Potosí je hezké koloniální město, které vděčí za svůj vznik a slávu tamním bohatým stříbrným dolům. Ložiska tohoto drahého kovu byla známa již Inkům, ale pravého rozkvětu se dočkala až za španělské kolonizace. Conquistadoři je objevili vlastně náhodou, když si ve vychladlém ohništi po jakémsi potlachu všimli blyštících se kousků stříbra. Místo, kde se tato legendami opředená událost stala, hora tyčící se nad Potosí byla okamžitě iberskými dobyvateli pojmenovaná Cerro Rico (Bohatý Kopec) v předtuše jejich příštích tučných zisků.
Následně Španělé zorganizovali založení města a přesun tisíců indiánských otroků ze širokého okolí na těžkou práci v dolech. Když už pomalu nebylo koho přesouvat a početní stav indiánských horníků se vlivem náročné dřiny, úrazů a chorob povážlivě snižoval, přivezli stříbrobaroni z Afriky černé otroky. Tito si však na chladné andské klima, řídký vzduch a havířinu nezvykli, a proto byli záhy odvoláni na jiné práce. Dodnes se s černochy v Bolívii příliš nesetkáte s výjimkou Amazonie.
Vytěžené stříbro zpracovávaly okolní hutě a cenu mu zvyšovala místní mincovna, dnes muzeum, kde může návštěvník obdivovat obsáhlou sbírku minerálů, mincí, tavicí pece, původní dřevěné válcovací stolice na stříbrné ingoty a razicí lisy na mince. Z Potosí putovaly poklady na hřbetech mul do peruánské Limy, dále lodí do města Panamy, zase na mulách překonaly panamskou šíji do přístavu Potobelo. Odtud pak přetížené galeony vplouvaly jednou za rok na cestu plnou pirátů, bouří a jiných nástrah do španělského Cádizu.
Přes silnou těžbu v minulých stoletích toho v Cerro Rico pořád dost zbývá a havíři stále každodenně fárají. V bolívijských bouřlivých dějinách byly původně soukromé doly znárodněny, ale stát se neukázal být dobrým hospodářem a před několika lety vyhlásil krach. Aby mohli horníci ve své práci pokračovat, vytvořili družstva. Jednotlivé štoly si pronajímají a jsou placeni úměrně množství a kvalitě vytěžené rudy, která obsahuje až 50% čistého stříbra.
Prostřednictvím několika cestovních kanceláří působících v Potosí, je možné doly navštívit a vše spatřit na vlastní oči. Jednu takovou cestovku jsme si vybrali, zaplatili 30 bolivianos (5 dolarů) každý, spolu s několika dalšími cestovateli jsme byli posazeni do rozhrkaného mikrobusu a vyrazili vzhůru za město k Cerro Rico.
V dolech se nevybírá žádné vstupné, je však slušností horníky obdarovat. Proto jsme se cestou zastavili na hornickém tržišti a nakoupili sáček koky, balíček cigaret – papyrusek, láhev prapodivné čiré samohonky, karbid do kahanů a několik dynamitových patron, které se tam prodávají úplně volně, jako u nás čokoláda a ke kterým prodavač nikdy nezapomene přibalit rozbušku a návod k použití.
Konečně se mikrobus vydrápal na těžbou a erozí obnažený svah Cerro Rico vysoko nad městem. Nejprve jsme se zastavili u indiánky třídící na povrchu vytěženou rudu podle jakosti. Tváře měla vyboulené, jak za nimi žvýkala koku. Ženy totiž podle indiánských pověr pod zemí pracovat nesmějí. Ačkoliv jsou bolívijští indiáni katolíci, uchovali si mnoho ze svého původního náboženství tím, že své staré bohy a duchy převedli na křesťanské svaté.
Pod zemí vládne Pachamama, Matka Země, kterou si ztotožnili s Pannou Marií. Pachamama je ale žárlivá a nechce pod povrchem vidět žádnou jinou ženskou kromě zahraničních návštěvnic. Jinak by na havíře seslala nějaké neštěstí, o něž i tak není v dolech nouze. Poté nám náš průvodce Rodrigo, sám bývalý horník, rozdal pláště, přílby, karbidové lampy a ještě před sfáráním nám ukázal, jak se připravuje a odpaluje dynamitová nálož.
