Na relativně malé ploše se střídá klima tropických deštných lesů s pouštním podnebím, kde stovky let prakticky neprší. Několik kilometrů od pobřeží moře se tyčí vysoká pohoří, na jejichž náhorních plošinách často žijí lidé, avšak v klimatu zcela jiném, než jaké panuje na nedalekém mořském břehu. Zatímco na jednom místě rostou kokosové palmy, na místě vzdáleném jen pár desítek kilometrů panují podmínky, v nichž lze stěží vypěstovat brambory.
Zatímco první místo v našem seznamu obsazuje skutečnost, která je společná mnoha kontinentům a není tak platná výlučně pro latinskou Ameriku, nesporná výhoda na druhém místě seznamu je v měřítku všech světadílů unikátní. Na rozdíl od ostatních kontinentů se totiž v latinské Americe ve všech zemích (s jednou podstatnější výjimkou) hovoří jediným oficiálním jazykem (a to navíc jazykem románského původu) – španělštinou. To je výhoda především ve srovnání s cestovatelsky jinak velmi zajímavou Asií. Zde se jednak hovoří v každé zemi jinak, jednak jde většinou o jazyky pro Evropana těžko zvládnutelné.
A mluvit anglicky v zemi kde angličtina není alespoň jedním z oficiálních jazyků? Jistě, technicky to většinou možné je. Cestovatel se tím však vyřadí z kontaktu s některými vrstvami místního obyvatelstva a je odkázán na to, co se dozví od lidí, se kterými je schopen se domluvit. A to může hodně ovlivnit jeho pohled na zemi, v níž cestuje. Vždyť většina anglicky mluvících obyvatel zemí, které nepatří na světě k nejvyspělejším, budou lidé nejvíce vzdálení místní realitě. Půjde buď o zástupce vyšších sociálních vrstev nebo o jedince, kteří jsou živi z turistického ruchu. A ani jedni z nich nejspíše nebudou mít představu (nebo chuť vás informovat) o skutečném životě v odlehlých místech té které země.
O třetí místo se rovněž (stejně jako o druhé) zasloužila konkvista. Španělští dobyvatelé si totiž kromě svého jazyka přinesli a místním obyvatelům mnohdy dost násilně vnutili své náboženství - křesťanství. Tak jsou nám dnes latinskoameričtí mesticové, kreolové, avšak i indiáni mnohem podobnější, než by člověk čekal. Řádově 90% z nich totiž vyznává křesťanskou víru. Latinští Američané tak s námi díky společnému náboženství sdílí mnoho zvyků, životních postojů a vzorců chování. Což je pochopitelně příjemné, či spíše pohodlné. Jako příklad snad lze uvést nesrovnatelně obtížnější cestování po arabských islámských zemích, kde má obzvláště žena - cestovatelka chléb velice tvrdý.
Konečně nelze nezmínit Američany jako takové. Právě místní obyvatelé, „místňáci“ byli jedním z hlavních důvodů našeho předloňského okouzlení. Většina lidí, které jsme na naší předloňské cestě potkali byli lidé velmi milí, zdvořilí a skromní. Ještě jeden rys měli tito lidé společný: obzvláště ti, kteří žijí v turisty málo navštěvovaných oblastech jeví o návštěvníky z Evropy nemalý a neskrývaný zájem. V tomto zájmu jsou velmi bezprostřední a prakticky kdykoliv jsou ochotni (narozdíl od odtažitých Evropanů) si naprosto otevřeně popovídat o jejich zemi, o tom, co je trápí, ale také třeba o tom, zda naši rodiče nemají o nás strach, když jsme tak daleko od rodného Československa (República Checa je věcí neznámou, zato na „Checoslovakia“ /vyslovovaná Čekolovakia/ slyší skoro každý).
Jeden známý mi nedávno dával radu na cestu: „Až budeš mít v Nikaragui volné dvě hodinky, zeptej se kohokoliv, koho na ulici potkáš na občanskou válku. Za chvíli se bude okolo tebe hlučně přít hlouček lidí - a všichni budou ohromně potěšeni, že tě jejich vyprávění zajímá.“.
Takže to jsou ve stručnosti hlavní důvody proč jsme se rozhodli navštívit latinskou Ameriku. Odlétáme 20. února 2001 do Mexika a kromě Mexika samotného hodláme cestovat po Guatemale, Hondurasu, Nikaragui, Kostarice, Panamě, Kolumbii, Ekvádoru, Peru a Bolívii a možná se podíváme alespoň na malinkou část severní Chile. Výpravu jsme naplánovali na šest měsíců.
Během cesty chceme poznat všechny aspekty navštívených zemí. Navštívit alespoň některé památky vysokých staroamerických kultur, podívat se alespoň trochu do džungle, poznat krásy karibského ráje a vystoupit na mnoho různých hor, ať už to budou vulkány, kopečky o profilu Krkonoš nebo věčně zasněžení obři v pohoří Cordillera Blanca. Zejména však chceme asimilovat s místním obyvatelstvem, těmi milými „místňáky“ o nichž jsem se před chvílí zmiňoval. O tom, jak se nám vše daří vás budeme pravidelně informovat na těchto stránkách. Držte nám, prosím, palce.
 |
