Vybral jsem si závodiště ve Walthamstow v severním Londýně. Na první pohled bylo zřejmé, že všichni ostatní návštěvníci dostihů jsou zkušení ''sázeči'', kteří jsou na závodišti jako doma. Snažil jsem se nasadit potřebné mimikry a nedat na sobě svou neznalost prostředí znát. Nevím, do jaké míry úspěšně - nutno totiž přiznat, že chvilku trvalo, než jsem se tak nějak rozkoukal.
Naštěstí takový dostihový večer je docela dlouhý, konalo se zrovna asi dvanáct dostihů. Závodění lze sledovat buď z nižší, otevřené části tribuny, či z uzavřeného prostoru ve vyšší části tribuny, odděleného skleněnou stěnou. Sázky lze přitom samozřejmě uzavírat kdekoliv.
Zvolil jsem nejprve nižší část tribuny - říkal jsem si, že bych měl přece pořádně vidět závodící psy. Jsou totiž skutečně krásní, a při příchodu ke startovním boxům je možno spatřit je hodně zblízka. Jako přece jenom laického pozorovatele mě zaujaly konce jednotlivých dostihů. Umělý ''zajíc'', kterého chrti vlastně honí, zajede totiž vždy na konci dostihu do takové budky. Tento moment však nastává až více než půl okruhu po cílové čáře - o jejíž existenci ale chrti nemají nejmenší ponětí, takže utíkají za vodícím zajícem až úplně do konce. Utíkat vlastně přestanou jenom proto, že se na úplný závěr snaží zajíce v té jeho zajížděcí budce vyčenichat…No ale to jsou jenom dojmy člověka, který byl na takové podívané poprvé v životě.
Později jsem se přesunul do sklem oddělené uzavřené části. Přišlo mi, že tady jakoby panovala o něco opravdovější atmosféra. Tady totiž naplno vyniklo to, že vlastní chrtí závodění je pouze prostředkem k sázkové vášni. Diváci-sázkaři hojně nakupují drinky u baru, posedávají u stolků či postávají u pultů, hlučně se baví, a jednou za čtvrt hodiny si odskočí podat sázku. Když se potom běží vlastní dostih, na chvilku se vzruší a začnou povzbuzovat toho svého ''koně''. Proběhne-li však první chrt cílem, vzrušení opět rychle opadá - a zatímco dole na dráze chrti ještě honí svého zajíce, tak několik šťastlivců si odchází pro výhru a ostatní odcházejí k baru pro další drink.
Pokud jde o moje sázení - bude to znít trošku jako neuvěřitelná historka, ale skutečně se tak stalo. Žádné štěstí se na mě neusmívalo, žádný ''můj'' chrt prostě nikdy nebyl nejrychlejší. Od samého počátku mě ale v programu zaujala skutečnost, že v dostihu číslu osm poběží chrt jménem Zatopek. Bylo mi jasné, že na něj určitě vsadím, a to bez obvyklého spekulování (podle kurzů a detailního přehledu minulých umístění), kdo je asi tím největším a zaručeným favoritem (spekulování, které stejně nikdy žádné výsledky nepřineslo…).
A tak jsem taky udělal - nastal dostih číslo osm a já měl vsazeno na Zatopka. Nutno ještě upřesnit, že toto byl nejdelší dostih z celého večera - běželi prostě specialisté na delší trať. Po obvodové dráze vyběhl umělý zajíc, za ním byli z boxů vypuštěni chrti. Osazenstvo tribuny začalo vzrušeně povzbuzovat. Chrti uběhli první dva okruhy a Zatopek beznadějně ztrácel v zadní skupince - smiřoval jsem se s osudem, že mi není na těchto dostizích dopřáno okusit pocit výhry. Avšak přišel poslední okruh a s ním neuvěřitelný Zatopkův nástup. Zřejmě ho najednou ten umělý zajíc musel začít nějak silně iritovat nebo co…Prostě náhlá potřeba opravdu ho dostihnout přivedla Zatopka vítězně do cíle a mně přinesla jedinou výhru večera.
Výhru, která sice nemohla zvrátit mou celkovou negativní bilanci - ale která mě přinesla tento příznačný zážitek, a která mě připadala tak nějak spravedlivá…Celkově vzato, chrtí dostihy mají určitě něco do sebe. Možná, že na ně půjdu znova…
 Stadión pro chrtí dostihy ve Walthamstownu v severním Londýně |
