Dveře poněkud skřípou. Za nimi vkročíme do polopřítmí s měkkým plyšem velkých fotelů, nad kterými se šíří omamná vůně kávy a droždí. Pod nohama nám vrže stará dřevěná podlaha, šustí novinový papír, rozléhá se šepot a hovor, občas zazvoní smích a mezi tím balancuje se stříbrným tácem, ve smokingu s motýlkem číšník.
"Buďte vítána," zdraví mě, dříve než se stačím pořádně rozkoukat, usměvavý elegantní bělovlasý pán v košili s vestičkou a podává mi pravici.
Leopold Hawelka, ročník 1911, tak vítá každého hosta již několik desetiletí. Mýtus Vídně (jeho otec pocházel z Čech) s manželkou Josefine otevřel dnes již legendární kavárnu v červnu 1939. Když za pár měsíců vypukla druhá světová válka, museli kavárnu zavřít. Ačkoli domy v centru Vídně utrpěly velké škody, kavárna jako zázrakem zůstala nepoškozená a Hawelkovi ji znovuotevřeli v prosinci 1945.
Kde se zastavil čas...
Je tady podle očekávání plno. Bezradně se rozhlížím a hledám volnou židli, když najednou pocítím měkký dotek něčí ruky. "Pojď, u nás se vždy něco najde," praví drobná štíhlá dáma a za pár vteřin mě usazuje vedle dvou Španělů. Josefine Hawelková, manželka majitele a jeho opora.
"Vždy byla moc pořádná a pracovitá, bez ní by kavárny ani mě nebylo," říká pan Hawelka s láskou o své choti. Již několik desetiletí vládne čiperná paní své říši každý večer kromě úterý, kdy je zavřeno. S přehledem, energií, srdečností a humorem. Sedmé desetiletí pracuje šestnáct hodin denně a neúnavně pendluje mezi hosty, stoly a kuchyní.
Její maraton začíná po šestnácté hodině, kdy vystřídá manžela a otáčí se až do zavření, což je jak kdy, někdy do dvou, často až do čtyř. Dohlíží na číšníky, kávovary, kontroluje přeplněné stříbrné tácy s pověstnými horkými buchtami s marmeládou, které se podávají každý večer. Voní tady též koňak a všemožné druhy tabáku. A káva. K ní samozřejmě podle tradice dostanete sklenici vody (kolik chcete), na ní leží vypulírovaná lžička.
|
MŮŽE SE HODIT Pětkrát kávu, prosím Jak a co si objednat aneb kavárenský slovníček Schwarzer: černá káva (malá nebo velká) |
Pulzující muzeum
Malá kavárna v centru Vídně nedaleko Stephansdomu, svým způsobem jaksi "zastrčená" v uličce Dorotheergasse číslo 6, je takové živé pulzující muzeum. S telefonní budkou, spoustou plakátů o kulturních i jiných akcích, s vysezenými měkkými fotely, těžkými křesly s popraskanou kůží, zrcadly na stěnách a malými mramorovými stolečky. Připomíná spíše pokoj prababičky.
Tapety, kdysi béžovobílé, jsou dnes hnědé a načichlé tabákovým kouřem stejně jako strop. Mnohé z obrazů by se mohly klidně vystavovat v muzeu - například raná díla Friedensreicha Hundertwassera.
Zdá se vám kavárna tak trochu "sešlá"? Máte pravdu, má daleko k moderním kávobarům s nablýskanými italskými espreso přístroji, často "na stojáka". Právě pro onu "ošumělost" a neopakovatelnou atmosféru Vídeňané (a nejenom oni) milují svého pana Hawelku a paní Hawelkovou a jejich kavárnu, kde se zastavil čas.
Jiný svět
Ponoříte se zde do jiného světa, bohémského se špetkou melancholie i romantiky, vzdáleného od hluku a stresu. Zatímco Leopold Hawelka sleduje dění v kavárně ze své židle u dveří a srdečně klábosí s hosty, jeho paní se na opačném konci vedle masivního dřevěného pultu probírá poštou a knihou účtů. Atmosféru kavárny, kde dnes pracují tři generace Hawelkových, vychutnával také Günter Grass, Arthur i Henry Millerové, Andy Warhol či monacká kněžna Gracia Patricia.
Dějiny proslulých vídeňských kaváren, bez nichž se návštěva rakouské metropole neobejde, jsou staré dobrých tři sta let.
První kavárna podle legendy vznikla v roce 1683 po porážce Turků. Ti po sobě zanechali pytle v "hnědými zrny", s nimiž se tak dlouho experimentovalo, až se zrodila vídeňská melange (káva s mlékem) a první kavárna.
Kolem roku 1900 jich existovalo ve Vídni na šest set. Dodnes jsou oblíbeným místem, kde si můžete dát i něco lehkého k jídlu, skleničku vína či něčeho tvrdšího a zahrát si kulečník či bridž.
Každá je stylová, třeba luxusní kavárna uvedená do své původní krásy Café Central či noblesní Café Landtmann nedaleko Burgtheatru, kterou navštěvoval kdysi Sigmund Freud. Frauenhuber je zase nejstarší kavárnou nedaleko Stephansdomu, kde vystupoval Mozart. A v Café Sperl mají čerstvý štrúdl.
Život v kavárně
Café Hawelka je většinou již odpoledne zaplněno do posledního místečka. A kdo sedí, hned tak neodejde. Je tady příjemně a útulně a nikdo vás vyhánět nebude. Ostatně platí nepsané pravidlo - když si jednou něco objednáte, můžete tady setrvat třeba i celé hodiny. Mnozí k tomu nemají daleko. I když je vypito, čtou se noviny, časopisy, diskutuje se - často s panem majitelem a jeho manželkou - nebo se jen relaxuje v decentním typickém kavárenském ruchu.
Zde se scházejí bankéři, umělci, intelektuálové či novináři a v hojném počtu také turisté. Kavárna se totiž dostala také do průvodců po Vídni a její alespoň krátká návštěva či vyfocení pana Hawelky, který ochotně a trpělivě pózuje, jsou téměř povinné.
Café Hawelka je více než kavárna. Je to legenda. Instituce. A věřte, že návštěva Vídně by bez posezení u Hawelky nebyla úplná.
