Betonová silnice, zelené stromy a nakonec bílá budova s hlavním vchodem. Nic, co by připomínalo ponurou minulost. Až když procházím železnou bránou s nápisem Arbeit macht frei, jímá mě zvláštní pocit. Ocitám se na stejném místě jako vězni, kteří tudy procházeli do pekla.
Přede mnou se rozprostírá apelplac a vidím celý vězeňský tábor. Ten byl v roce 1936 vystavěn ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku, v jehož centrálním kontrolním bodě vyrostla věž A. Sachsenhausen navrhli architekti SS a koncipovali ho jako vzorový tábor, který sloužil také pro výcvik stráží Schutzstaffel.
Sedm odstínů temného turismu. Tato místa přitahují milovníky smrti a krve |
Vzhledem k blízkosti Berlína, co by hlavního města třetí říše, a ojedinělé koncepci měl v rámci německých koncentračních táborů klíčovou pozici. Původní kapacita 400hektarového Sachsenhausenu byla deset tisíc vězňů, ale v dubnu 1943 už jej obývalo třiadvacet tisíc lidí. Vězňové pocházeli nejprve z řad odpůrců nacistického režimu a běžných zločinců, později se k nim přidali „rasově nebo biologicky méněcenní“ (Židé, Romové), „asociálové“ (například homosexuálové) a váleční zajatci. Mezi ně patřil i Stalinův syn Jakov Džugašvili.
Původní kapacita Sachsenhausenu byla pro deset tisíc vězňů, ale v dubnu 1943 už jej obývalo třiadvacet tisíc zatčených.
Vězni čelili násilí, mučení a byli často využíváni pro lékařské experimenty. Hlavním úkolem internovaných byla velmi tvrdá práce pro podniky SS, pro stavební a později i zbrojní průmysl. K obávaným pracovištím patřil Klinkerwerk, největší továrna na cihly a další stavební materiál v Evropě v těsné blízkosti tábora. Hrůzu rovněž nahánělo Schuhprüfkommando, jež dohlíželo na vězně, kteří testovali boty pro obuvnické firmy a wehrmacht. Muži chodili a běhali na speciální dráze se sedmi různými druhy povrchů (například kámen, štěrk, asfalt, písek) a za den museli uběhnout až čtyřicet kilometrů.
Atelier v koncentráku
V listopadu 1939 se do Sachsenhausenu dostalo přes tisíc sto českých vysokoškolských studentů, kteří se zúčastnili protinacistické demonstrace při pohřbu Jana Opletala. Po příjezdu vyfasovali pruhované oblečení s červeným trojúhelníkem, kterým v táboře označovali politické vězně, a obsadili tři dřevěné baráky bez topení s čísly 51, 52 a 53. Spali na slamnících na zemi, o dvě lůžka se dělilo pět lidí.
Studenti z počátku v lágru nepracovali. Esesáci však s nimi přes den do úmoru pochodovali po apelplacu. Na jaře roku 1940 se mládenci dostali na Arbeitskommando a pracovali u Klinkenwerku v přístavu. Ti, kteří uměli jazyk, zůstali v kancelářích.
Táborem v Sachsenhausenu a jeho vedlejšími tábory prošlo mezi lety 1936–1945 na 200 000 lidí a zhruba 60 000 v nich nalezlo smrt. Dvacet tisíc obětí se podařilo identifikovat.
Někteří ze studentů se také setkali s Josefem Čapkem, který se pro své protihitlerovské názory dostal do Sachsenhausenu v roce 1942 po pobytu v Dachau, Buchenwaldu a berlínské věznici gestapa na Alexanderplatzu.
Rodák z východočeského Hronova v táboře pracoval v malířské dílně a věnoval se malování kýčovitých obrazů pro esesácké paničky. Pro sebe a své známé kreslil figurativní kresbičky, psal a překládal zahraniční poezii. V dřevěné boudičce pracoval s ostravským malířem Josefem Dobešem a belgickým grafikem a rytcem Hubertem Mauquoyem. Mezi umělci vzniklo přátelství, mluvili spolu česky, německy i francouzsky a navzájem si pomáhali.
Za rok však byla dílna zrušena a Čapka poslali do truhlárny vyrábět rakve a muniční bedny. Zatloukat hřebíky mu nešlo, odnášely to jeho prsty. Tehdy mu pomohl český medik Škorpík pracující na patologii táborové nemocnice. Přimluvil se a Čapka přijali jako pacienta do špitálu. Poté Škorpík přemluvil lékaře SS-Untersturmführera Aloise Gaberleho, aby pro umělce zřídil ateliér, kde by pro účely nemocnice maloval anatomické tabule. Gaberle pocházel z Olešnice - Debrného u Hostinného, uměl dobře česky a k Čapkovi se choval slušně.
Sachsenhausenem a jeho vedlejšími tábory prošlo mezi lety 1936–1945 přibližně dvě stě tisíc lidí.
