Byla to noční můra našich předků. Člověk trpící nakažlivou chorobou je narychlo pohřben. Po pár hodinách se však vzbudí a snaží se dostat z čerstvě zasypaného hrobu. Marně. Umírá strašlivou smrtí sám pod zemí.
„Strach z pohřbu zaživa byl největší v 18. a 19. století. I dnes se toho stále někdo obává,“ říká 36letý Grubhoffer, který působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity.
Václav GrubhofferVystudoval kulturní historii na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. V roce 2013 zde dokončil doktorské studium. Věnuje se dějinám smrti, těla, medicíny a vzdělanosti, ale i životnímu stylu šlechty v 18. až 20. století. Je autorem knihy Pod závojem smrti. Poslední věci Schwarzenbergů v letech 1732-1914 a více než dvou desítek vědeckých studií a kapitol v dalších knihách. V současnosti působí jako odborný asistent na Ústavu romanistiky Filozofické fakulty a zabývá se kulturními dějinami Itálie, italskou literaturou a česko-italskými vztahy. Žije v Budějovicích. |
Proč v 18. století strach ze zdánlivé smrti nejvíc gradoval?
On existoval odnepaměti. Už lékaři ve středověku na toto téma psali pojednání. V 18. století se ale hodně diskutovalo o smrti, o nebezpečí mrtvých těl a o pohřbívání. Tehdy vyšla jedna lékařská disertace, která byla přeložená do francouzštiny a výrazně upozornila na toto téma. Do té doby to bylo mezi lidmi hlavně známé z lidových pověr a pověstí.
V Českých Budějovicích se například dochovala pověst Dům u mrtvého pekaře. V ní se v rakvi probudí mrtvá dcera bohatého pekaře, které chce hrobník uříznout prst, aby jí ukradl prsten. Máte v knize také další jihočeské stopy?
Ano, jedna se týká Eleonory Žofie ze Schwarzenbergu, která ještě před polovinou 19. století vyjádřila v testamentu přání, aby nebyla pohřbená, dokud se neobjeví stopy rozkladu na jejím těle. To byl jasný doklad konkrétní obavy před předčasným pohřbením. Hudební skladatel Karel Weiss byl zase při pobytu na letním bytě na jihu Čech zatažen do kauzy podezření z předčasného pohřbu. Do celé věci se vložil a inzultoval ohledávajícího lékaře v dobovém tisku. Napsal o tom pak povídku.
Jaké kroky naši předci podnikali, aby případům pohřbení zaživa zabránili?
V 18. století začal do pohřebnictví vstupovat stát a prosazovat zákony, které měly preventivní charakter. Marie Terezie vydala nařízení o 48hodinovém limitu. Do té doby nesměl být nikdo pohřbený. První nařízení se týkalo vídeňských židů, kteří pohřbívali, jak je to pro ně běžné, hned v den smrti. Potom se zrodila úplně nová instituce – márnice. Ta měla primárně řešit problém zdánlivé smrti.
Jak?
Musela v ní být kamna, mělo se tam větrat, rakev musela být na podstavci dostatečně nízko, aby si případný nebožtík po probuzení neublížil. Absolutního vrcholu to dosáhlo v márnici ve Výmaru. Tam měli alarm, ke kterému byl každý z nebožtíků napojený pomocí šňůr. Pokud by se jen nepatrně pohnul, tak se měl alarm rozezvučet. Autor spisu o této márnici si ale posteskl, že tam k žádnému takovému případu dosud nedošlo. Psal, že zařízení funguje výborně, i čmelák, který vlétne do márnice a narazí do šňůry, prý spustí zařízení.
Opravdu se nějaké případy zmrtvýchvstání staly?
Byl to hlavně strach a kolektivní představa. Zda byl někdo pohřben zaživa, je neprokazatelné a neexistují žádné historické zprávy nebo doklady. Vždy je to na úrovni legendy nebo novinové zprávy. I lékaři tyto příběhy prezentovali jako skutečnost. Například italští lékaři zmiňovali konkrétní oběť morové epidemie v Římě. Nebožtíka už vezli pohřbít, a probudil se jim na lodi.
Je v nás strach ze zdánlivé smrti pořád zakotvený?
Myslím, že ano. Každopádně se toto téma dost často objevuje v bulvárních médiích. Opakuje se stejný příběh o nevěstě, která těsně před svatbou zemře a je pohřbená. Snoubenec jde truchlit na její hrob a slyší, jak se jeho milá snaží dostat ven. Odehrává se to často v hodně vzdálených oblastech, například v Hondurasu.
Vy se smrti v dějinách odborně věnujete patnáct let. Není to depresivní téma?
Jak se tím zabývám pracovně, tak mi to depresivní nepřipadá, spíš to ve mně vzbuzuje zvědavost. Kdekoliv jsem na výletě, tak nemůžu opomenout návštěvu hřbitova.
Dostanete do svých textů nebo přednášek i humor?
V této knize, myslím, docela humor je, protože jsem se u toho sám dobře pobavil. Téma zdánlivé smrtí je v podstatě humorné.
Dlouhodobě se věnujete Schwarzenbergům, ti měli velkolepé pohřební slavnosti a propracované rituály. Jak to u nich v 18. a 19. století vypadalo?
Základním znakem ve šlechtickém prostředí byla neměnnost a snaha dědit z generace na generaci stejný pohřební rituál. Změna nastala v 18. století. Došlo k proměně rituálu, která se týkala všech společenských vrstev. Státem bylo předepsáno pohřbívat mimo městské hradby. To se týkalo i šlechty. S tím souvisela třeba nutnost výstavby dnes slavné Schwarzenberské hrobky u Třeboně. Změnila se i podoba pohřební slavnosti.
Jak?
Do té doby šel pohřební průvod z místa úmrtí do kostela, kde byla slavnost a zádušní mše. To bylo v baroku. Na přelomu 18. a 19. století se hlavní těžiště pohřbu přesunulo na samotný pohřební průvod, který v případě Schwarzenbergů vedl od kostela svatého Jiljí v Třeboni po hrázi rybníka Svět až k hrobce. Průvod měl přesně daná pravidla, která respektovala předcházející staletí. Dříve mělo procesí odrážet uspořádání společnosti a to, jak fungovala. V 19. století se společnost změnila, a tím i postavení šlechty. Pohřební průvod však zůstával stejný. Byla to skoro poslední příležitost, jak prezentovat životní styl a hodnoty šlechtictví na veřejnosti.
Moderní společnost vytlačila smrt na okraj. Jak vnímáme smrt v roce 2018?
Myslím, že už je to zase trochu jinak. Sice opakujeme, že jsme smrt vytěsnili, ale u sociologů se objevuje pohled, že o těchto tématech daleko více mluvíme. Může to být i generační záležitost. V cizině už se o tom hovoří intenzivně. Tématu smrti je otevřená mladá generace současných vysokoškoláků.
Ve druhé polovině 20. století už umírala většina lidí mimo rodinu. Dnes se objevují hospice, paliativní péče…
Lidem, kteří si přejí zemřít mezi svými blízkými, je to stále více umožňováno. Paliativní péče je konkrétní doklad, že o těchto věcech více přemýšlíme. Uvědomujeme si, jak je důležité doprovázet své blízké, kteří umírají. Už je nechceme ponechávat v anonymní a osamocené smrti.