Následně jsme se vnořili do jedné ze štol. Celkem brzy jsme se přesvědčili, že ocelové výklopné vozíky na kolejničkách jsou spíše výjimkou a že většinu rudy je třeba vyvézt na světlo v kolečkách prodíraje se mořem mazlavého bláta. Štola se zužovala a strop se čím dál tím víc přibližoval k jílovité zemi. Museli jsme se seřadit do husího pochodu a dobrých dvě stě metrů absolvovali v předklonu. Při tom jsme ocenili zapůjčené přílby. Raději si ani nezkouším představit jak by naše hlavy vypadaly bez nich. Mihotavé světlo karbidek a Rodrigova znalost podzemního bludiště nás vodily od jednoho pracoviště k druhému. Přitom jsme mohli mluvit s horníky, kteří pracují v dolech již od čtrnácti let a kteří dodnes umírají mladí na ty samé nemoci jako jejich předchůdci za časů kolonie.
Přes svoji těžkou práci vypadali šťastně, usmívali se a ani slovem si nepostěžovali. To je výsledek neustálého žvýkání koky a neexistence jiných pracovních příležitostí. Kdyby havíři nemohli fárat za relativně na bolívijské poměry slušné platy, museli by se živit jako pouliční prodejci všeho možného nebo jako taxíkáři, čímž by si tolik nevydělali. Ani způsob dobývání se za prošlá století nezměnil, jediným pokrokem je používání dynamitu. Ten se zakládá do ručně vysekaného půl metru hlubokého otvoru. Po odpálení se ruda ručně nakládá na kolečka a ručně vyváží na povrch. Směr štol je určen výhradně směrem a bohatostí stříbrných žil. Čím hlouběji jsme sestupovali, tím bylo tepleji.
Nakonec nás Rodrigo zavedl do svatyně, kde horníci obětují každý pátek po práci duchu podzemí Tíovi. Tío je ďábel, jehož přízeň si získávají tak, že ho posypou lístky koky, pokropí samohonkou a mezi prsty vloží cigaretu. Zbytek alkoholu vypijí a cigarety vykouří společně s ním ve svatyni. Opentlená socha Tía byla zhotovena z jílu s obdivuhodným smyslem pro detaily. I my jsme si ho naklonili a šťastně vyfárali na povrch. Jen menší část vytěžené stříbrné rudy se v Potosí zpracuje a formou ingotů vyveze. Většina se vyváží v surové formě tak, jak ji havíři dopraví na povrch, bez jakékoliv další přidané hodnoty.
Z Potosí jsme odjeli do bolívijského legislativního hlavního města Sucre, ale za několik dní jsme se vrátili, abychom pokračovali do Uyuni. Potosí nás zase překvapilo. Přestože bylo 19. září 1999 a nalézali jsme se v tropickém pásmu, město bylo pokryto sněhovou čepicí, což mu dodávalo romantickou náladu předvánoční Prahy. Moje ekvádorská choť Elizabeth tak poprvé ve svém životě dostala kuličkou za krk. Ihned mi to oplatila.
 Horník v pozadí vysekává dlouhým sekáčem otvor na založení dynamitové patrony. V popředí náš průvodce Rodrigo, dříve rovněž horník. |
 Osmiletý čistič bot na náměstí. |
 Potosí vždy hrálo v bolívijských dějinách důležitou úlohu a často bývalo zobrazováno na platidlech. Bankovka z roku 1962 s pohledem na Cerro Rico přes střechy mincovny. |
 Pohled přes svah hory Cerro Rico a úpravnu rudy na město Potosí. |
 Kokou obsypaný, samohonkou politý, opentlený a do nejmenších detailů z jílu zhotovený duch podzemí el Tío, nebo chcete-li ďábel. |
 Ze štoly právě vyfáravší havíři ztěžka tlačí hunt až po okraj naplněný stříbrnou rudou. |
 Potosí vždy hrálo v bolívijských dějinách důležitou úlohu a často bývalo zobrazováno na platidlech. Bankovka z roku 1945 s pohledem na nádvoří mincovny, v pozadí nad kašnou se šklebí maska – jeden ze symbolů Potosí. |
 Pohled na Cerro Rico přes střechy Potosí. |
 Pohled na střechu a věže katedrály. |
 Portál kostela svatého Vavřince. |
 Fotografové pohotově využili sněhové nadílky, uplácali na náměstí sněhuláka a za mírný bakšiš u něj fotografovali. |
 Indiánka neustále žvýkající koku třídí na povrchu stříbrnou rudu podle jakosti. |
 Odpálení dynamitové nálože na povrchu. |
