Šábes nebo šabat je den klidu, kdy se nesmí vykonávat žádné všední činnosti. Snad proto na letištní zastávce místního vlaku narážíme na zamčené mříže a koordinátora, který se tváří, že tady přece žádné nádraží není. A to, že vidíme pod schody dole koleje, je jen nějaká podivná časoprostorová porucha. I když je zhruba deset dopoledne a do soumraku ještě nějaká ta chvíle zbývá.
Autobusy však naštěstí ještě jezdí, takže se naše cestovatelská čtveřice zhruba za dvě hodiny i s ubytováním vydává do historického centra. A zažíváme i to, kdy část obyvatel z téhle metropole jednoduše zmizí. Předchází tomu houfný úprk a shon, aby se vše stihlo, než se zavřou tržiště, obchody a restaurace. A pak poslední finiš na slavnostní náboženský obřad. Najednou se dá křivolakými uličkami chodit o to pohodlněji a ve větším klidu.
To je oproti předšábesové návštěvě Chrámu Božího hrobu učiněný balzám na nervy. Tam jsme totiž společně s dalšími turisty skoro pořád boxovali o každý centimetr prostoru, vzájemně si překáželi na fotkách a vstup nápadně připomínal davy fanoušků na koncertě populární hudby.
Když mniši v kostele „syčí“ pšššt
Dost podobný pocit zažívám i druhý den, když se pokouším v Getsemanské zahradě představit si, že zrovna tady se Ježíš ukládal k poslednímu pozemskému spánku. Přiznám se, že to v jednostupu po štěrkem vysypané cestičce za halasení turistů a hučení aut z nedaleké dopravní tepny moc nejde. A v místním chrámu mě zase ruší mniši tišící návštěvníky rozhodným „pšššt“.
Vůbec, různými svatyněmi a kostelíky je Olivová hora doslova posetá – v jednom Ježíš podle legend naučil své učedníky Otčenáš, jinam se chodil modlit za hříšné lidi i osud města, a je tu dokonce i mešita, kde je ve skále údajný otisk Ježíšovy šlépěje před vstupem na nebe. Moje částečně cynické já hned napadá, že dost možná by se návštěva Jeruzaléma dala shrnout i do sloganu: „Putování po místech, kde Ježíš nikdy nebyl a kdyby byl, dneska by utekl před turisty. Ale marketingově se to dobře prodává.“
Jenže pak si vzpomenu na zdejší největší židovský hřbitov na světě i na dechberoucí výhledy na město v čele s Chrámovou horou a Skalním dómem, potažmo mešitou al-Aksá. A Jeruzalému opět odpouštím. On za ty davy turistů jednoduše nemůže. A nakonec stejně ani já neodolám tomu, abych vložila svá přání do Zdi nářků, dalšího velkého náboženského symbolu.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvPodobně skvělý jako z Olivové hory je i pohled opačný – tedy na ni z hory Chrámové. I když přes jemný ranní opar. Stihli jsme se sem dostat velmi brzy ráno, ihned po otevření. Před vstupem nás stálo odhadem patnáct, takže jsme si mohli užívat klidu ospalého prostranství. Ten narušuje až skupinka malých školáků, kteří se rozhodnou proměnit jej ve fotbalové hřiště a zakopat si. Nějaká posvátnost celého místa je jim dost jedno. A mně je tato jejich rebelie tak trochu sympatická.
FOTBAL PŘED AL AKSÁ. Těmhle školákům bylo úplně jedno, že si kopou před jednou z jeruzalémských dominant, na kterou se jezdí dívat lidé z celého světa. Kde je plácek, tam je fotbal.
Naopak velmi rozporuplné pocity mám, když procházíme pěším průchodem do Betléma. Ten je totiž palestinskou autonomií, a tak začátek cesty lemuje osmimetrová betonová zeď, kterou Izrael vystavěl, aby chránil svá území. Sice je pomalovaná spoustou graffiti, která mají šeď oživit (své dílo tady zanechal i Banksy), jenže většina těch obrazců křičí do světa i politická poselství o tom, jak jedna strana utlačuje druhou.
