Sobota 25. ledna 2020, svátek má Miloš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 25. ledna 2020 Miloš

Mobil už mají i indiáni. A lepší než je můj, říká slavný český etnolog

aktualizováno 
Etnolog Mnislav Zelený zažil během desítek let cest za jihoamerickými indiány leccos: chtěli ho za šamana, dostal indiánská jména, rozhodli se věnovat mu holčičku. Co ho může ještě překvapit?

Etnolog Mnislav Zelený | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

V roce 1973 se vypravil do nejzapadlejší oblasti Peru, v džungli žil sedm měsíců s indiány kmene Ece’eje. Spřátelil se s náčelníkem, vysloužil si jméno Ichahí óshi - Bílá opice.

Po 46 letech se tam etnolog Mnislav Zelený vrátil. Do osady Palmareal u řeky Madre de Dios zase vyrazil sám, znovu bez průvodců, map a mobilu. Jako když se nedávno podobně vracel k venezuelským Yek’wanům, brazilským Yawalapitiům, ekvádorským Kofánům.

„Tohle považuji za svůj poslední návrat,“ tvrdí 76letý muž, který je známý pod dalším indiánským jménem Atapana. „Jelikož už mám svůj věk, všichni mě od té cesty odrazovali. Já ale cítil, že tam musím. Že jim to dlužím.“

Kolik jste u Ece’ejů potkal starých známých?
Téměř všechny, s nimiž jsem se kdysi stýkal. Krásné to bylo třeba s 88letým Mateo Biaejou, mým starým přítelem. Už má chudák jen jeden zub. No jo, ale pravý! To já mám samé umělé. Lucío Yohahé, vnuk velkého šamana, mi na zuby prozradil fintu: indiáni si prý mažou dásně slizem z říčního rejnoka raya.

Fotogalerie

Jak reagovali na váš příchod?
Připadal jsem si, jako kdybych odešel včera, 46 let pro ně nic neznamená. Jen se na mě podívali a vyzařovalo z nich klidné: „Aha, tak ty jsi zase tady.“ Absolutně netrpí žádnou nostalgií. Žijí okamžikem. Jsi tady? Bezvadné! Zítra už ne? Taky bezvadné.

Zato vám se někdy draly slzy do očí?
Často jsem se musel přemáhat, nakonec to ale pokaždé přešlo do smíchu. Oni jsou neustále pozitivní. Shledal jsem se kupříkladu s potomkem náčelníka Ramaya. Je na vozíčku, od dehtování kanoe má úplně spálenou nohu. Ani tohle nebere tragicky: „No jo, mám zkrátka krvavou nohu, tak si ji suším na sluníčku. A potírám mízou ze stromu sangre grado.“ I z toho je mimochodem patrné, že si indiáni své dávné vědomosti o matce přírodě nadále zachovávají. Sice už nemají šamana, ale pořád utíkají k tomu, co si z generace na generaci předávali jejich předkové. Ba co víc: stále žijí na svém tradičním místě. To pro mě bylo po těch 46 letech vůbec nejkrásnější zjištění. Byť vliv naší civilizace na jejich život pochopitelně sílí.

Mají mobil?
Všichni. A lepší než já. Až na jednu výjimku. Já se moc chtěl potkat s Césarem, synem někdejšího šamana. Po tatínkovi zdědil spoustu věcí, byl velmi znalý zelené přírody. Právě s tímhle otcem sedmnácti dětí jsem kdysi udělal herbář, to on mi namluvil indiánské mýty, které mi následně vyšly v Argu. Jenže teď byl po letech jediný, koho jsem ve vesnici nenašel. Od všech těch zvonících mobilů, šumících televizí a smradlavých motorek se stáhl daleko do džungle, která je jeho opravdovým světem. Žije tam v 84 letech úplně sám, jen s manželkou. Loví ryby, do toho řvou opice, kolem běhají chlupatí pavouci. Bylo mi líto, že je pryč. Těšil jsem se na něj. A vida - najednou opravdu stál vedle mě.

S Césarem. Syn šamana se objevil zničehonic. A pokračoval ve vyprávění příběhu,...

S Césarem. Syn šamana se objevil zničehonic. A pokračoval ve vyprávění příběhu, který nedopověděl před 46 lety.

