NAD HLADINOU
Továrna na potápění
Záď je stoprocentně podřízená poslání lodi – dvojice kompresorů trůní přímo mezi deskou těsně nad čarou ponoru, odkud se vstupuje do vody buď skokem nebo po některém ze dvou žebříků.
A také zastřešeným prostorem, kde je během plavby naskládaná veškerá potápěčská technika a plní se tu i tlakové láhve. Tady se taky všichni před ponorem oblékají a po návratu – často s pomocí lodníků – zase unaveně zbavují výzbroje i neoprenových obleků.
Příjemně volný prostor s vyhlídkovou plošinou je i na přídi.
Pokyny jak přežít
Ubytovat se na lodi znamenalo naskládat všechny technické věci k potápění do plastových boxů – u nás se v nich vozí zelenina na trh – a zbytek prostě jen hodit na postel v přidělené kajutě. Víc nikdo nestihl, protože všechny už svolával René do salónu na vstupní "breafing".
Pitné vody je prý dostatek i na bezproblémové sprchování, toaletní papír odkládat po použití do košů NESPLACHOVAT HO!!! A pozor prý na dehydrataci. Veškeré další pokyny jsou spíš jen informativní pro ty, kteří na lodi ještě nikdy nebyli. Tak třeba nenechávat otevřená okénka spodních kajut během plavby – jsou velmi nízkou nad čarou ponoru...
Žádný žaludek nezůstal klidný
Rudé moře "uvítalo" účastníky safari hned napoprvé dost nevraživě – ukázalo jim vlny větší, než prý obvykle.
Na další lokalitu k potápění bylo třeba plout skoro tři hodiny. Nebyly to tři hodiny. Bylo to stoosmdesát zlých minut. Všechno bylo najednou v pohybu: třásly se sklenice za chromovaným zábradlíčkem minibaru a vysypal se špatně zastrčený prášek sušené smetany do kávy.
Jedna z umělohmotných beden plná výbavy za desetitisíce vyklouzla zpod lavice a teď šíleně opile pendlovala sem a tam po zadní palubě. V lednici se převalily plechovky Budvarů přes Gambrinusy a nikdo už přesně nevěděl, čí jsou které a kolik.
Ze slušných českých a moravských potápěčů byla už po první půlhodině parta v obličeji nazelenalých mátoh, připomínajících svými pohyby zchromlé notoriky. Vystoupit po schodech – i za pevného držení obouruč za obě roury zábradlí – znamenalo pořádně si namlátit alespoň jednu kyčli.
|
|
|
|
|
Záchranu hledej ve vodě
Kapitán vlny křižoval. Snad kvůli lepší snesitelnosti pro posádku, snad kvůli kurzu. Výsledkem byla naprostá dezorientace suchozemců, kterým směrem ta příští vlna se mnou sakra hodí! Směr se měnil, jednou přišel náraz přímo zepředu, jindy šikmo z boku.
Několik potápěčů po dvou hodinách potupně vrhlo.
Záchrana přišla po zakotvení. Moře sice bylo neklidné dál, ale ti z nás, kteří dávali nejlepší pozor kdysi v potápěčském kurzu, si teď vzali masku a šnorchl a ulehli na hladinu. To je ten nejzaručenější způsob, jak přivést alespoň do relativního klidu rozbouřené útroby. Pomohlo to, a záhy nato už jsme se soukali zase do neoprenů.
POD HLADINOU
Shaab Ayman, Khararim Reef, Abu Basala
Žralok?! Já ho neviděl!
Shaab Ayman je velmi živá podmořská zahrada na dokonale přehledném plató v hloubce kolem 15 metrů. Potopili jsme se sem hned po deváté ráno a barvy korálů a ryb velmi zajímavě rozehrávalo slunce, jehož paprsky sem dopadaly, takhle brzo po ránu ještě hodně šikmo.
Rovníková džungle pod hladinou
Zahrada plná vějířovitých korálů nabídla především nádherné chvíle s karetami – mořskými želvami. Proudnicový krunýř a velmi pomalé, zato ale sakramentsky účinné záběry čtyř ploutví tam, kde má normální želva nohy, jim umožňují snadno vyvinout nečekanou rychlost.
