"Máme za sebou třídenní pochod po ledovci. Celých sto dvacet kilometrů," hlásí Josef Lukáš do satelitního telefonu.
Expedice měla velmi slibný start. Ve druhé polovině června stoupali lezci vzhůru a velmi bez dosáhli nad hranici sedmi tisíc metrů. Tady postavili třetí tábor a ještě o pár set metrů výš depozitní tábor se skladem horolezeckého vybavení potřebného pro výstup vzhůru. Více ZDE
Expedici se nevyhnuly drobné zdravotní problémy a jeden z členů se kvůli bolestem zubů vrátil domů. Více ZDE
Kromě tohoto problému ovšem byla expedice ve velmi dobré pohodě, fyzická i psychická kondice byla na také úrovni, že šéf výpravy, zkušený Leopold Sulovský mínil, že každý z horolezců má šanci podívat se na vrchol.
Potom se však změnilo počasí a obávaná hora K2, o níž horolezci mluví jako o "Hoře hor", ukázala svoji typickou tvář. Ta je velmi nevlídná. Na vrcholu byla proto doslova jen hrstka lezců.
Výpravu čekaly dlouhé dny čekání v základním táboře. "Jsme dost naštvaní, to je jasné," psal například před týdnem člen výpravy Libor Uher. Od konce června se lezci ve stěně nepohnuli z místa.
Horolezci přitom čekali na sebemenší náznak lepšího počasí, aby se mohli pokusit zamířit vzhůru. Napadlo však příliš mnoho sněhu a stěnu se stále řítily laviny. Jedna z nich dokonce strhla Radima Slívu. Více ZDE
Na začátku minulého týdne horolezcům přece jen svitla naděje. Počasí se trochu umoudřilo a všichni zamířili nahoru. Podle pečlivě připraveného plánu se rozmístili ve výškových táborech a měli se střídat v cestě vzhůru. Ale změna počasí k lepšímu byla opravdu jen krátkodobá a všichni museli rychle dolů.
"Budeme rádi, když dostaneme ze stěny horolezecký materiál. Budeme o něj bojovat s lavinami," napsal v těchto dnech ze základního tábora Josef Lukáš a v jeho stručné zprávě bylo cítit napětí. Více ZDE
Nikdo z výpravy zatím přesně neví, kdy expedice dorazí domů. "Jsme hrozně utahaní. Zatím navíc nevíme, jak rychle se nám podaří dostat do civilizace a potom na letadlo," tvrdí Lukáš.