Jak se o vás dozvěděl?
Netuším, prostě přišel. Zničehonic mi začal vyprávět mýtus, který mi před těmi 46 lety nedopověděl. Chápete? Jako kdybychom se o tom bavili před pěti minutami a někdo nás jen krátce přerušil. Mluvil a mluvil, smál se těmi svými velkými, ožvýkanými zuby. Rozhodl jsem se, že mu ukážu fotku jeho tatínka, který patříval ke třem nejmocnějším šamanům oblasti. Jak se ale César na obrázek zahleděl, úplně ztvrdl a jako prkno padal na zem. Chytil jsem ho v poslední chvíli. Načež mi zašeptal: „Ichahí óshi, já umírám.“ Uklidňoval jsem ho, že je silný chlap, že bude v pořádku. Opravdu se pak otřepal, zase povídal a povídal. A najednou jak přišel, tak opět zmizel. U indiánů se prostě nikdo neloučí, nikdo se nevítá. Je to kultura, která nedá na vnější emoce.

Mnislav Zelený

(76 let)

Etnolog, který se dlouhodobě zajímá o indiánské kmeny v Latinské Americe.

Indiánská jména: u Yawalapitiů Atapana (List zelené palmy), u Ece’ejů Ichahí óshi (Bílá opice), u Kofánů A’cho rajo (Stařešina rezavých vřešťanů).

Autor Indiánské encyklopedie, Malé encyklopedie šamanismu a dalších deseti knih. V letech 1996-2001 působil jako český velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru.

S tím ani ty mobily nepohnou?
Jistě, mění se to. Ještě nedávno třeba nechápali podávání rukou, teď už se to naučili. Pořád sice žijí v chýších, leccos z jejich původních zvyků už však uteklo. I příroda je trochu zatlačená. Opice ani papoušky jsem u jejich vesnice už neslyšel.

Ztrácejí i své náboženství?
Jacinto zvaný Hubeňour mě ubezpečoval, že oni staří svým dětem neustále všechno vykládají. O Edosikianovi, zlém duchovi, který je všude v lese. O vodním duchovi Tunchi. O šamanských mýtech. O tom, že jsme jako lidé přišli seshora, z nebe. Všichni tomu stále stoprocentně věří. Velmi mě potěšilo, že se všech tradic nezbavili. Mobil jim přece rybu neuloví. Lovit musí sami, stejně tak pěstovat maniok. Proto jsem s nimi pořád mohl jíst jejich klasické dobroty, jako jsou pásovec a tapír.

Jak chutná tapír?
Jako hovězí. Ráno ho kluk chytí a už to porcuje, vyměňuje s ostatními. Sám by tapíra nesnědl, je to obrovské zvíře. Jeden indián si tedy vezme vnitřnosti, druhý maso. Nic jim nechybí. Pak prostě jen záleží na tom, jak společnost funguje. Pokud je vnitřně silná, tak tam indiáni zůstanou. Pokud slabá, tak mladí utíkají. A to je začátek jejich konce. Ece’jové se naštěstí stále cítí být indiány, pořád jimi jsou.

Mateo Biaeja. Starý indián má sice jen jeden zub, zato ale svůj.

Mateo Biaeja. Starý indián má sice jen jeden zub, zato ale svůj.

Chodí malí indiáni do školy?
Mají vlastní základky. Vyučují indiáni s pedagogickou výchovou.

A učí o šamanech, nebo o Darwinovi?
Na jejich základce Darwin nemá šanci. Oni se jen tak nenechají, s tou evolucí to totiž mají obráceně. Podle jejich mytologie žili na světě dřív samí lidé. Někteří však provedli cosi zlého a kvůli tomu se proměnili ve zvířata. Proto jsme z pohledu indiánů všichni bratry - lidé i zvířata. Nemůžu jen tak jít a nějaké zvíře z rozmaru zabít. Ani komára. Jiné to je, když mám hlad a potřebuju se najíst.

To takzvaní civilizovaní lidé loví z rozmaru docela rádi.
V mnoha ohledech jsme ve srovnání s indiány pořád dost jiní. Když jsem mezi ně přišel poprvé, tak jsem si raději nic nezapisoval. Nechtěl jsem působit jako vědec nebo, nedej bože, jako turista. To nemají rádi. I to, že k nim jezdím sám, má jistý význam.

