Dnešním pohledem viděno šlo tehdy o výstřelek lidí, kteří chtěli bydlení v přírodě za Prahou, ale přitom být na dosah městu - klasický satelit. Nesmějte se, další srovnání už veselé není.
Zatímco před téměř sto lety patřilo k dobrému vychování spolupracovat s těmi nejlepšími architekty doby, dnešní satelity navrhli jednou, do katalogu, a v té „přírodě na dosah Prahy“ je sekají jako... inu, jako Baťa cvičky.
Zuřivě se staví jeden dům jako druhý bez ohledu na potřeby jednotlivých rodin, bez ohledu na to, že architektura by měla, když ne zdobit, tak aspoň neobtěžovat.
To, co nám po předcích zůstalo v někdejších „satelitech“, jsou dnes hotové poklady. To, co zůstane po dnešních investorech v nových satelitech... v ideálním případě nebude existovat nebo se snad stane obdivovanou obskurností typu nabubřelých architektonických perel socrealismu.
Jak vám kvete magnolie, paní továrníková?
Ve 20. letech minulého století začala místa, kde stávaly ještě nedávno vesnické chalupy, skupovat tehdejší elita pro své nově budované stavby v přírodě. Tehdy ještě patřila k elitnímu postavení i nutnost nechat si vyprojektovat vilu jako unikát.
Pro výtvarníky, muzikanty, herce, ale i továrníky a pány velkopodnikatele tu stavěli ti nejlepší architekti čeští, němečtí i rakouští. Do historie se tu vepsali třeba Jan Stráník, který stavěl i na kopci na protější straně města, na Ořechovce, autorská dvojice architektů Arnošt Műhlstein a Victor Fűrth, bratři Jaroslav a Karel Fišerové nebo Karel Honzík.
Právě Honzík je autorem funkcionalistického skvostu, který si u něj objednal lékař František Langer. Ten se mimo svou profesi zabýval i literární tvorbou, publikoval v Lidových novinách a dal vzniknout i několika divadelním hrám.
U něj v domě se pravidelně konaly srazy pátečníků, tedy intelektuální skupiny, kterou založil Karel Čapek. V pátek odpoledne se buď v Čapkově vinohradské vile, nebo tady scházela prvorepubliková elita. Na dobových snímcích najdete vedle bratří Čapků třeba bratry Masarykovy, Ferdinanda Peroutku, Karla Poláčka nebo Eduarda Basse.
O několik ulic dál strávil mnoho let i výtvarník Jiří Trnka, který se sem přestěhoval ze své košířské vily s legendární zahradou, a kouzlu kopce nad řekou neodolal ani jiný skvělý výtvarník, Adolf Born. Ten tu ve vile obrostlé zelení strávil většinu života.
Do kopce, z kopce, do kopce
Procházet se tu je něco jako propadnout se do jiného času. Na auto tu narazíte vzácně, snad jen pokud se vracejí domácí. Je tu ticho, šumí listí v korunách stromů a teď zjara až legračně nahlas řvou ptáci.
V létě je tu díky stromům příjemný stín, na podzim zase můžete s lehkou nostalgií kopat do šustícího listí. A hlavně je to jedno z mála míst v metropoli, kde můžete být i za bílého dne sami (jít po chodníku a pískat si, je-li libo).
A osobně neznám moc lepších věcí, než být sice uprostřed civilizace, ale jít bez přemýšlení rovnou za nosem, myšlenky pustit na špacír, a když se nakrásně po půlhodině chůze proberu, hned se zorientuji. Uznejte, že na tuhle libůstku je třeba les opravdu nebezpečná zóna.
Se sluncem v zádech
Ráda vyrážím ze zastávky Dvorce, kam vás za pár minut přiveze jakákoli tramvaj z Palachova náměstí. Pokračuji Jeremenkovou a hned, jak to jde, se zanořím doleva mezi vily. Vylezu Dvoreckou až k Pekařce, přes ni oblou ulicí Na Vrstvách dojdu k ulici V Ondřejově.
