Ve své době oblíbený a vyhledávaný malíř byl po své smrti roku 1614 postupně zapomenut a znovu objeven až koncem 19. století nastupující generací moderních malířů. Měl ovlivnit kupříkladu Cézanna, Velázqueze, Maneta, Picassa. Do jaké míry by tedy El Greco mohl být považován za otce moderního malířství? A do jaké míry je jeho originální styl "pouhou" syntézou byzantských počátků a zkušeností, jichž později ve světě nabyl?
Byzantské počátky
Narodil se roku 1541 na Krétě, která byla tehdy pod nadvládou Benátek. Začínal jako malíř byzantských ikon, pro něž byla příznačná strnulost postav, abstraktnost prostoru, monumentálnost draperií, rituální nálada. I přes četné vlivy, kterým byl El Greco později vystaven, si "byzantské" rysy ve své tvorbě uchoval.
Nejvýznamnějším, v londýnské Národní galerii vystavovaným obrazem představujícím El Grekovo krétské období, je obraz sv. Lukáše. Ukázkově kloubí El Grekovu malířskou zručnost v zobrazování ikon a již nesmělé pokusy o napodobení benátského stylu malby. Sv. Lukáš maluje Panenku Marii, která zde reprezentuje byzantskou tradici. El Greco se na tomto obraze sice směle pokusil o asimilaci renesanční malby, ale pořád ještě je u obou zobrazovaných postav patrná strnulost, příznačná právě pro ikony, a také "pokřivené" vnímání prostoru jako by sv. Lukáš i jeho paleta s barvami viseli ve vzduchu.
Pouť za kariérou
Ambice stát se uznávaným malířem nutila El Greka opustit rodnou, poměrně izolovanou Krétu. Nejprve odešel do Benátek, kde se seznamoval s díly Tintoretta a Veronese. El Grekova nevyvážená kompozice se připisuje právě vlivu Tintorettově, kdežto odVeronese prý převzal některé technické triky, například bílý tah štětcem přes zorničku, jímž vzniká dojem plačícího oka. To lze na přehlídce v britské metropoli pozorovat u obrazu Kristus svlékán z roucha.
Benátky však byly pouhou zastávkou na El Grekově cestě za kariérou. Jeho další destinací byl Řím. Spatřil dílo Michelangela a pustil se do studia architektury. To je později patrné třeba na obraze Vyhnání kupců z chrámu, na němž se u El Greka poprvé objevuje chrámové pozadí. V Římě však měl vedle zbožňovaného Michelangela malou šanci na uplatnění. Doputoval tedy do Španělska, kde král Filip II. vyhlásil jakýsi konkurz na dekoraci Escorialu. S obrazem Adorace jména Ježíš - též je v Londýně k vidění - však u zbožného krále Filipa neuspěl.
Usadil se v nedalekém městečku Toledo. Tam se brzy stal vyhledávaným malířem nejen obrazů s náboženskou tematikou, nýbrž i portrétů, z nichž dva nejznámější na výstavě nechybějí. Portrét kardinála Nina de Guevara zjevně ovlivnil El Grekova nástupce Velázqueze - avšak jeho kardinál nedosahuje takové intenzity výrazu. Ani křičící kardinál Francise Bacona, jakási mutace Nina de Guevary, není tak působivý jako podobizna od El Greka. Zdánlivě nevinně pohozený dopis zvyšuje napětí daného okamžiku a divák může nad jeho obsahem pouze spekulovat.
Druhým významným portrétem je zpodobení Fraye Hortensia Felixe Paravicina, který byl kazatelem Filipa III. i Filipa IV., básníkem, humanistou, ale především věrným přítelem El Greka. Kontroverzním obrazem na londýnské přehlídce je Žena s kožešinou, u níž se El Grekovo autorství zpochybňuje. K rozřešení má dojít po skončení expozice, kdy obraz bude podroben zevrubnému zkoumání.
Otázka, jež zůstává
Nač tedy navázali malíři o několik století později? Na expresivnost, plastičnost, dramatickou kompozici? Zdá se, že v celé debatě o El Grekovi coby protokubistovi se až příliš mnoho pozornosti věnuje formální stránce jeho obrazů. Není pochyb, že El Greco pohrdal prostorovým iluzionismem, charakteristickým pro renesanční umění, že mu neskonale víc šlo o dynamiku, pohyb, zhmotnělost zobrazovaných postav. Anatomická deformace těl a jejich prodlužování sice působí nerealisticky, až nadpřirozeně, nikdo však nemůže s jistotou tvrdit, že tím El Greco vědomě položil základy abstrakce.
Vincent Kramář považuje za moderní takové umění, které "revolucionuje ze základu ducha i srdce". El Grekovy obrazy zajisté jistý moderní výraz obsahují. Otázkou však zůstává, zda jeho modernost spočívá ve vědomém rozbíjení dobových konvencí, či pouze ve věrném zobrazování biblických výjevů, což mu umožnilo oprostit se od tehdejších příkazů figurativní malby a věnovat se výhradně duchovnímu vyznění obrazů.
KARDINÁL FERNANDO NINO DE GUEVARA. Olej na plátně, 1596-1600, 171x108 cm. Mistrovské dílo El Grekova portrétního umění. Zachycuje intenzivní výraz, chlad a zároveň znepokojení ve tváři velkého generálního inkvizitora. |