Karety se netváří nijak nerudně. Jejich výrazu dodává nejvýraznější rys jejich trochu jakoby papouščí zobák, který ale zároveň budí respekt. Kareta by dokázala ucvaknout prst natotata. A tak se omezujeme jen na "synchronizované plavání", z čehož si karety čerta starýho dělaj. Nejodvážnější si prstem opatrně sáhl na krunýř. Byl docela drsný.
|
1.díl reportáže"St.Johns: potápění v ráji" - ZDE |
Co všechno lze přežít
Během skoro hodinového ponoru se mi přihodila nemilá věc. Dlouho už mě tak zvláštně šimralo v nose a pak – nic se s tím nedalo dělat – jsem nějakých devatenáct metrů hluboko třikrát mocně kejchnul. Sice jsem díky maximálnímu soustředění přitom nevyplivnul dýchací automatiku z pusy – zato jsem ale vyplašil všechno na deset metrů kolem.
Prvního žraloka viděli potápěči z "naší" lodi poprvé na lokalitě s názvem Khararim Reef. Tvrdili to po vynoření alespoň čtyři. Kde, kdy, kolik?!?!?! bombardoval jsem je dotazy poté na palubě. Na tohle safari jsem se těšil právě pro slibovaný masový výskyt žraloků v téhle oblasti. Dokonce jsem měl nastudováno, že statisticky čtyřikrát nebezpečnější jsou ti menší útesoví, než podstatně hrozivější kladivoun.
|
CO ŘÍKÁ PRŮVODCE... Abu Basala - podlouhlý útes podkovovitého tvaru, s možností dobře chráněného noclehu. Jeho členité stěny vytvářejí mnoho převisů i menších jeskyněk a postupně přecházejí v mělké, ale bohaté korálové zahrady s velkým množstvím korálových ryb a častým výskytem želv. Východní část nabízí možnost dalšího ponoru pro ty, které uchvátily podmořské labyrinty a tunely. Shaab Ayman - patří k zajímavějším útesům této oblasti plný života, korálů a větších ryb. Khararim Reef - malý útes ve tvaru věže, vyčnívající z hlubin až k hladině. Kolmo padající stěny jsou nádherně porostlé. Ponor brzy ráno - útesoví žraloci a další, případně i kladivouni. Bývají zde značné proudy, ale celý útes lze obeplavat během jednoho ponoru. |
Překvapení během návratu
A teď jsem své první setkání se žralokem propásl! Zklamání bylo obrovské. A to i přes to, že Khararim je úžasný se svými tisíci jeskyňkami a miriádami nejtitěrnějších korálových rybek, kterým stačí nad hlavami lusknout palcem a oni zděšeně vletí mezi větvičky korálů a když se dvě vteřiny nic neděje, tak zase vyfrčejí drze ven. Koukat se na to dá desítky minut.
I závěr ponoru byl pikantní – při dekompresní zastávce v pěti metrech na tři minuty (to kvůli jistotě, že nadbytečný dusík se z krve z té nebezpečnější části už skutečně vysytil) nám přímo pod lodí dělal společnost ohromný napoleon. On byl na potápěče očividně víc zvyklý než oni na něj. On nás totiž tolik neočumoval. Ale byl to macek!!!
Jako přepadové komando
Abu Basala se prezentoval spoustou pěkných kaniců a hrozně vyjevených "jehel". Na ponor se sem muselo ale přijet od lodi asi čtyři stovky metrů zodiakem. Zní to jednodušeji, než se to dá provést. Potápěč v okamžiku nastupování na zodiak má na zádech už tlakovou láhev – plná něco váží – kolem pasu dobrých 14 kilo olova, ploutve v ruce a všechno se to houpe...
|
Na potápění v oblasti St.Johns se specializují např. Planet Divers. |
|
|
Nakonec jsme se nalodili na vratký člun vždy po čtyřech a jeli na místo výsadku. Už cestou jsme si nazuli na neoprenové botky ploutve, utáhli pásky a nasadili na masky. V pravé ruce už každý svíral plicní automatiku.
Lodivod ani nečekal až člun zastaví, jen nás přejel pohledem. Narazili jsme si automatiky do pusy. "Go!" padl povel a čtveřice potápěčů se po zádech skulila pod hladinu. Člun okamžitě pod plným plynem zvedá příď a mizí v bílé brázdě pro další mátožné postavy. Scéna jako z Bondovky.