Tady to vypadá i žije jako o prázdninách na malém městě: na zahradách se třepotá sušící se prádlo, mnohdy jsou plné plastových všebarevných hraček, nechybí cákání a šťastný dětský křik.
Na konci ulice se obvykle zase pohroužím do vlastní hlavy, projdu ulicí V Rovinách, kde se dá dívat na poměrně vkusně rekonstruované domky z let sedmdesátých. Od věci není ani svalit se za slunných dní pod některý ze vzrostlých kaštanů a v poklidu zírat na město a řeku, případně se přiblížit k vodě. Veslařský ostrov i Podolské nábřeží mají kouzelnou atmosféru, ale pozor, tady zase začíná být větší množství lidí.
Cit? Zapomeňte. Prvorepublikové vily s vkusem sobě vlastním doplnil nadměrnou hmotou svého domu (vlevo) Roman Janoušek. Prakticky totožný dům si na vedlejším pozemku postavil šéf Českého aeroholdingu Miroslav Dvořák.
Zaplujte proto zpátky mezi domy, třeba s krátkou zastávkou ve Žlutých lázních. Místo, které je spojováno se jménem Romana Janouška, je jakousi pražskou riviérou.
Koneckonců někdejší vládce Prahy, dnešní vězeň Roman Janoušek, si v kopci nad Podolím postavil taky pěknou vilu. Skvělá moderní stavba architekta Romana Hubičky má jen jednu chybku: až arogantně se nezabývá prostředím, do něhož je zasazena. Je proto absurdně naddimenzovaná, ničí výhled majitelům okolních nemovitostí, a některým z nich dokonce ubrala denního svitu (viz článek Vilu Romana Janouška i dům Zdeňka Bakaly navrhl stejný architekt).
Jaký pán, takový dům, chtělo by se říct, každopádně stát vila jinde, než v tomto specifickém prostředí, tedy v dostatečném prostoru, asi by byla i ona sama šťastnější (jo, fakt si myslím, že domy mohou být šťastné).
Jestli se vám ještě chce toulat, překulte se přes Jeremenkovu a pokračujte směrem k Branické skále. Kolem Dobešky v ulicích Zapadlá, Příkrá nebo U Dubu se totiž docela dobře dá provozovat stejný náhodný turismus. Nebo to pro dnešek ukončete a zajděte si do společnosti na náplavce dát vinný střik nebo smíchovské pivo.
Devět set let
V nevelké čtvrti dnes žije třináct tisíc obyvatel, kteří jsou na své místo patřičně hrdí. Jako o samostatné osadě s kostelem svatého archanděla Michaela je o Podolí první zmínka v zakládací listině vyšehradské kapituly v roce 1222.
Tehdy ještě okolní stráně pokrývaly vinice. Představte si to dnes. Románskou stavbu kostelíka najdete dodnes ve skvostném stavu v ulici Pod Vyšehradem, a až půjdete kolem, vyberte si dobu, kdy zvoní: ke kostelíku totiž patří romantická zvonice s doškovou střechou. Podolí pak o sedm set let později bylo připojeno k Velké Praze.
Kromě dobrého bydlení se čtvrť stala i místem rekreace. Patří sem třeba slavný podolský bazén. Ten se začal stavět na podzim roku 1959 na území bývalého vápencového lomu, slavnostního otevření se dočkal o šest let později.
Bazén podle návrhu architekta Richarda Podzemného zdobí pražskou část u řeky dodnes a zejména konstrukce vnitřních prostor je často využívána k nejrůznějším natáčením nebo focením.
A ještě jednu zajímavost plavecký areál má: je spojen potrubím s Českou televizí. Tam studenou vodu používají k chlazení, do Podolí se pak vrací voda teplá na vyhřívání vody.
Největší slávu si bazén užil v roce 1973, kdy jej navštívilo dva a půl milionu plavců. V současné době sem chodí kolem dvou a půl tisíce návštěvníků za den, tedy zhruba milion za rok.
