Chcete připravit ze své cesty do vzdálené země výstavu nebo knihu? Výsledek závisí jen na vás. Chcete navíc točit na úrovni film? Pak se (chtě nechtě) musíte svěřit do rukou profesionálního kameramana a režiséra. Také se smiřte, že výsledek práce možná příliš neovlivníte a film třeba nevyzní podle vašich záměrů.
Náš příběh z natáčení filmu v Malém Tibetu začal poté, co filmařům došly baterky. Ujištěni paní domácí o napětí v síti přepli nabíječku na 120 voltů. V noci se však napětí výrazně zvýšilo, dobíječka se spálila a baterky se staly rázem zbytečnou zátěží. Štěstí, že měl kameraman ještě mechanickou šestnácti milimetrovou kameru. Kamera s natahovacím pérem sloužila výborně v SOS vesničce, na slavnostech tibetské kultury, v klášterech Tikse, Likír a dalších, v nejvyšším silničním sedle na světě Karlun La (5601 metrů). Vedle štábů indické a německé televize s nejmodernější technikou sice vypadal náš filmový tým podivně, ale ať! Rozhodují přece výsledky, nikoli vnější dojem. Uplynul měsíc. Točilo se zrovna v nemocnici v Léhu, když se z přístroje ozvalo podivné prasknutí. Kameraman zezelenal. V tom se objevila režisérka, také celá zelená, stala se totiž svědkem přivezení těžce popáleného pána. "Bylo to hrozné," říkala, ale potměšilý hlas jednoho našeho kamaráda jí odpověděl: "Tady je to horší, kameramanovi prasklo péro." Ihned jí došlo, že je po filmování. Jedna kamera bez zdroje, druhá bez péra, film nedokončen, nálada na bodu mrazu... Filmaři se však nevzdávali. Vyškemrali dobíječku od našeho počítače, že prý bude stačit i na jejich baterky. Zapnuli je do sítě a z dlouhé chvíle a hladu se vydali do hospody. My s nimi. Všichni jsme si dali nudle s kuřecím masem. Po návratu se kameraman objevil na pokoji s čímsi, z čeho se kouřilo, trochu v tom bublalo a bylo to nadmuté. "Co to asi je?" ptali jsme se, "že by se dal na alchymii?" Skutečnost však byla daleko horší. To něco nedefinovatelného bývalo dřív baterkami, výkon dobíječky totiž byl větší než povolený příkon baterek. Tím to ale nekončilo. Maso spořádané v restauraci bylo asi staršího data a oběma členům filmového týmu se udělalo zle. Smolný den. Situace se zdála beznadějná. Naštěstí inženýr Leoš z Liberce dostal nápad. Koupil monočlánky, vyhrabal někde hadici, rozřízl ji a přivázal na klacek, dal do ní baterie, jakýmsi drátem je propojil s kamerou, a ... a motor zaševelil. Vyhráli jsme! Kameraman byl tak šťasten, že si při příštím natáčení zapomněl vzít do svatyně starého tibetského léčitele světla a moc záběrů nepořídil. Ve městě Léh, kde jsme pracovali, neprodávali alkohol. Nebylo tedy čím si čistit střeva od bacilů. Náš kameraman z toho byl tak nervózní, že jsme se obávali, aby se mu při natáčení netřásla ruka. Protože však byl víc než kameraman, problém vyřešil. Po pěti dnech hledání a chození po městě, kdy připomínal tělo bez duše, objevil krámek plný lahví. Železná roleta se otevírala jen na tři hodiny denně. Místní rum - Černý mnich - ho zachránil. Také vařil vynikající polévku. Květákovou. Zeleninu osobně vybíral, krájel, vařil, zahustil. Nikdy jsme nic lepšího nejedli. Kdyby nám někdy v budoucnosti chyběl na expedici kuchař, ucházeli bychom se o tohoto kameramana. Byl nepřekonatelný. Natáčení filmu nám přineslo chvilky veselé i trpké. Dík za oboje, především za ty méně dobré zážitky. Každá zkušenost, která člověka "vyučí" a přiměje k zamyšlení, m u totiž v budoucnu umožní lépe se rozhodovat, a je proto neocenitelná.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy, zabývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématikou cizích zemí.
