Za Skoty následovali Němci, kteří se usadili v jižní části tohoto drsného, nebezpečného pobřeží se stovkami ostrůvků, zátok a zákeřných mělčin. Jejich osady, které nejsou od oceánu vzdálené dál než 65 kilometrů, nesou dodnes jména jako třeba Berlin nebo Lunenburg.
Do světa někdejších osadníků můžeme nahlédnout ve skvělém skanzenu Celtic Heritage Museum, na břehu jednoho z největších solných jezer světa – Bras d Ór Lake. Stačí se zaposlouchat do starých gaelských písní zrcadlících nejen tehdejší život, ale i bolestnou ztrátu domova. V originálních domech tu herci v dobových kostýmech vyprávějí nejen v první osobě, ale i v přítomném čase, jakoby mluvili ze svého života. Třeba o tom, jak těžké bylo vypořádat se zdejším klimatem.
Ačkoli Nova Scotia leží ve stejné zeměpisné šířce jako třeba italský Janov, polohou jižně od Labradoru a jihozápadně od Newfoundland je logicky vystavena jiným povětrnostním vlivům.
Tento způsob kanadského léta
O tom se bohužel přesvědčujeme na vlastní kůži druhý týden. Rozmazleni šesti dny permanentně modré oblohy se jen těžko smiřujeme s faktem, že voda všudypřítomná doteď jen v moři, řekách a jezerech bude následujících pět dní padat v nejrůznějších podobách i z nebe. Proto s mrholením přijíždíme do malebného Lunenburgu, který je nejstarší osadou Nové Scotie.
Vybudován byl v roce 1753 na ruinách vesničky Merliqueche zničené Angličany, s cílem nahradit původní obyvatele – indiány a francouzské katolíky – švýcarskými a německými protestanty. Většina pocházela z osady Lüneburg v Dolním Sasku. Jejich potomci si dodnes zachovali nejen německé zvyky a kuchyni včetně „sauerkrautu“, ale i jazyk. A tak se raději nedivte zdejší angličtině, obarvené staroněmčinou.
Touto takzvanou „lunenburskou angličtinou“ dodnes mluví většina z 2 300 zdejších obyvatel. Tady zná každý každého. Zamykat dům či auto se tu nenosí…
Architektonicky je Lunenburg s ulicemi uspořádanými jako šachovnice parádním příkladem dochované britské koloniální architektury v Severní Americe. Tam, kde se dnes skrývají vypucované galerie a cukrárny, byly kdysi temné námořnické špeluňky.
Díky kapitánským vilám v centru a dřevěným domům v sytých barvách vařených humrů v přístavu je Lunenburg spolu s Quebecem jedním ze dvou měst celé Severní Ameriky, zapsaných na listinu UNESCO. Davy turistů tu ale přesto hledáme marně.
S modrým nosem do pubu
Vítejte v počátkuSkotskou kolébkou provincie Nova Scotia je městečko Pictou (3500 obyvatel). Replika plachetnice Hector kotvící v přístavu upomíná na prvních 189 skotských osadníků, kteří v roce 1773 přistáli u zdejších břehů. Další sem byli deportováni během tzv. Highland Clearances neboli Očisty skotské Vysočiny v 18. století. Kvůli přechodu z tradičního zemědělství na lukrativnější chov ovcí byly tenkrát stovky rodin především anglickými velkostatkáři vyhnáni z vlasti. Skotští osadníci si do Nového světa nepřivezli jen skotské dudy, single malt whisky a kilt, ale i své zvyky a rodnou gaelštinu, která tu byla dlouho jazykem číslo 1. |
Symbolem města a jednou z dalších ikon Nové Scotie je replika legendární plachetnice Bluenose II, kotvící v přístavu. Sedmnáctkrát po sobě byla Modronoska – svého času nejrychlejší plachetnice světa – vítězkou dodnes pořádané rychlostní regaty rybářských lodí mezi Lunenburgem a Gloucesterem v americkém Massachusetts.
Pojmenovaná je prý podle zdejších rybářů vracejících se zimou zmodralými nosy.
Dnes jí najdete ještě na dalších třech místech: v mini formátu na poznávací značce aut, na zadní straně deseticentové mince. A samozřejmě v originále, na mořském dně u Haiti, kde v lednu 1946 ztroskotala.