Vodárna jako dělicí čára. U slavné Podolské vodárny začíná kousek Prahy, v němž se mísí dobrá architektura s dobrým bydlem.
Olympiáda v Praze?
Tři velkoryse pojaté bazény by dokonce rozměry vyhovovaly požadavkům na pořádání olympijských her, na to také Praha pomýšlela v roce 1980. Tuším ale, že kdyby na stejnou otázku došlo dnes, najde se mnoho důvodů, proč staré krásné Podolí využít nelze.
Dalším místem, které slouží Pražanům pro sportovní vyžití, jsou již zmíněné Žluté lázně, kde se kromě letních aktivit dá navštívit mnoho skvělých hudebních produkcí. A v neposlední řadě sem patří i populární Dvorce. Na pomezí Podolí a Braníka naproti restauraci Delphi jsou oblíbené tenisové kurty.
Když se vrátíme zpět k centru, je tu místo, kam se chodím zasnít: Plavecký ostrov. Využívají jej hlavně majitelé malých lodí, jachet, najdete tu i pár hausbótů, míří sem veslaři i čerstvě zamilované páry.
S Podolským nábřežím jej spojuje mostek a po něm se dostanete do jiného prostoru. Voda utlumí hluk aut, slunce vás nutí mhouřit oči, můžete sledovat veslaře, kteří odsud vyrážejí na tréninky, ale taky se tu skvěle najíte v místní restauraci Podolka. V prostorech, které vám nedají zapomenout, že jste u vody, si atmosféru užijete, i kdyby byla půlka ledna.
Kouzlo Vyšehradu
Vzpomínáte si ještě na skvělý seriál Neviditelní? Zásadním místem pro něj byla právě oblast kolem Podolí a hlavně tajemných prostor vyšehradského kopce. K němu se váže tolik pověstí, že dnes už těžko určit, která je jen městskou legendou a která by teoreticky mohla mít pravdivou aspoň nitku.
Stavba, jejíž historie se píše už od počátku dějin, se v polovině 17. století proměnila v pevnost střežící matičku Prahu. Na začátku minulého století kopec prorazili. Vznikl tak tunel, který pohodlně spojil Podolí s Prahou.
Pod dohledem Vyšehradu. Stovky pověstí provázejí ikonickou stavbu na skále nad Vltavou. Vsadím se ale, že domy pod ním požívají jeho zvláštní ochrany.
Tenhle kouzelný kopec se vztahuje k českým dějinám snad stejně zásadně jako Říp. Podle pověsti v sobě vyšehradský vrch ukrývá tajné prostory, kde je zakopán zlatý poklad. Ten zase hlídá lev s dvanácti lvíčaty. Až bude česká země v nebezpečí, údajně lev svým řevem skálu rozlomí a náhle vyrostlá lvíčata zničí všechny nepřátele.
No. Kéž by to byla pravda a kéž by byla pravda i to, že stateční Šemíci zvládnou z vězení na Vyšehradě vysvobodit své Horymíry a zachránit jim tak život.
Pro ty, co tu žijí dnes, musí stačit vědomí, že uvnitř skály řídí vodnictvo pro náš klid běh světa i dějin. A radovat se, že na Vyšehrad ze své skály dohlédnou.
Zakončeme procházku po čtvrti, která voní vodou, zase mezi prvorepublikovými vilami. Sice se tu musí za každou atrakcí typu nákupu nebo kultury vyrazit „dolů do města“, ale kdybych si mohla vybírat, zda mi má vilka se zahradou spadnout do klína na Vinohradech, Ořechovce nebo v Podolí, asi bych se dlouze rozmýšlela.
Není tu sice to každodenní pohodlí čtvrtí, které nejsou tak izolované, ať už skálou nebo vodou, na druhou stranu je tu něco, o čem se zbytku Prahy může jen zdát: ticho a klid.
S kamerou u vily podnikatele Janouška
19. dubna 2012 |
