Martin Samek, jeden z mladých šéfů Světa horských kol v Leogangu, největšího bikeparku v Rakousku, se dívá do mapy, která vypadá jak věrná kopie plánu lyžařských tratí. Černé jsou nejtěžší, červené středně těžké a modré nejlehčí. "Pojedeme černou 24F," neváhá ani na chvíli Martin. Na plánku se černá žížala děsivě klikatí z údolí až na Asitz, nejvyšší vrchol v širokém okolí s kótou kolem 1800 metrů, kam jede lanovka "Pojedeme jen nahoru, nebo jen dolů? Co je snadnější?" "Nahoru i dolů, na lanovku zapomeň, až to pořádně poznáš," směje se Martin. "Vzhůru je to hodně do kopce a dolů zase hodně z kopce."
Zvednout sedlo, utáhnout helmu, zablokovat tlumiče kola, aby se do kopce nehoupalo a energie se neztrácela. Nohy cvaknou do pedálů a prsty nervózně zkoušejí pořádně jedovaté hydraulické diskové brzdy. Člověk si připadá jak na terénní motorce, bohužel bez motoru. A jede se. Ještě než se stačí tělo zahřát, horská cesta se zvedá vzhůru a mizí z louky do lesa. Jedna prudká zatáčka, druhá, třetí, za chvíli to nemá smysl počítat. Plíce zabírají naplno, záda začínají bolet, nohy kroutí pedály rychlostí ne vyšší než šest sedm kilometrů za hodinu. Ale kolo jde jako hodinky, a tak se není na co vymlouvat.
Martin mezitím v klidu vypráví, jak studoval v americkém Utahu školu pro pracovníky turismu a při tom řádil po Skalnatých horách na biku. Po 45 minutách končí les (nikoli však stoupání) a znovu začínají pastviny. Stádo krav přestává spásat jetel a zírá na dva supící bikery. Jedna z nich, (snad to není proboha býk!) stojí nebezpečně uprostřed cesty. "Neuhnu. Tady bydlím já. Objeď si mě!" Manévr v prudkém stoupání se daří, ale traktor přední pneumatiky se noří do čerstvého lejna. Už se zdá, že přichází horní konec lanovky. Bohužel, je to jen mezistanice. Zbývá "jen" přes 400 posledních výškových metrů.
Cesta, která kopíruje lyžařskou sjezdovou trať, se ještě zvedá, jízda zpomaluje. Začíná to být boj o každý metr v sedle. Rychle na kraj doprava, shůry se řítí biker plnou rychlostí. Mihne se jako blesk a za chviličku je jako malá tečka u mezistanice. Na tachometru musí mít kolem sedmdesátky. Konečně přicházejí poslední metry šíleného stoupání a na vrcholku Asitz téměř pád z kola. Ale stálo to za to. Všude kolem jsou Alpy.
Na severu i přes údolí se tyčí vrcholky Leoganger Steinberge s nejvyšším Birnhornem, 2634 m. Přímo na jihu pak vykukuje nasněžený první štít Rakouska Grossglockner, 3798 m. Krátké občerstvení a dolů. Zase po trati 24F Ale nejdřív povolit tlumiče, snížit sedlo, ještě víc přitáhnout helmu. "Ze začátku jed' opatrně, než si zvykneš na brzdy," radí Martin a vzápětí mizí někde dole ve stráni. Tempo je šílené. "Zpomalit, jinak to špatně skončí." Kolo naštěstí kopíruje terén a vyrovnává nerovnosti. "Tak, znovu to pustit naplno." Jen ty brzdy. Chce to mačkat je rovnoměrně, najednou přední i zadní. Jak se přidá víc zadní, jde zadek okamžitě do smyku. A v tomhle tempu... "Ted' to bylo jen tak tak. Opatrně, opatrně."
Rychlost už snad nemůže být horší, ale Martin suverénně zvyšuje náskok. Dole čeká u mezistanice. Nechce se tomu věřit. Ta šíleně pracná cesta vzhůru trvá opačně dvě minuty. Martin sděluje s veselou tváří špatnou zprávu. První část sjezdu byla jen rozcvička Ted' se najíždí na pravou závodní sjezdovou trať. Zapomněl říci, že to je rampa do pekla. Začíná jako úzké, udusané, šotolinou vysypané koryto s klopenými zatáčkami a s umělými terénními zlomy. Někde je trať tak prudká, že se zdá nemožné se ještě udržet na kole. Během pár minut je rychlost závratná, ruce jsou skoro pořád na brzdách. Každá druhá boule nakopává jezdce i s kolem do vzduchu.
Člověk si připadá jako splašená koza A už je tu les. Zničehonic závodní koryto končí a přichází kolmý slalom lesem přímo mezi stromy. Po jehličí přes kořeny a větve. "Prásk!" Člověk leží, ani neví jak a proč. Kolo se válí o tři metry níž. Nic si asi nestalo, kosti i trubky drží překvapivě pohromadě. Znovu naskočit a je tu sjezd přímo do potoka, voda stříká kolem. A hned prudce vzhůru ven. A zase dole lesem.
Martin už zmizel z dohledu. Poslední úsek připomíná trochu trikovou bobovou dráhu, která se sjíždí silou vůle. V pravotočivé ostře klopené zatáčce si člověk připadá jak v centrifuze. "Proboha už dost!" Bikový pánbůh asi přece jen někdy je. Je tu konec. Už vydýchaný Martin se usmívá, slunce spokojeně svítí, tráva se zelená, po kopcích cinkají krávy a všechno to vypadá jako šílený sen. Jen srdce bije pořád o závod, kolo je plné bahna a kolena a lokty odřené od pádů.
MŮŽE SE HODIT
Kdo sem může jet:
Všichni, ale... Výletníci a rodiny s dětmi ať raději zůstanou v údolích, kde je nespočet krásných, nenáročných cyklostezek, dlouhých stovky kilometrů. Vzhůru do kopců po červených a černých tratích ať se pustí je ten, kdo má dobré horské kolo, nebojí se šlápnout do pedálů, pořádně se zpotit a pak zase pěkně rychle frčet dolů. Komu se nechce šlapat dvě hodiny vzhůru do kopce, může jet lanovkou. Ale pozor! Dvakrát zvážit své možnosti by měl ten, kdo se vydá na sjezdovou nebo free ridovou trať v leogangském Bikeworldu. Dlouhé jsou téměř 3 kilometry a vyžadují nejenom dobrý stroj a odvážné srdce, ale i pokročilého jezdce. Centrála Bikeworldu s dobrou půjčovnou kol a servisem je hned naproti kabinové lanovce na Asitz.
Kolik to stojí:
Půjčení kvalitního celoodpruženého kola 130 ATS na dvě hodiny (260 na den), 2 hodiny v bikeparku i s lanovkou 200 ATS.
Jak se tam jede:
Do Leogangu se dá jet bud' přes Mnichov, nebo ještě lépe přes Salcburk. Odtud se odbočí z dálnice na Bad Reichenhall, pak na Lofer a Saalfelden. Z Prahy to autem trvá pět až šest hodin. Výborné tratě ovšem nejsou jen v Leogangu, ale i v celé oblasti Pinzgau, která je považována za jednu z nejlepších pro horská kola vůbec.
Informace:
Turistická centrála SalzburgerLand 0043668836, nebo 0043658274017, Bikeworld Leogang 004365428048033, Salzburgerhof 0043658373100 www.salzburgerland.com www.bikeworld.at
 |
