První den jsem najel 400 kilometrů. Pozdě odpoledne jsem se zastavil na delší odpočinek ve vesnici někde uprostřed pouště a nudné krajiny. Začalo pršet a do většího městečka zbývalo necelých 100 kilometrů.
Chtěl jsem odjet, ale přistoupil ke mně pán, který ze skupiny lidi, které jsem tu poznal, mluvil nejlépe anglicky. Přesto jsem mu stěží rozuměl: "No possible go, no possible!" a ukazoval na mokrou silnici rukou někam pod pas. "Water road!"
Vysvětlil jsem mu, že mé BMW je enduro, ať si neláme hlavu a hlavně nesrovnává novou německou technologii z 20 až 30 let starými peugeotami a vyčerpanými osly. "Motor no problem" a odjel jsem.
Boj s dvoukilometrovou louží
Po sedmi kilometrech jsem narazil na obrovskou louži, před kterou jsem zastavil a zkoumal, kde bych jí mohl přejet.
|
NA MOTORCE PO AFRICE |
|
I. díl: Jak jsem chystal motorku na pouť po Africe |
|
II. díl: Italské trajekty mě pěkně naštvaly |
Podařilo se, ale smích pod helmou mě provázel zhruba tři kilometry do další louže, ve které již stálo několik aut i autobusů. Osla jsem tam kupodivu nikde neviděl.Ta louže byla spíše malé jezero, dlouhé možná jeden, dva kilometry a asi tak metr nebo dva hluboké.
Voda se totiž jen ztěžka vsákne do písku a bahna, které je podél silnic, a tak je zkrátka při dešti neprůjezdná silnice. Otočil jsem se, a ta "malá" louže, kterou jsem před tím sice projel už byla teď tak hluboká, že voda sahala hodně nad kolena. Prý to je typické pro africké silnice na severu země, které jsou jinak sice super, ale nesmí pršet.
Musel jsem to risknout, protože během hodiny se louže spojí a pak už nebude kam utéct. Přidal jsem plyn, motorka se ztratila někam pod vodu, voda dosahovala až pod sedadlo. Slyšel jsem jen bublání, voda stříkala na všechny strany a objel jsem stojící pick-up, kde byli na korbě už lidé.
Vracím se schlíple zpět
Trvalo pár chvil, než jsem opět uslyšel motor a před sebou jsem již zahlédl asfalt. Vrátil jsem se poníženě k tomu pánovi, kterému se teď mezi ušima leskly jeho mohutné bílé zuby: "German technology?? Ha ha ha, no possible!!" Já na to: "Nemožné..."
Vzal mě k sobě domů, kde jsem se snažil vysušit alespoň některé věci. Motorku jsem zaparkoval do jeho krámečku s potravinami. Jeho žena mi upekla skopové maso s hranolkami a prožil jsem s nimi krásný večer.
Ráno mě brzy probudilo slunce. Po vodě skoro nezbyla ani stopa a jen po okrajích silnic byly louže, které tolik nevadily. Horší to ale bylo s auty, které včerejší noc přestály v loužích a majitelům se je nepodařilo ještě odklidit. Některé určitě na vždy!!
Jel jsem na jih, směrem k alžírským hranicím. Nikdy nezapomenu, jak mě překvapilo, když jsem zahlédl uprostřed pouště přivázaný člun. Jen tak tam stál v písku přivázaný, za trám zabodnutý do písku.
Dospělí - příjemní, děti už méně
Velice rád a často jsem se zastavoval v menších vesničkách, kde jsem ochutnával místní jídla a seznamoval se s příjemnými lidmi. Skoro v každé menší vesnici byly ale problémem malé děti, které zřejmě šokovala motorka a na ní bílý turista, a tak vždy s radostí a bez jakékoli zdrženlivosti na mě házely kameny.
|
Vždycky jsem začal troubit, přidal jsem plyn a motorku namířil přímo na ně. |
Bylo to nepříjemné, ale i proti tomu jsem se nakonec naučil bránit. Okamžitě se rozběhly minimálně tak rychle, jak se seběhly.
Příroda byla čím dál tím hezčí a zajímavější. Všude samá písčitokamenitá rovina, silnice byly skvělé. Zelené stromy a tráva zůstaly daleko na severu, a já jsem věděl, že první vegetaci uvidím možná v Sýrii.
Červené pohoří JERIDI zůstalo daleko za mnou, a také na mě začal foukat trochu teplejší vzduch než na severu, takže jsem mohl podložky v kombinéze uklidit na delší dobu někam na dno kufru.
Večeře s pastýřem
Potkával jsem stáda velbloudů a sem tam osamělého pastýře se stádem ovcí, u kterého jsem vždy zastavil, nabídl mu vodu a prohodili jsme navzájem pár slov pro oba navzájem nesrozumitelnou řečí.
Směrem k libyjské hranici se do nedohledna prostírala rovina. K hranici mi zbývalo asi 300 kilometrů. Rozhodl jsem se přespat ještě v Tunisu, protože jsem očekával, že přejezd přes libyjské úřady a "Kaddafího žáky" bude ještě dost složitý. A tak vystartuji hned ráno.
Zajel jsem pár set metrů po kamenité silnici mezi křoví, kde jsem opět zahlédl člověka se stádem koz, postavil jsem si vedle jeho chýše spletené z křoví stan a přenocoval. Uvařil jsem mu polévku, on mi dal sýr, vody jsme měli oba dost.
Měsíc se už dávno ponořil za červenou horu, která nás chránila před větrem. Bylo nám bezvadně a já přemýšlel, jak je ten život krásný a jak jsem šťastný. Do Libye zbývalo cca 50 km. Spal jsem tvrdě.
 Velbloudi ve městě Agulemin a Igor Brezovar na motorce |
 Vesnice v Burkina Faso |