Lodě hrály v historii města vůbec důležitou roli. Ačkoli byli osadníci původně farmáři, zdejší země je postavila před volbu: buď v Novém světě umřou hlady anebo se přeorientují na moře. A to se jim díky píli a houževnatosti v rekordním čase a bez předchozích poznatků podařilo.
Nejen rybolov, ale především zdejší loděnice přinesly městu slávu a blahobyt a udělaly z něj v 19. století jedno z nejbohatších měst Britského království. Lunenburgské lodě byly zárukou kvality a až do příchodu umělých hmot se skvěle prodávaly.
Dnes staré řemeslo zažívá kupodivu nevídanou renesanci. Jak se kdysi žilo na „německém pobřeží Kanady“ zábavně prezentuje třípatrové museum Fisheries Museum of the Atlantic (v prostorách bývalé rybí fabriky), kde trávíme propršené dopoledne.
Večer zas před deštěm utíkáme do místního pubu. Ten by k našemu překvapení mohl být – nejen zařízením a atmosférou, ale i nabídkou jídel a nápojů – klidně někde v Irsku. A tak zatímco jsme si v roce 2005 jak na západě, tak o rok později na východě Kanady neměli šanci dát v restauraci ani pivo v láhvi, tady si k Fish&Chips můžeme dopřát dokonce čepované Guinness a večer zakončit douškem whiskey.
Kdo ví, možná díky námořníkům s promodralými nosy, kteří se potřebovali zahřát zevnitř. Nebo proto, že z Nového Scotska je to blíž do irského Dublinu, než na opačnou stranu Kanady do hlavního města provincie Britské Columbie – Victorie. Že se nacházíme v Kanadě je zřejmé jen díky letnímu záznamu hokejových zápasů NHL na obrazovce, zavěšené nad výčepem. A samozřejmě díky zavíracím časům.
Když totiž v 21:00 zhasne světlo v posledním lunenburgském pubu, potkáte na ulici spíš mývala než lidskou duši…
Život na čtyřech kolech
Během naší cesty znovu a znovu žasneme nad ohleduplností kanadských řidičů. Nikdo netroubí, negestikuluje a nenajíždí. Jako chodec máte v Kanadě téměř status chráněného exota. Při našem pokusu dojít do supermarketu po „evropsku“, tedy pěšky – místo přejet sebemenší vzdálenost „severoamericky“ autem – zastavují řidiči s odstupem 50 metrů v obou směrech a hledí na nás jako na zjevení.
V Kanadě se prostě pěšky moc nechodí. Nepočítaje tedy těch pár kroků z auta do restaurace rychlého občerstvení, kam se celý národ třikrát denně přemísťuje na jídlo. Pokud tedy pro svou snídani, oběd a večeři nezvolí rovnou možnost obsluhy z okénka drive-thru, aniž by opustili auto.
Přírodní drama zapsané mezi rekordy
Počasí nemá smilování. Už čtvrtý den nevylezlo sluníčko a obloha jako by neznala jinou barvu než nudně šedou. I do Bay of Fundy, na kterou jsme se obzvlášť těšili, přijíždíme za deště. Tady se dá totiž dvakrát denně pozorovat fascinující přírodní fenomén, největší slapové jevy světa. Nikde jinde není vertikální rozdíl mořské hladiny mezi přílivem a odlivem větší než tady. V 220 kilometrů dlouhé a 60 kilometrů široké trychtýřovité zátoce mezi poloostrovem Nova Scotia a pevninou.
S rozdílem 16 až 21 metrů si zátoka, která je zčásti národním parkem, vysloužila dokonce zápis do knihy Guinessovy knihy rekordů. Každých 12 hodin a 25 minut se do zátoky vlévá (a odtéká) 160 miliard tun vody! Voda je tu prostě neustále v pohybu.
Rekord ze ZátokyPříliv a odliv označovaný jako slapové jevy, jsou dmutím mořské hladiny v důsledku gravitačních sil Slunce, a především Měsíce. Jejich intenzita je závislá na úhlu, postavení i vzdálenosti obou nebeských těles k Zemi, a je ovlivněna jak formou pobřeží, tak mořskými proudy a větrem. Vzestup a pokles mořské hladiny je shodný s cyklem Měsíce, který činí přibližně 12 hodin a 25 minut. Opakuje se tedy přibližně 2x za den, a spolu s ním se den ode dne posouvá o zhruba 50 minut. Zátoka Bay of Fundy je pro extrémní slapové jevy před-disponovaná jak svým trychtýřovitým tvarem, tak jedinečnou polohou na půl cesty mezi rovníkem a severním pólem. V těchto místech byla severní Amerika před 130 miliony lety spojená s Evropou, jako pra-kontinent Pangea. |
Ubytováváme se v B&B nedaleko osady Truro přímo na břehu řeky Shubenacadie, která se pravidelně během přílivu míchá se slanou vodou z Atlantiku.