Nedokážu být v tomhle sporu nezaujatým soudcem, vím o tomhle konfliktu velmi málo. Ale když já na check-pointu při zpáteční kontrole procházím s mávnutím ruky, zatímco vedle stojícího Pákistánce ženou na kontrolu otisků prstů, rentgen batohu i kontrolu milionu razítek a papírů, jsem za svůj český evropský pas dost ráda.
Když už se po jeruzalémské Via Doloresa procházíme nikoliv jako po ulici, kudy Kristus nesl kříž, ale jako po prosté spojnici mezi jednotlivými místy, nastane ten správný čas Jeruzalém opustit. Pochopitelně se zastávkou na tržišti.
Na skok do Jordánska
Míříme na hranice s Jordánskem, abychom sem aspoň nakoukli. Protože vynechat na cestě v tomhle regionu skalní město Petra by byl velký hřích. Odměnou za trošku zběsilé tempo při výletu defacto na otočku jsou pro nás úžasné výhledy a pohledy, nachozených 35 kilometrů, minimálně tři cedule inzerující nejlepší vyhlídku na světě.
O dva dny později už ale stojíme zase na izraelské půdě a míříme ke starověké pevnosti Masada. Ta stojí na vrcholku stolové hory zhruba tři kilometry od jižního okraje moře a na východním okraji Judejské pouště. Už samo umístění z ní dělá takřka nedobytnou pevnost. Přesto i ona nakonec po zhruba 200 letech od vzniku padla. Když se tak v roce 73 nebo 74 stalo, její obyvatelé si místo zajetí raději dobrovolně vybrali smrt. A tak římské nájezdníky vítaly po proražení brány jen stovky těl. Přežilo pouhých sedm lidí, z toho žádný muž.
Petra, to nejsou jen monumenty tesané přímo do skály, ale i samostatně stojící umělecká díla. Jako třeba zbytky tohoto sloupoví.
Dnes na vrchol jezdí lanovka a turisty vítají výstražné cedule, aby pamatovali na pitný režim. V listopadu je tady příjemných 23 stupňů, ale ani tak nás slečna na pokladně nechce pustit na pěší výstup po Hadí stezce přímo pod drahou. Argumentuje tím, že bychom ho nestihli do jedenácti hodin, kdy na kopec začíná nejvíce pražit slunce. Dolů bychom ale pěšky mohli i po tomto termínu. Kupujeme tedy lístek nahoru i dolů a říkáme si, o co větší peklo to tady musí být v létě.
Samotná pevnost je obrovská, takže se tady hravě ztratí i početné turistické skupinové výpravy. Mě osobně pak fascinuje třeba i taková drobnost jako je modrá linka vinoucí se po všech zdejších stavbách. Znázorňuje předěl mezi tím, co zůstalo opravdu historicky zachováno, a co bylo na základě dobových pramenů do dnešní doby dostavěno.
A pak ano, ty výhledy vstříc moři, byť se trochu schovávají za oparem. Izrael je zkrátka zemí vyhlídek a rozhledů.
Po toulání se po Masadě nám zbývá do setmění ještě dost času, abychom se zastavili na pláži u moře. Zdá se to být velmi jednoduché, protože průvodce i mapy mluví minimálně o třech použitelných místech poblíž, kde se dá vykoupat – hned dvě pláže u Ein Gedi a jednu v nedalekém Ein Bokek. Jenže u Ein Gedi je v jednom případě výstražná cedule, že tady už se nekoupe. A v tom druhém rovnou svodidly zaslepená odbočka na stále viditelnou asfaltku z hlavní cesty. O tom, že kdysi se zrovna tudy jezdilo, svědčí i opuštěná benzinka uprostřed ničeho. Google pak později prozradí, že tato pláž je zavřená už od roku 2016. Důvod je jednoduchý – propad půdy.
JAKO NA MARSU. Když tak koukáte na kráter Machteš Ramon, říkáte si, jestli jste ještě vůbec na Zemi.
Nakonec tak bereme zavděk městskou pláží v Ein Bokek, kam jsme původně nechtěli, protože se nám nezamlouvala spousta hotelových resortů na dohled. Pláž je v tuhle roční dobu příjemně poloprázdná a koupou se jen turisté. Ani my neodoláme a mně se vybaví scénka z rána, kdy jsem se při balení plavek podívala z okna pronajatého bytu a na hřišti si hrála malá židovská holčička. V péřové bundě s umělou kožešinou kolem kapuce. Bylo devatenáct stupňů.
