Sedmiletá česká školačka sedí v portugalské cukrárně, láduje se dobrotami a mezi sladkými sousty nadšeně mlaská: „Bájo Lisabon!“ Překládám si to jako nejvyšší možné ocenění jejího víkendového programu. Však taky vzápětí vytrvale vyzvídá: „A z čeho tady tyhle dobroty pečou? Odvezeme si domů recept? Upečeme to taky?“
Ačkoli vím, že ne, nechci ji rovnou zklamat. Naštěstí mě napadá spásná hra: ze své dávné lisabonské exkurze si vybavuji, že recept na ty hříšně lahodné krémové koláčky Pasteis de Belém, kterých se ono nekritické nadšení týká, pochází z belémského kláštera. A jelikož sedíme v cukrárně jen pár kroků od chrámu s hrobkou Vasca da Gamy... „Víte co? Zkusíme ten recept najít.“
 |
Kdo by to byl čekal, jak dokáže malé děti najednou nadchnout nudná prohlídka starobylého prázdného paláce. Školačka s mladšími sourozenci neúnavně šmejdí po chodbách kláštera, nahlížejí do každé skuliny mezi kameny i mezi dlaždicemi, hledají za každým rohem, v každé chodbě, na každém schodišti.
Hraji tu hru až do konce, pořád pátračům nechávám naději. „Představte si, že recept na krém i na těsto v té sousední cukrárně znají jen dva lidé, kteří ingredience na koláčky míchají v tajné místnosti nad pekárnou. Takový recept musí být opravdu důkladně ukrytý.“
Jasně, nic jsme nenašli. Portugalské koláčky v Česku péct nebudeme. Tak aspoň musím slíbit, že do této cukrárny na předměstí pojedeme každý z našich tří dnů ve městě. Koláčky (zvané též Pasteis de Nata) sice prodávají v Lisabonu na každém rohu, ale jen ty belémské coby bezmála dvousetletý originál podle tajného receptu se podávají teplé rovnou od pecí rozhicovaných až na 400 °C.
Hippo hippo!
O hodinu později už váhám, zda to byl ideální nápad, nacpat se koláčky zrovna před nástupem do „hrošího“ autobusu. Obojživelným strojem nejprve projedeme centrem Lisabonu, ale teď už se houpáme na vlnách.
Houpáme se docela vydatně. Na můj vkus až příliš. Sice plujeme po řece Tejo, jenže ta právě tady v Belému ústí do Atlantiku. A jelikož od moře zrovna pekelně duje, atlantický příboj se valí proti proudu řeky a s autobusem pořádně pohazuje.
Ale dětem se to líbí. Rozjuchaný průvodce vykřikuje co chvíli „Hippo hippo!“ a malí výletníci výskají s ním. Utichnou jen v jediném momentě, to když jedna obzvlášť načechraná vlna vyšplouchne až na palubu loďobusu a všichni, kdo nestihli bleskově zavřít ústa (čili každý), nedobrovolně ochutnají slanou studenou vodu. Brrrr!
Jedna noc zdarma v krásném hotelu u Pražského hradu |
Není se pak čemu divit, když malé turisty nadchnou i „suché“ námořní atrakce: poklidné lisabonské Oceanárium s živými žraloky, mantami a chobotnicemi, mezi nimiž plavou potápěči (čili uklízeči), nebo virtuální rybaření v centru Lisabonu. To je vlastně docela dobrodružné zpestření exkurze do námořních dějin Portugalska.
K těm náleží vedle dobře známých objevitelských plaveb i méně proslulé rybářské příběhy. Třeba ten o tresce coby národní rybě. Každý rok v dubnu dříve vyrážely flotily portugalských rybářských lodí napříč Atlantikem do nehostinných severních končin oceánu u Grónska a Newfoundlandu, aby se vrátily s ceněným nákladem „mořského chleba“. Vyplouvaly z neutrálního Portugalska i za druhé světové války (pro jistotu natřené na bílo) a ještě dlouho po válce jako propagandistický trumf diktátora Salazara.
Lisabonský hroší autobus na řece Tejo před Památníkem objevitelů
Virtuální lov tresek v centru Lisabonu je lákavou atrakcí, když zrovna zaprší.