Teď při odlivu působí její rozbahnělé koryto obarvené rudým pískovcem jak bizarní krajina na Marsu. Při pohledu na v dálce jen těžce rozpoznatelný protější břeh je i jasné, že jsme opět podcenili vzdálenosti, a že z výletu do sousední provincie New Brunnswick nebude nic.
Plánovat cestu doma na gauči je zkrátka něco jiného než reálně cestovat druhou největší zemí světa.
V druhém rameni zátoky totiž moře při svém odchodu pravidelně odhaluje fotogenické ostrůvky, přezdívané Hopewell Rocks. Jsou trochu podobné květináčům a patří k oblíbeným turistickým atrakcím.
Ročně pár tisíc návštěvníků je sice ve srovnání s jinými hot-spoty nic, jenže my jsme po dvou týdnech natolik zhýčkaní klidem a samotou, že bychom asi duševně nezvládli ani obsah jednoho autobusu.
Bez shuttle-busů, suvenýrového shopu, ale i bez vstupného, to funguje v přírodním parku Burntcoat Head Park. Ten navíc leží jen půlhodinku autem od našeho B&B.
Jediné, co tu připomíná turistickou atrakci, je tabule s časy přílivu a odlivu, schody na pláž a kohoutek na opláchnutí bot. Cestování skoro jako kdysi, napadá nás. Jen s moderním autem a internetem. Tak málo lidí jsme na dovolené skutečně ještě nikdy nikde nepotkali.
Když odejde moře
V Burntcoat Head parku je výškový rozdíl v celé zátoce navíc největší. Ideálním objektem k pozorování je nedaleký ostrůvek, porostlý roztomilým mini-lesíkem. Ten je při našem příjezdu napůl v moři, a to se vrací překvapivě rychle. Z focení v zadní části se vracím na poslední chvíli. Boty mám sice už mokré, o dvě minuty později bych se už zpátky na pevninu nedostala. Během další půlhodinky mizí dokonce i ještě před chvíli široká pláž.
Největší překvapení nás ale čeká při návratu. Během pěti hodin moře couvlo víc jak o kilometr, a zanechalo po sobě naprosto surreální krajinu. Granitové skály, které byly dopoledne schované na mořském dně, tu teď za provazy deště vyčnívají z rudohnědého bahna jak mystické sochy. A tak jestli jsme při přílivu vychutnávali výhled, teď při odlivu jen nevěřícně hledíme na zcela proměněné panorama krajiny, které vymodelovala nikdy neustávající síla moře.
Na pokoj se vracíme promočení na kost. Díky silnému větru totiž nepršelo vertikálně, ale horizontálně. Ještě hůř dopadli naši sousedé, sympatická dvojice ze skotského Edinburghu. Ti si v tomhle počasí dopřáli adrenalinový výlet, který rozhodně není nic pro slabé nátury. Při extrémním posunu vody, kdy rudým bahnem zkalená řeka teče jedním směrem, zatímco se oceán tlačí z opačné strany, vznikají až třímetrové přílivové vlny. A na nich se dá v gumových člunech raftovat. Je to dobrodružství, při kterém i přes ochranné kombinézy nezůstane nikdo suchý.
Při pohledu na čtveřici promáčených hostů – z toho na dva obalené rudým bahnem – běží pan domácí zapálit oheň v krbu. A tak zatímco v zátoce v rytmu měsíce sviští vítr a déšť bubnuje do oken, uvnitř domu panuje teď uprostřed léta útulná, skoro předvánoční atmosféra okořeněná kanadsko-skotsko-českým humorem.
Co byste neměli vynechat:1. Městečko Lunenburg zařazené do UNESCO 2. Bay of Fundy zátoku se světově největším přílivem a odlivem. 3. Přírodní park Burntcoat Head Park 4. Celtig Heritage Museum-skotský skanzen (otevřeno od června do října) |
