Nouzový stav vyvolaný koronavirem prožívá šestice salesiánů z farnosti Čtyři Dvory v Českých Budějovicích jako každý s určitým omezením. Kromě zrušení bohoslužeb v kostele svatého Vojtěcha se nemohou přímo stýkat s mladými rodinami a mládeží, což je jejich poslání.
Osobní kontakty supluje internet a jeho sociální sítě. Novou zkušeností pro ně i pro každého z nás může být letos hromadná oslava největšího křesťanského svátku Velikonoc právě prostřednictvím moderních technologií.
„Třeba nám tato omezení nabídnou nové možnosti vztahů. Líbí se mi třeba výzva, abychom večer na Bílou sobotu zapálili v oknech bytů svíčky. Podobně jako se lidé v Litovli zdraví potleskem v oknech a na balkonech,“ říká kněz a stavební inženýr Tomáš Rádl.
V tomto roce slavíte ve společenství několik výročí. Třeba 25 let od oficiálního založení salesiánského střediska ve Čtyřech Dvorech nebo 40 let od začátku činnosti prvních zdejších salesiánů. Oslavy budou zřejmě omezené. Jak se s tím vypořádáváte?
Podle mě přispěla omezení k bližšímu komunitnímu životu. Musíme se více potkávat doma. U oběda, u snídaně, společně se modlíme a slavíme mši svatou. Což přispívá k většímu sblížení. Jako v každé jiné rodině dříve k takovým kontaktům nebyl vždy čas.
Dobře, ale vaše poslání je práce s dětmi, mládeží. Tady překážky určitě jsou.
Ano, tady je problém. Spoustu aktivit jsme museli pozastavit nebo je nahrazují sociální sítě. Já osobně jsem z generace, která využívá internet jen v nejnutnějších případech, ale jiní moji kolegové, třeba farář Josef Mendel, jsou na tom lépe a vysílají bohoslužby přes YouTube až do rodin. Vnější činnost je pochopitelně do jisté míry omezená nebo zcela zastavená.
Zdá se, že jsme v situaci, kterou ani dějiny křesťanství neznají. Aby byly zavřené kostely.
Určitě nejsme, už tady podobné situace byly. Třeba morové rány nebo když papež uvalil interdikt, klatbu, jako trest za něco pro určitou oblast. Je pravda, že v novodobé historii nebo dějinách Československa nic podobného nebylo. I když se dá říci, že určitá omezení jsme měli v dobách komunismu. Ačkoliv většina kostelů zavřená nebyla, byly jejich návštěvy omezené sledováním věřících. Hodně lidí z toho mělo negativní následky. Myslím si, že je teď pro nás šance uvědomit si, proč do kostela chodíme a nakolik nám chybí.
Tomáš RádlNarodil se v roce 1955 v Praze. Vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze a poté pracoval deset let jako projektant. Už v době studií se stal jáhnem, ilegálně absolvoval teologii a v roce 1987 ho tajně vysvětili na kněze. Od roku 1979 je salesiánem. V roce 1990 nastoupil na kněžskou dráhu a po pěti letech se stal členem rodiny salesiánů v římskokatolické farnosti Čtyři Dvory v Budějovicích. Ve volném čase ho baví příroda, četba a tenis. V mládí závodně plaval. |
Hodně lidí má pocit, že nás zasáhl bič boží, trest za naše chování.
To mi přijde jako nesmysl, protože Pána Boha bychom neměli vnímat jako trestající bytost, on je plnost života. Když se někde ve Starém zákoně píše, že Bůh trestal, myslím, že to byl jen pohled lidí. Podle mě je virová pandemie součást naší civilizace, která se objevuje po určitých etapách. Samozřejmě, že je to událost, která nám mnoho bere, ale zároveň nám dává příležitost ptát se, k čemu je to dobré. Když jsem si poprvé v začátku karantény vyšel nakoupit, obklopilo mě úžasné ticho. Lidé na ulicích skoro žádní, žádná auta. Říkal jsem si, v tom je něco ozdravujícího. Ohromný prostor, mír a pokoj. Člověk sice věděl, že za tím vším je něco nebezpečného, ale zároveň cítil příležitost zastavit se a vidět, co jindy nevidíme. S Pánem Bohem je možné být intenzivně i v tichu.