Na začátku roku 1945 se ruská armáda přiblížila sto kilometrů od Sachsenhausenu a ilustrátor mohl v táboře zůstat. Což byl cíl zkušených vězňů, zůstat na místě a vyhnout se transportu do jiných lágrů. Malíř se ale nakonec rozhodl pro transport do Bergen-Belsenu, což se mu stalo osudným. Zemřel tam v dubnu 1945 na tyfus. Jeho tělo se nikdy nenašlo. V Sachsenhausenu dnes Čapka připomíná v jednom z dřevěných domků malá expozice. Jsou v ní vystaveny malby, dopisy, úřední dokumenty a koleda, kterou napsal spisovatel o svých posledních Vánocích.
Místo Němců Sověti
Sovětská a polská armáda osvobodila Sachsenhausen 22. dubna 1945 a nalezla v něm přibližně tři tisícovky vězňů, kteří zůstali v táboře, protože nebyli schopní pochodu smrti. Přežili jen díky tomu, že je esesáci nestihli při odchodu zabít.
Po válce využívala tábor Sovětská armáda. Za ostnaté dráty se dostali nižší a střední nacističtí funkcionáři, němečtí váleční zločinci, příslušníci wehrmachtu, vlasovci, odpůrci Sovětského svazu a pozdějšího východoněmeckého režimu. Vězni nechodili do práce, nebyli mučeni, popravováni ani vystaveni lékařským pokusům. Celou dobu však museli trávit na barácích bez možnosti dělat jiné činnosti.
Sovětským táborem prošlo na šedesát tisíc lidí. Kolem dvanácti tisíc z nich zemřelo, zejména kvůli velkému suchu v roce 1947, kdy v lágru radikálně zkrátili příděly potravy. Tábor fungoval do roku 1950 a poté vězně transportovali do Sovětského svazu či do jiných vězeňských zařízení v NDR. Od té doby byl nechráněný a místní obyvatelstvo si tam chodilo pro dřevo na topení a stavební materiál.
Po stopách válečných hrůz ve Lvově. Statisíce mrtvých upadá v zapomnění |
K dalšímu zničení přispěla Národní lidová armáda NDR, která tábor využívala od roku 1956. Většina baráků tak během několika let zcela zmizela. Bývalí vězni však neustále vedli kampaň za zachování historických budov a v reakci na jejich výzvy se ústřední výbor Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (Sjednocená socialistická strana Německa) rozhodl vystavět památník. Ten byl otevřen 23. dubna 1961, v době, kdy v Izraeli probíhal proces s Adolfem Eichmannem. Po sjednocení Německa převzala památník nadace Stiftung Brandeburgischen Gedenkstätten a zřídila zde muzeum.
Strážní věže byly umístěné po celém obvodu koncentračního tábora.
Vstupní brána do tábora, zvaná Věž „A“
„Sachsenhausenem a jeho vedlejšími tábory prošlo mezi lety 1936 až 1945 přibližně dvě stě tisíc lidí různých národností, včetně čtyř tisíc Čechů. Proto náš památník a muzeum navštěvuje mnoho lidí ze zahraničí,“ vypráví mi přímo na místě Dr. Horst Seferens z Gedenkstätte und Museum Sachsenhausen. „Máme třináct stálých expozic, přičemž jedna se týká i sovětského speciálního tábora. Dále pak pořádáme speciální a putovní výstavy. Expozice se nacházejí většinou v původních budovách bývalého koncentračního tábora, a návštěvníci tak mají možnost poznat historii na autentických místech,“ doplňuje Seferens.
Nadace se také zabývá vědeckou, výzkumnou, vzdělávací činností a vydává publikace o koncentračním táboře. Smyslem její práce je také důstojné připomenutí obětí zločinů nacistického režimu, sovětské okupační moci, NDR a předávání informací nastupujícím generacím. Ostatně, při návštěvě koncentračního tábora jsem viděla hodně mladých lidí. Byli to jak potomci bývalých vězňů, tak i ti, kteří chtěli poznat historii bez ohledu na to, jak děsivá je. A právě střet s tím, co se v Sachsenhausenu dělo, snad pomůže k tomu, aby se již nikdy tyto hrůzy neopakovaly.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditPamátník a muzeum Sachsenhausen se nachází 37 kilometrů severně od Berlína. Pro dopravu můžete kromě auta využít také vlak. Z Berlína se do železniční stanice Oranienburg dostanete prostřednictvím S-Bahn S1 (z centra) nebo vlakem. Před nádražím v Oranienburgu pak sedněte na autobus č. 804 nebo 821 a jeďte na zastávku Gedenkstätte. Na prohlídku si nechte dostatek času (nejlépe celý den), areál je velmi rozlehlý. Najdete v něm i kavárnu, ale vodu si vezměte s sebou, ať se nemusíte vracet dlouhou cestou zpět. Při prohlídce strávíte hodně času venku, proto si obujte boty s pevnou podrážkou a oblečte se podle počasí. V případě deště nezapomeňte deštník a pláštěnku, při slunečném počasí se vám bude hodit klobouk či kšiltovka. |
