V létě 1991 odpočívám v Barceloně na lavičce před velkou arénou pro býčí zápasy. Přichází snědý muž a ptá se na střed města. Mám naučeno pár frází, vstávám a ukazuji směr. Chlap couvá a stále opakuje: »Kde? Kde?« Udělám za ním dva kroky a snažím se mu pomoci. Najednou mi ukáže záda a utíká pryč. Otočím se k lavičce a strnu. Příruční taška s pasem a penězi je fuč! Panuje polední siesta, nikde nikdo. Perfektní akce trvala asi dvacet vteřin. Za stálého spílání obíhám arénu - bezvýsledně. V kapsách ani peseta, jenom brýle na blízko a na ruce hodinky. Aspoň něco. Po delší anabázi najdu příslušné policejní komisařství. Domlouváme se německy, protokol je ve španělštině. Postižených je dost. Stmívá se a mě čeká cesta do Lloret de Mar, asi 70 kilometrů na sever. V osobním vlaku ukazuji průvodčímu protokol. Přečte a má pochopení. Zbývá ještě 10 kilometrů autobusem. Poprosím německou rodinu o pár drobných a včas usedám k večeři. Druhý den se vnucuji na výlet do Andorry. Doklad o zaplacení byl též ukraden, ale španělský průvodce je rozumný. Další ráno nasedám s obavami do autobusu na cestu domů. Štěstí mi přeje a tak jsem bez pasu přejel hranice čtyř států.
21. září 1999