Pro někoho může kněz představovat psychologa. Uvědomujete si to v této době?
Kdo si se mnou chce popovídat, má možnost. Moc se mi nechce scházet se v místnosti, tak většinou pozvu dotyčného na procházku. Vyjdeme si jen ve dvou mezi vysokoškolské koleje a povídáme si nebo cestou slavíme svátost smíření. Kdo chce, může si objednat takovou procházku s Tomášem Rádlem, ale určitě i s kterýmkoliv jiným z našeho společenství.
Věříte, že z těchto zkušeností vzejde poučení?
Je to šance pro každého. Kdo ji přijme, dostane pozitivní zkušenosti. Před několika lety jsem byl v Chorvatsku s partou lidí. Snídaně tam byla až v deset hodin, takže před ní bylo hodně volného času. Ráno jsme se chodili koupat a pak se pomalu vraceli a já si uvědomil, že se domů loudám úplně nejvíc ze všech. Šel jsem a vnímal kolem sebe detaily na cestě i v sobě. Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem chodil do školky a po cestě se také loudal, protože se mi tam moc nechtělo. Čím trvala cesta déle, tím víc byla pro mě potěšením, protože jsem si mohl prohlížet okolí a všechny zahrádky podél cesty. A vidíte, po návratu z Chorvatska jsem si řekl, že to loudání zavedu znovu do svého života.
Před námi jsou Velikonoce, svátky náboženských i společenských oslav a rituálů. Ve stavu nouze budou o tyto projevy chudší. Jak to vnímáte?
Celý týden až po Velikonoční pondělí budou u nás bohoslužby v prázdném kostele a za pomoci kamery přenášeny na YouTube. V určitou dobu je už teď kostel otevřený a zájemci se mohou objednat individuálně k přijmutí svátosti nebo zpovědi. Pro nás pak slouží zdejší kaple, kde se scházíme k modlitbám. Docela se na tyto dny těším. Velikonoce jsou pro mě a většinu kněží spíš vypjatou dobou, teď bude klidnější.
Velikonoce a zavřené kostely. Je to vůbec možné?
Smířit s Bohem se může každý i osobně bez návštěvy kostela. To je nakonec i výzva papeže. Je docela možné, že dnešní velikonoční doba nás dovede k silnějšímu osobnímu prožitku osamoceně nebo společně s rodinou. Ne vždy měli nejenom křesťané možnost chodit do chrámů. Jak říká Tomáš Halík, třeba se najde jiná forma spojení s Bohem a bude schůdná i pro určité mladé lidi, kteří do kostela nechodí, přitom mají víru. Když si vezmu počet pokřtěných v našem kostele, málokdo z nich chodí pravidelně na bohoslužby.
Katolíci byli zvyklí plnit nařízení a přikázání. Jak se to shoduje s tradicí?
Církev takové změny zná. Nastávají nečekaně.
Možná mladé lidi odrazuje vážnost a skoro až tragičnost obřadů.
Atmosféra bohoslužeb se dá pozitivně naladit třeba písněmi a zapojením všech lidí. I ve Velikonocích se dá najít radost. Naději už v sobě skrývá samotná poslední večeře, k níž sezve Ježíš učedníky v době, kdy už věděl, jak se za chvíli zachovají. Je mezi nimi zrádce, zbylí budou zbabělí. Přesto se jim rozdá, což je pro lidstvo úleva. Velikonoce jsou proto oslavou života nad naší nenávistí a zlobou a to je na nich úžasné. Napadá mě, že dnešní doba má s Velikonocemi společné už jen to, kolik lidí se dokáže pro druhé dobrovolně obětovat, zapojit se do hledání pomoci a pozitivní podpory. Oproti strachu a apokalyptickým scénářům, které se někdy šíří, ale které rozhodně nejsou Božím záměrem.
Na dveřích kostela nejenom svatého Vojtěcha je výzva k zapálení svící v oknech domů večer na Bílou sobotu. Komu je adresována?
Všem. Přijde mi to jako výborný nápad, ke kterému se může přidat kdokoliv. Je to zase jiná forma oslav Velikonoc. V roce 2000 jsem byl v Římě na setkání s papežem. Každý dostal svíčku, takže v jednu chvíli zářilo na prostranství milion a půl svíček, což bylo působivé a silné.
