Starohorské vrchy se často řadí k Nízkým Tatrám, na něž plynule navazují na západní straně. Podle současného geomorfologického členění však představují samostatné horstvo vklíněné mezi Nízké Tatry, Velkou Fatru a Kremnické vrchy.
Svými nejjižnějšími výběžky zasahuje až na předměstí Banské Bystrice. Starohorským vrchům vévodí kopec Kozí chrbát, jenž svou výškou 1330 m zaujímá po Vtáčníku desátou příčku mezi nejvyššími vrcholy slovenských hor.
Úkryt partyzánů
Ve středověku prosluly Starohorské vrchy především těžbou rud různých kovů a výrobou dřevěného uhlí. Proto zde najdeme rozsáhlé, krajinářsky atraktivní odlesněné plochy. V roce 1944 za Slovenského národního povstání tady zuřily nejtvrdší boje, Starohorské vrchy se staly úkrytem pro utečence a partyzány.
Název dostalo pohoří podle bývalé hornické obce Staré Hory, přes kterou dnes vede jedna z nejdůležitějších severojižních komunikací na Slovensku – silnice z Ružomberku do Banské Bystrice přes Donovaly.
Špania dolina na úpatí haldy
Zdolání nejvyššího vrcholu
Absolvování hřebenovky Starohorských vrchů je příjemným podnikem v kteroukoli roční dobu, který zvládnou zdatní turisté za jeden den. V zimě tu bývá vždy prošlápnutá lyžařská stopa.
Nástupním místem jsou malé lázně Korytnica-kúpele, kam zajíždí autobusy z Ružomberka a Banské Bystrice. Místní studené prameny se využívají k léčbě poruch trávicího ústrojí a žláz s vnitřní sekrecí.
Z malých tichých lázní (830 m) vede po lesní cestě mírným, ale vytrvalým výstupem modrá značka do Hiadelského sedla (1099 m). Hezké místo, jehož romantiku poněkud narušují dráty vysokého napětí, bývá využíváno především k nástupu na hřebenovku Nízkých Tater, často se zde v létě stanuje a bivakuje.
My se však vydáme na opačnou stranu, kde se vpravo hned nad sedlem tyčí nejvyšší bod Starohorských vrchů – Kozí chrbát (1330 m). Výstup je velmi strmý a koho by hned na úvod odradil, může si zvolit traverzující žlutou značku, která vrch pohodlně obchází (v zimě tudy bývá vedena i lyžařská stopa).
Nechat si však Kozí chrbát ujít, je škoda, jelikož se z jeho holého vrcholu otevírá překrásný rozhled – především na masív Prašivé v Nízkých Tatrách.
Kozí chrbát – nejvyšší kopec Starohorských vrchů
Přechod hlavního hřebene
Další partie Starohorských vrchů připomínají velkofatranskou hřebenovku – ploché hřbety kopců jsou zcela holé, směr trasy určuje dodaleka řada tyčí zimního značení. Zhruba po třech kilometrech za vrcholem Kečka (1225 m) však přichází změna – červená značka schází kolem bývalé salaše strmě dolů a noří se do lesa. Z něho vychází až po dalších dvou kilometrech v bývalé uhlířské osadě Polianka, která je součástí známého a v zimě velmi vyhledávaného rekreačního střediska Donovaly.
Pokud nechcete skončit na Donovalech, odbočíte v Poliance vlevo na zelenou značku, jež vás přes další uhlířskou osadu Bully opět přivede na hřebenovku Starohorských vrchů. Zelená trasa je zároveň naučnou stezkou.
Zprvu vede značka po loukách a pastvinách s výhledy hlavně na Velkou Fatru, později se noří do lesa a traverzuje z jihovýchodní strany vyšší kopce Krčahy a Jelenská. Vodu lze doplnit z pramene v sedle Pri javore, úkryt před nepohodou by byl možný v salaši na okraji luk mezi vrchy Krčahy a Hrubý vrch.
Konec hřebenovky a blížící se nástup civilizace signalizuje luxusní hotel Šachtička ve stejnojmenném sedle vzdáleném cca 4 hodiny pochodu od Donoval. Nad ním se zdvíhá stožáry mobilních operátorů ozdobený a lyžařskými sjezdovkami rozbrázděný vrch Panský diel (1100 m), z něhož už vede přes louky a lesíky jenom cesta dolů do Banské Bystrice, konkrétně na panelákové sídliště Sásová.
Kopce v okolí Donoval
Může se hoditPřechod Starohorských vrchů
Mapy |
Nevynechte Španí dolinu
Jedna z nejmenších slovenských obcí a zároveň městská památková rezervace Špania Dolina leží sevřená mezi horami v úzkém údolíčku uprostřed Starohorských vrchů. Nejkratší pěší přístup z hlavního hřebene (půl hodiny) nabízí zelená značka ze sedla Šachtička.
Stará hornická obec proslula v celé Evropě během 15. a 16. století, kdy se zde těžila měděná ruda, používaná například na stavbu lodí po objevení Ameriky. V té době tu žilo na 3 000 obyvatel, což se při dnešním počtu zhruba 100 zdá být téměř neuvěřitelné.
Nejvýraznější památkou je opevněný raně gotický kostel, k němuž vede kryté dřevěné schodiště o 140 schodech. V centru náměstí stojí renesanční stavba Klopačky, někdejší důlní strážnice využívané též ke svolávání horníků do práce. Ta je přeměněná na restauraci, penzion a malé muzeum.
Hlavní kolorit města však dotvářejí porůznu roztroušené hornické domy se zvláštní architekturou kombinující prvky kamenných a roubených staveb a konzervující kulturně odlišné stavební vlivy převážně německých přistěhovalců. Kulisu tomuto neobvyklému architektonickému celku tvoří mohutné haldy hlušiny, které se přes veškeré vynaložené úsilí v minulosti nepodařilo zalesnit.
Budova bývalé Klopačky ve Španí Dolině
Krajka ve Španí doliněÚpadek těžby rud ve Španí Dolině dal vzniknout novým pracovním profesím – například paličkování krajek. Původně šlo o okrajovou činnost, v 19. století však nabyla takového rozmachu, že roku 1883 vznikla ve Španí Dolině dokonce krajkařská škola. Sláva krajek se šířila ze Španí Doliny do celého světa a získala skoro stejný věhlas jako těžba mědi. Krajka ze Španí Doliny se liší od ostatních krajek tím, že nerespektuje jednotný styl a je vytvářena bez předlohy, pouze podle fantazie. Každá rodina dříve rozvíjela určité postupy, které další generace neustále zdokonalovaly. Pozorovat tuhle neobvyklou činnost, která údajně chrání klouby před revmatickým onemocněním, můžete – pokud budete mít štěstí – v létě, kdy si podle letitých zvyklostí místní ženy sednou před dům na zápraží a v družném hovoru pracují. Vzhledem k dnes již velmi nízkému počtu obyvatel a tedy malé šanci spatřit autentické původní řemeslo se mohou laici zúčastnit speciálního letního kurzu paličkované krajky, který se koná pravidelně v létě. |
Text a foto: MARTIN JANOŠKA