Expozice na hlavním lisabonském náměstí Comercio přibližuje dějiny z pohledu oněch rybářů, kteří na lov vyplouvali a z velkých lodí pak ještě přesedali do bárek zvaných dori, z nichž osamoceně chytali tresky.
Magazín Víkend DNESV aktuálním čísle magazínu Víkend DNES, které vyjde 9. dubna, najdete: Příběhy zvonů Luxus na vlnách Nejdražší koření |
Do jedné takové bárky vás v rybářském muzeu usadí, spustí projekci rozbouřeného oceánu, k tomu zapnou větrák s ledovým vichrem a bárku rozhoupou. Tak schválně, co chytíte?
Hned ve vedlejším vchodě simulují apokalyptické zemětřesení, které v roce 1755 takřka smazalo Lisabon z mapy světa. V moderním muzeu nazvaném Centrum příběhů vás usadí do kinosálu, v němž se začne třást lustr, pak i stěny a nakonec se vše kolem zhroutí – naštěstí jen na plátně, ale ve spojení s lomozem a vibracemi to působí děsivě realisticky.
Podobně strašidelně funguje na malé děti kupodivu i expozice historické lisabonské elektrárny na břehu řeky Tejo nedaleko mostu 25. října. Jak tam mají všechno vypilované do interaktivity, spouštějí se hlučné stroje při pouhém pohledu na ně, do toho halekají v cizí řeči virtuální kotelníci, nutí vás přejít po žhavých uhlících v kotli…
Labyrint Sintra
Jedeme všechny ty lekačky rozdýchat kus za město, do bujné zeleně tajuplné Sintry. Vlak rychle proklouzne pod monumentálním lisabonským akvaduktem – je to jedna z velmi mála staveb, které přečkaly katastrofální lisabonský zemětřas roku 1755 – a po půl hodině už vyskakujeme na úpatí kopců osázených paláci a pevnostmi.
Městečko 20 kilometrů za Lisabonem je zapsané v seznamu UNESCO, ale tím pochopitelně malé výletníky neohromím. Pokoušet se podruhé o úspěch s historickou exkurzí do některého z paláců se mi také nezdá realistické, tady o žádném tajném receptu na koláčky nevím.
Jedna z mnoha vyhlídek zahradního labyrintu Quinta da Regaleira v Sintře
A tak vybírám zahradní bludiště Quinta da Regaleira, asi půl hodiny pěšky od vlaku. Když už jsme se u stanice úspěšně vyhnuli všem nadháněčům z turistických výletů, zjistily malé turistky, že by opravdu nutně potřebovaly korkové kabelky od místní obchodnice se suvenýry. Inu, co už, nakonec snad přijatelnější volba než další zbytečný magnet na lednici.
Tak, konečně v labyrintu. Traduje se, že si ho nechal postavit původní majitel coby vyznavač zednářství, templářství a alchymie, ale mně to připadá spíš jako dokonalé dětské hřiště.
Liliputánské rozměry zdejších věžiček, schodišťátek, chodbiček, vodopádečků, fontáneček, jeskyněk i bludišťátek dávají zabrat mým churavým zádům, zato děti už zase výskají nadšením. Tady se od dospělého žádá jediné: slib, že se zase vrátíme. Rád ho dětem dávám.
Lisabonská kartaCeny služeb (jídlo, noclehy, doprava) v Lisabonu se podobají těm pražským, jen je potřeba počítat s vyššími náklady na dopravu – přirozeně u letenek (let trvá přes 3 hodiny, leda z německých letišť lze letět občas i za pár eur) a překvapivě u lisabonské MHD (děti platí stejně jako dospělí). Řešení nabízí Lisabonská karta (www.visitlisboa.com), která pokrývá MHD včetně historických žlutých tramvají (pozor, červené tramvaje jsou komerční), platí i na vlaky do Sintry, Cascais a přes řeku Tejo do Setúbalu, navíc je vstupenkou do 36 muzeí. Cena: 20 eur (dětská 13 eur) na 24 hodin až 42 eur (dětská 22 eur) na 72 hodin. |