Jaký?
Zapadnete spíš jako jedinec. I tak jsou ovšem začátky sbližování vždycky těžké. Někdy se to nepodaří, v minulosti to kolikrát končilo i smrtí. Indiáni nemají zájem a ani důvod se s námi přátelit, nepotřebují nás. Člověk musí být velice obezřetný, kulturu daného kmene dobře znát i po duchovní stránce. Je třeba být obrovsky přizpůsobivý, mimo jiné i v jídle. Mně naštěstí vůbec nevadí, pokud mi k večeři nabídnou červy nebo housenky. Jiní ale odmítnutím urazili. Stalo se to například u Yawalapitiů, kde mi o tom vyprávěl Aritana. Nějací výzkumníci ze západního Německa prý dostali k jídlu cosi v ušmudlané misce. Jelikož se toho štítili, dali přednost vlastním konzervám. A druhý den šli domů, indiány to totiž obrovsky urazilo. Tohle nejde. Až pokud se chováte jako oni, získáte si je. Proto jsem stejně jako oni například chodil i nahý. Nechoval jsem se jako turista.

Pásovec. Indiáni si ho dají se stejnou chutí jako třeba tapíra.

Pásovec. Indiáni si ho dají se stejnou chutí jako třeba tapíra.

Zaskočil vás přesto nějaký zvyk?
Třeba že když někam jdete, nečekají na vás. Mají své ostré tempo a neohlížejí se. Buď stačíš, nebo ne. Pro nás je to možná neuctivé, u nich to tak ovšem zkrátka funguje. I v životě. Že by si v případě nějakých obtíží pomáhali? Ne. Mně tam třeba začala bolet záda, bezmocně jsem v chýši ležel a nemohl se hýbat. Nikdo z nich mě ale nelitoval. Neptal se, co mi je. Rosária připravila snídani a dala mi ji na stejné místo jako vždycky. Nepřisunula ji blíž. U nás bych to dostal až do postele, k tomu další polštář a elektrickou dečku. Tam? Vůbec ne. Musel jsem se k jídlu doplazit. Oni mě normálně překračovali, povídali si se mnou jakoby nic. Přijde vám to od nich bezcitné?

Trochu.
Jenže já si pak uvědomil, že se to dá chápat i jinak. Oni se ke mně chovali jako ke zdravému. Psychicky je to obrovsky posilující. Litování nemocnému nepomůže, o to víc se naopak v chorobě rochní a pitvá ji. Když všichni dělají jakoby nic, tohle fluidum přejde i na vás. Chápu to jako další důkaz naší arogance, když si myslíme, že to my v civilizaci děláme všechno nejlíp. Že se indiáni od nás mají co učit, že by měli všechno přejímat. Omyl. Tohle jsem mimochodem řešil při své poslední návštěvě ještě z jiného důvodu.

Z jakého?
Indiáni svou zvědavost nikdy nedávají najevo, ale teď jsem si všiml výjimky. Najednou jsem zjistil, že za mnou celou dobu chodí jedna krásná devítiletá holčina. Marisu se jmenovala. Pořád se na mě koukala těmi svými kukadly. V noci před odjezdem se pak objevila vedle mé hamaky, objala mě a řekla: „Ichahí óshi, já tě mám moc ráda.“ Nechápal jsem, o co tady jde. Ráno mi pak indiáni sdělili, že mi ji věnují. Že si ji můžu vzít s sebou domů.

Ono se mi to přihodilo už několikrát, třeba v roce 1972 u Kofánů s malým Bolívarem. Pro indiány jde o klasický vztah mezi přáteli, děti jsou v jejich očích dětmi všech. Ty jsi náš velký přítel, tak tady ho máš a starej se o něj. U Ece’jů je ale ještě jeden podtext. Vyznávají systém manželství, v němž si starci vyhlédnou malou holčičku a vychovávají ji k obrazu svému. Za pár let se z ní stane jejich další žena. Oni mi ji tedy chtěli věnovat s tím, že za tři roky už bude z Marisu plnohodnotná žena a může mít se mnou děti. To by moje manželka asi nepochopila, brzy by si pro mě zřejmě přišla i sociálka s klepety.