Výlet do díry: kráteru Machteš Ramon
Naše další cesta vede do Micpe Ramon, kam se jezdí hlavně kvůli tomu, že je to díra. Tedy přesněji řečeno, že stojí na okraji jedné pořádné – kráteru Machteš Ramon. Ten je čtyřicet kilometrů dlouhý a dva až deset široký. Nevznikl po dopadu žádného vesmírného tělesa, ale je to vlastně dno někdejšího oceánů. Takových machtešů je na celém světě sedm, z toho jeden jediný v Egyptě a zbylé v Izraeli.
POZOR NA VELBLOUDY. Jedna z těch méně tradičních dopravních značek, kterou lze potkat v Izraeli.
Cestou míjíme značky „Pozor, velbloudi!,“ „Střelba po obou stranách cesty!,“ jednu věznici a také pevnost Avdad. Řeklo by se, že po Masadě už není důvod ztrácet čas jinde, ale za krátkou návštěvu to tu stojí. Už třeba jen kvůli tomu, že doprovodné video je v češtině.
Samotný Machteš Ramon nám opět nabídne to, co Izrael tak skvěle umí. Obrázky jako z jiného světa. Jak tak koukáme z vyhlídky dolů, okamžitě nás napadá, že tady by se přece dalo skvěle točit sci-fi. A jakmile sjíždíme serpentinami dolů, napadne mě, že toto místo by si zasloužilo hrát hlavní roli i v kterékoliv reklamě na auta.
A ráno si pak nenecháme ujít ještě jeden pohled na kráter. Tentokrát při vycházejícím slunci. Romantice bylo učiněno za dost, je třeba nabrat kurz na Tel Aviv. Ten nás vítá prvním deštěm našeho pobytu, a to pořádným slejvákem. A opět nefunkčním vlakem z letiště do města, zase jsme tady totiž na šábes. Tentokrát nám už místní nezapírají a rovnou vysvětlují, že když nicnedělání začíná až ve čtyři odpoledne, nemá smysl přece tu vlakovou linku vůbec rozjíždět.
Po pláži do historického centra
To ale naštěstí neplatí zcela o tepu velkoměsta. Jestliže z Jeruzaléma se úderem půl čtvrté stalo mrtvé místo, tak Tel Avivany nic takového nezastaví. Jistě, některé podniky a obchody zavřou a zákazníky budou znovu vítat až v sobotu o půl osmé večer, i tak ovšem na hlavní ulici zůstává dost otevřených barů a restaurací. A ty už jsou v tomto pozdním odpoledni doslova obsypané lidmi.
Z místních památek se určitě vyplatí nevynechat místní starý přístav Jaffa a jeho okolí. Ve starobylých uličkách se skvěle ztrácí, v parku se výborně relaxuje a na mostě splněných přání stačí položit ruku na zábradlí se svým znamením zvěrokruhu a jednoduše si něco přát.
NĚCO SI PŘEJ. A tady už je kouzelný most v celé své kráse.
A někteří vskutku nejsou troškaři, protože jsem je viděla se sem vracet třeba i čtyřikrát. Když k tomu ještě připočtu, že do Jaffy se nejlíp dostanete po promenádě okolo moře, je to zcela ideální destinace pro výlet. Řekněte: kdy jste naposledy do historické části města došli po písku a nohy vám u toho omýval oceán?
Pro milovníky architektury se pak ještě hodí zmínit, že Tel Aviv je i obří baštou Bauhausu (modernistický architektonický směr, který pracuje s tvary, primárními barvami a jednoduchými liniemi - pozn. redakce). A naučná stezka podél staveb v tomhle stylu vás zabaví rozhodně na půl dne. Obdiv bude střídat údiv, že i tyhle skvosty mohl nechat někdo tak moc zchátrat nebo přestavět. A s trochou štěstí vám bude k bělostné fasádě domu na fotce kontrastovat černá kočka. Která se navíc bude tvářit, že ten dům je její.
Jeruzalém, Izrael
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