Náš příběh z natáčení filmu v Malém Tibetu začal poté, co filmařům došly baterky. Ujištěni paní domácí o napětí v síti přepli nabíječku na 120 voltů. V noci se však napětí výrazně zvýšilo, dobíječka se spálila a baterky se staly rázem zbytečnou zátěží. Štěstí, že měl kameraman ještě mechanickou šestnácti milimetrovou kameru. Kamera s natahovacím pérem sloužila výborně v SOS vesničce, na slavnostech tibetské kultury, v klášterech Tikse, Likír a dalších, v nejvyšším silničním sedle na světě Karlun La (5601 metrů). Vedle štábů indické a německé televize s nejmodernější technikou sice vypadal náš filmový tým podivně, ale ať! Rozhodují přece výsledky, nikoli vnější dojem. Uplynul měsíc. Točilo se zrovna v nemocnici v Léhu, když se z přístroje ozvalo podivné prasknutí. Kameraman zezelenal. V tom se objevila režisérka, také celá zelená, stala se totiž svědkem přivezení těžce popáleného pána. "Bylo to hrozné," říkala, ale potměšilý hlas jednoho našeho kamaráda jí odpověděl: "Tady je to horší, kameramanovi prasklo péro." Ihned jí došlo, že je po filmování. Jedna kamera bez zdroje, druhá bez péra, film nedokončen, nálada na bodu mrazu... Filmaři se však nevzdávali. Vyškemrali dobíječku od našeho počítače, že prý bude stačit i na jejich baterky. Zapnuli je do sítě a z dlouhé chvíle a hladu se vydali do hospody. My s nimi. Všichni jsme si dali nudle s kuřecím masem. Po návratu se kameraman objevil na pokoji s čímsi, z čeho se kouřilo, trochu v tom bublalo a bylo to nadmuté. "Co to asi je?" ptali jsme se, "že by se dal na alchymii?" Skutečnost však byla daleko horší. To něco nedefinovatelného bývalo dřív baterkami, výkon dobíječky totiž byl větší než povolený příkon baterek. Tím to ale nekončilo. Maso spořádané v restauraci bylo asi staršího data a oběma členům filmového týmu se udělalo zle. Smolný den. Situace se zdála beznadějná. Naštěstí inženýr Leoš z Liberce dostal nápad. Koupil monočlánky, vyhrabal někde hadici, rozřízl ji a přivázal na klacek, dal do ní baterie, jakýmsi drátem je propojil s kamerou, a ... a motor zaševelil. Vyhráli jsme! Kameraman byl tak šťasten, že si při příštím natáčení zapomněl vzít do svatyně starého tibetského léčitele světla a moc záběrů nepořídil. Ve městě Léh, kde jsme pracovali, neprodávali alkohol. Nebylo tedy čím si čistit střeva od bacilů. Náš kameraman z toho byl tak nervózní, že jsme se obávali, aby se mu při natáčení netřásla ruka. Protože však byl víc než kameraman, problém vyřešil. Po pěti dnech hledání a chození po městě, kdy připomínal tělo bez duše, objevil krámek plný lahví. Železná roleta se otevírala jen na tři hodiny denně. Místní rum - Černý mnich - ho zachránil. Také vařil vynikající polévku. Květákovou. Zeleninu osobně vybíral, krájel, vařil, zahustil. Nikdy jsme nic lepšího nejedli. Kdyby nám někdy v budoucnosti chyběl na expedici kuchař, ucházeli bychom se o tohoto kameramana. Byl nepřekonatelný. Natáčení filmu nám přineslo chvilky veselé i trpké. Dík za oboje, především za ty méně dobré zážitky. Každá zkušenost, která člověka "vyučí" a přiměje k zamyšlení, m u totiž v budoucnu umožní lépe se rozhodovat, a je proto neocenitelná.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy, zabývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématikou cizích zemí.