A pak je tu ještě jeden úhel pohledu, dotýkající se právě arogance nás lidí z civilizace. Je vážně rozumné vytrhávat dítě z jeho prostředí? Skutečně mu to zaručí lepší život? Vždyť oni žijí v té své chudobě možná mnohem šťastněji než my. Jen ať se vrátí do své chýše na hlíně, jen ať dál pase ovce, chodí bos na lov. Naše statistiky rády řeší, kdo je chudý a kdo bohatý. To u nich neexistuje. Tam jsou lidi buď šťastní, nebo nešťastní. Většinou šťastní.

Marisu. Tohle děvče indiáni Zelenému nabízeli jako dar.

Jak jste to tedy vyřešil s Marisu?
Pokusil jsem se jí vysvětlit, ať žije nadále tam, kde má domov. Že až dodělá základku, rád jí v Puerto Maldonado zaplatím ubytování a školu, aby se stala učitelkou, která se následně zase vrátí ke svému kmeni. Tak jsem to vysvětlil i náčelníkovi. Když jsem pak z Palmareal odplouval, stalo se něco neskutečného. Marisu na vedlejším člunu najednou zvedla ruku a zamávala mi. Ona, indiánka! Chápejte, nic takového nikdy nedělali. V tomhle gestu se skrývá kulturní skok několika tisíciletí. Za padesát let, co mezi indiány jezdím, jsem nic takového neviděl.

Nebál jste se, že indiány urazí, když dar v podobě Marisu odmítáte?
Ne. Moje rozhodnutí je zkrátka moje rozhodnutí. Tím, že jsem jí naznačil určitou cestu, navíc Marisu odteď beru jako svou adoptivní dceru. Ale jistě, vím, kam tou otázkou míříte. Něco podobného se mi totiž stalo v Brazílii u Yawalapitiů. Tehdy mi šaman Tacuma po čtyřech hodinách povídání řekl, abych u něj vstoupil do učení. Nevěděl jsem, jak se z toho vyvléknout. Na jedné straně šlo o neskutečnou čest, Tacuma byl jedním z nejznámějších a nejmocnějších šamanů Brazílie. Mně ovšem končila výjezdní doložka, tak jsem se vymluvil, že mám v Evropě rodinu a děti.

Na to šaman slyšel?
Rodina je pro ně absolutně nejdůležitější věc. Takže se mi jen smáli, že mám pouze dvě děti. Prý: „Aspoň pět deset je potřeba!“

Co by to znamenalo, pokud byste na šamanovu nabídku kývl?
V Evropě bych musel všechno zahodit. Víte, my si šamanství představujeme úplně mylně. Naivně. Rozhodně to nefunguje tak, že šaman o víkendu zatancuje a má splněno. Mocného Yohahé jsem třeba za sedm měsíců svého pobytu viděl vykonávat jeho šamanskou činnost pouze jednou. Jinak se choval jako ostatní indiáni - nosil stejný oděv, taky chodil na lov. Většinou byl však pryč. Neustále bloumal v lese, stejně jako to čtyři tisíce let před nimi dělali i jeho předkové. Díky tomu toho tolik vědí o své přírodě. Tráví v ní celý život. Jsou velmi vázaní na rodnou hroudu, protože šamani i všichni ostatní členové komunity vlastně chodili a chodí čtyři tisíce let na stejná místa.

Zase jsme u toho, v čem jsou jiní: indián nemá zájem slyšet, jak žijeme my. Nemá zájem cestovat. Pro ně je matkou moudrosti setrvání na jednom místě. Náš svět je jim ukradený. Jednou jsem při svém pobytu u Kofánů potřeboval něco zařídit v Quitu, vzal jsem s sebou šamana. Chodil po velkoměstě ve svém brku, viděl auta, letadla, reklamy, navoněné ženské a všechno ostatní poprvé v životě. A ani jednou se po ničem neohlédl, vůbec ho to nezajímalo. Prostě to není jeho svět. Daleko raději bude znovu a znovu zkoušet, na co třeba fungují jaké bylinky z džungle. Bude se domlouvat se zvěří, se stromy, s kameny. A my se pak divíme, že jim samy rostliny o sobě povídají a duchové že jim v životě ukazují tu správnou cestu.

