Starodávné legendy a písňové cykly
Starobylé legendy a mýty se dodnes tradují mezi domorodými Aboriginci v různých částech země nebo se uchovaly ve spisech prvních evropských osadníků.
Podle těchto legend přicházeli předchůdci domorodců - Velcí Duchové - z nebes, z moře a země a zanechali v nich po sobě důkaz o svém bytí. Na nebi zůstávají ve hvězdách, dešti, větru, bouřích, blescích a duze.
Na pobřeží Austrálie je podle Aboriginců patrné působení Velkého Ducha v podobě zálivů, zátok, mysů, ostrovů, na zemi po něm zůstala jezera, řeky, potoky, jeskyně, kameny, údolí, hory a pohoří. Často se nacházejí v takových formacích, že v nich lidská fantazie může vidět lidské bytosti nebo jejich části. V legendách se traduje, že duchové vytvořili jak všechny rostliny a zvířata, tak i lidi.
Na různých kmenových územích najdeme různé legendy. Některé jsou poměrně známé, jiné jsou známé pouze omezenému okruhu lidí.
Potomci Djankawu z posmrtného ostrova
Domorodec Wandjuk Marika z kmene Riratjingu, který se podílel na části knihy o životě Aboriginců od Jennifer Isaacs, vydané v Sydney roku 1982, věří, že jeho lidé jsou potomci velkého Djankawu, který přišel z ostrova Baralku ležícího daleko za mořem. Na tento ostrov se prý vrací po smrti lidská duše.
Djankawu přijel na kánoi spolu se svými dvěma sestrami, když sledovali ranní hvězdu, která je dovedla k pobřeží Yelangraba na západě Arnhemské země. Putovali napříč zemí sledujíce dešťové mraky. Když chtěli pít, vrazili své kopáčky (digging stick) do země a na její povrch vytryskla pitná voda.
Od Djankawu se prý naučili domorodci kmene Riratjingu pojmenovat zvířata a věci na zemi. Od nich pochopili zákonitosti přírody a zákony svého vlastního kmene.
Marika ale zároveň tvrdí, že toto je pouze malý kousek pravdy. Domorodí lidé v jiných částech kontinentu mají rozdílné zvyky a původ. Vyprávějí své vlastní báje o tom, jak vznikaly hory a řeky i jak vznikly jejich kmeny.
Mocní duchové Wandjiny v Kimberley
Na strmých a vysokých skalních stěnách jeskyní v oblasti Kimberley nedaleko města Derby jsou namalovány postavy mytických bytostí Wandjiny, tvůrců hromu, deště a blesku. Jejich tváře však mají jen výrazné oči, protože ústa jsou zapovězena.
Bytosti Wandjiny jsou nejmocnějšími duchy. Duchy, kteří v době snů vybojovali se svými kopími veliké bitvy a tato kopí mají stále připravena. Mají je ukryta v pobřežních píscích kde, čekají na svoji příležitost.
Moc bytostí Wandjiny je obrovská. Proto je nutné každý rok jejich kresby obnovit novou okrovou hlinkou. Oplátkou za to sešlou Wandjiny na vyprahlou zemi životodárný déšť. Nikdy jim však nesmí být namalována ústa. V tu chvíli by se duchové Wandjiny probudili ze svého snění a déšť by nikdy neustal.
V poušti vládl duch Tjukirita
Lidé z pouště ve středu kontinentu mluví o tvořivém období velkého ducha Tjukirity, za jehož časů byla země plochá deska s obrovskou nevýraznou plání, která se rozprostírala až k horizontu a byla bez řek a hor. Jak roky postupovaly, mnoho mytických bytostí se vynořovalo zpod zemské kůry a chodilo po světě. Měli podobu mnoha zvířat, hmyzu, hadů, klokanů, ptáků, medových mravenců i termitů. Přitom žili a chovali se stejně jako lidé.
Když doba snů pominula, mytické bytosti opustily své živoucí schránky, ale na oplátku v nich zanechaly kousek sebe samých. Vytvořili tak nejen zvířata a rostliny, ale i skály, jezírka, stromy, jeskyně a balvany. Tyto přírodní útvary nesou jejich stopy a nazývají se Kuranity, jsou posvátnými místy. Všichni domorodci proto musejí tato místa chránit, jinak by zvířata, rostliny a lidé nemohli žít.
|
LEGENDY PŘEŽILY |
| Některé z příběhů domorodých kmenů, zvláště těch z jižního a jihovýchodního pobřeží, nám v současnosti připomínají už jen texty a spisy Evropanů, kteří je zaznamenali dříve, než se většina původního obyvatelstva a jeho legend vytratila z tohoto světa.
Navzdory drastickému přístupu bílých osadníků, zejména v jižních oblastech, však na některých územích stále ještě žijí kmeny, které se řídí domorodými tradicemi. Tito domorodci stále učí své potomky tak, jako je samotné učili jejich otcové, a předtím i otcové jejich otců. Tyto tradice jsou posvátné, jsou výsadou starých mužů a mohou být předány ostatním, jen když projdou obřadem zasvěcení; předávají se z pokolení na pokolení. |