Řekl jste, že Ece’ejové už šamana nemají. Mohou ho ještě někdy mít?
Bavili jsme se o tom s Lucíem. Prý často v noci rozmlouvá se svým dávno mrtvým dědou. A starý Yohahé mu údajně říká: „Ne. Už nikdy víc. Žádná ayahuasca, žádný šamanismus. Do tohoto světa to už nepatří.“

Jak takové sdělení přijal?
S klidem. Jak už jsem naznačoval - i hrůzu přijímají tak, jak přijde. Nejsou nostalgičtí. Zabije mě to? Zabije to celý můj kmen? Tak zabije, jen přejdu na druhý břeh Velké řeky mrtvých. Ano, svým způsobem je to smutné, bohužel ale není cesta zpátky. Jen se tím ostatně opakuje historie ze Severní Ameriky. Vzpomínám na slova jednoho severoamerického náčelníka. Říkal: „Nechte nás ještě chvíli bloumat prérií. Pak zmizíme.“

Autor:
  • Nejčtenější

Posledních sto kilometrů. Čína je krůček od podmanění Mekongu

Jeden z největších veletoků naší planety se nenávratně mění. Na Mekongu a jeho přítocích rostou desítky přehrad a Čína...

Legendární Turnerova chata na Šumavě je na prodej, majitel nemá nástupce

Legendární Turnerova chata u řeky Vydry nedaleko Horské Kvildy na Klatovsku je na prodej. Objekt v 1. zóně Národního...

Pro nás nejbližší rakouský lyžařský obr přitahuje i nejlepší lyžaře světa

Saalbach Hinterglemm si vydobyl místo mezi absolutní špičkou rakouského lyžování. Se svými 270 km tratí je dnes v...

Gruzie úspěšně buduje světové lyžařské středisko. V Gudauri už bydlí i Češi

Když se chce, tak to jde. Gruzínské Gudauri rychlými kroky směřuje mezi top lyžařské destinace. K dokonalosti zbývají...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nenápadný zimní ráj v Rakousku. V Nočkových horách vás obslouží i komorník

Okolí průsmyku Turracher Höhe na rozhraní Štýrska a Korutan patří mezi skvosty, o kterých mnoho Čechů zatím neví....

Premium

Do dvou let se ukáže neudržitelnost elektroaut, říká bývalý šéf Škoda Auto

Vadili jsme hlavně značce Volkswagen, když jsme postavili Octavii proti Golfu, říká v rozhovoru pro LN Vratislav...

Premium

Parkování zadarmo díky fíglu. Stačí si připlatit za vlastní espézetku

Češi parkující v centru Prahy na takzvaných modrých zónách zkoušejí fígl, jak nezaplatit za parkovné svého auta ani...

Premium

Proč vyhraje vodík. Vynálezce Tůma má o budoucnosti automobilů jasno

Už před dvaceti lety se projel vodíkovým autem, kterým chtějí Japonci na letošní olympiádě v Tokiu propagovat...

  • Další z rubriky
Premium

Sáhl jsem si i na kobru, říká rekordman, který našel tisíce kešek

Josef Nekvapil je evropský rekordman v hledání kešek. V neděli 12. ledna už dosáhl na metu sto dvaceti tisíc. U řady...

OBRAZEM: Curych bez reklam a suvenýrů fascinuje svou každodenností

Co si spojujete s Curychem? Banky a diskrétně bezejmenná konta vlastníků roztroušených po celém světě? Curych je jiný,...

Královna výhledů na Slovensku. Prověřili jsme zimní výstupy na Kráľovu hoľu

Mohutný a díky vysílači nezaměnitelný masiv Kráľovy hoľe vystupuje o kilometr nad okolní krajinu Horního Pohroní a...

Den, kdy Islanďané oslavují velryby. Zákaz rybolovu pro ně není problém

Dalvík je ospalé rybářské městečko na severu Islandu. V přístavu lze zakoupit organizované výlety na pozorování velryb,...

Najdete na iDNES.cz