Ráda chodím podskalskými ulicemi a pozoruji, jak v nich tepe život, který jim vdechují místní i procházkáři z okolí, co si zaskočili na jedno. V hospodách a kavárnách, které jsou natěsnány v několika málo uličkách mezi Palackého náměstím a vyšehradskými skalami, uvnitř i venku. Lidé postávají s půllitry či sklenkami vína, povídají si, smějí se a jednoduše jsou rádi, že jsou.
Je neuvěřitelné, jak rozmanitá je nabídka zdejších pohostinských zařízení. Vedle českých hospod a lehce omšelých vináren, tu najdete vegetariánskou kavárnu, italskou zmrzlinárnu, středomořskou restauraci či vyhlášené bistro s francouzskými víny. Zkrátka každému, co je libo. Potkáte tu studenty, maminky, stejně jako lidi od filmu či holky z marketingu, dobře vypadající postarší páry a vedle nich mladé hipstery.
Podobný šrumec panuje i na náplavce. Stačí jen přejít silnici a sednout si na některou z kotvících lodí. O zábavu na nábřeží není nikdy nouze, ať už je všední den či víkend. Vůbec se nedivím, že je to jedno z nejrušnějších míst ve městě. Myslím, že si zaslouží mnohem větší péči, než se mu zatím dostává.
K Vltavě ale lidé chodit rozhodně nepřestanou, rušno bylo v Podskalí odjakživa a hned tak se to nezmění. Pěkně to ilustruje expozice o vorařství, která je v Podskalské celnici na Výtoni. Dříve šlo o svět ve světě, patřící vorařům, námořníkům a rybářům, dnes nadchne všechny, kteří milují atmosféru řeky. Prostě taková pražská pohoda.
Kdo by ale raději vyrazil na procházku, může si nazout tenisky a vydat se na vyšehradské skály. Stačí podejít železniční most, minout malebnou Kovařovicovu vilu a budovu Sokola a vydat se vzhůru po vyšehradských schodech. Během dne tudy sice proudí davy, ale i těm se dá po pár metrech vyhnout. Cesta se rozdvojuje a doleva moc lidí nechodí.
Stezka vás dovede až k hradbám a dále dolů okolo domů, aby vás po chvíli opět navedla ke strmým schodům a zpět k hradbám. Málokomu se chce až tak potrápit fyzičku, těm statečnějším ale budiž odměnou divočejší ráz zdejších zahrad a ticho. Malebné kamenné schodiště končí u zadního vchodu na Letní scénu. Pak už jen stačí škvírami nakouknout za zamčené dveře, které skrývají dřevěné lavičky a jeviště.
Ráda se pak vydávám cestou mezi hradbami a zahradami, která vede až k Cihelné bráně, kterou se dostanete do areálu. Podél stezky omamně voní rozkvetlé zahrady a keře. Procházím kolem oprýskaného činžovního domu, který poskytuje tak trochu neutěšený pohled do kuchyní a ložnic.
Ve většině oken totiž chybějí záclony, takže lze dohlédnout až na jídelní stůl či palandu. Podobně jsou na tom i další činžovní domy okolo. Mají v sobě vepsány nelehké osudy nemajetných lidí. Ale to už je jiný příběh.
Mezitím dojdu k Cihelné bráně a projdu kolem vchodu do kasemat, tedy sítě podzemních chodeb, abych se ocitla v historickém areálu. Vydám se pěšinkou mezi stromy doprava do Štulcových sadů. Uprostřed pěkného travnatého prostranství lemovaného stromy je socha probošta Václava Štulce, u hradeb i socha svatého Václava.
Nejde se tu nezastavit. Ten výhled je dechberoucí a nepřestane fascinovat snad nikdy. Protější Smíchov, Petřín i Pražský hrad přetíná řeka a přes ni se hrdě tyčí železniční most. Pod ním náplavka. Frekvence, s jakou na Vltavě proplouvají lodě, je neuvěřitelná. Je to vlastně lodní dálnice. Z jedné z výletních lodí se ozývá jazz, voda zvuk spolehlivě nese desítky nebo snad stovky metrů daleko.
Slavín. Národní pohřebiště vzniklo z podnětu probošta Václava Štulce v druhé polovině 19. století. Panteon čítá okolo 600 výrazných osobností českých dějin, nechybějí mezi nimi vědci, spisovatelé, skladatelé, lékaři nebo politici. Namátkou Jan Evangelista Purkyně, Vlasta Burian nebo Karel Čapek.
Stejně fascinovaně jako já pozoruje to dění i dvojice Francouzů, kteří si na hradbách udělali piknik. Bageta, sýry a samozřejmě nemůže chybět ani lahev tekuté vinné révy. Skvělý nápad, jak spojit několik smyslových požitků dohromady, říkám si.
Když se trochu nabažím té krásy, vydám se na Slavín. Se zaujetím chodím mezi hroby a čtu si jména na náhrobcích, stejně jako porovnávám jednotlivé hrobky. Některé obyčejné, jiné přezdobené, další velmi strohé. Schválně jdu jen tak a cítím záchvěv úcty u každého známého jména, na které narazím. Je třeba si je připomínat stejně jako to, co jejich nositelé dokázali.
Když už mám dost sentimentu, vydám se Vyšehradskými sady k hradbám a Starému purkrabství na druhé straně. Odměnou je mi výhled na nedalekou podolskou loděnici, majestátní budovu vodárny a řeku, která se vine mezi branickými a barrandovskými kopci. Přemýšlím, jestli se vydat dále po hradbách až k Leopoldově bráně, anebo to vzít po druhé straně.
Chvilku váhám, ale pak se vracím Soběslavovou ulicí kolem Starého děkanství a dále zahnu doprava a pokračuji rovně, až se dostanu k rotundě sv. Martina. Vydám se doleva ulicí V Pevnosti, která mě navede na nuselskou, moji oblíbenou, stranu hradeb.
Dívám se na Albertov, nemocniční budovy, ale i na Nuselský most a později se mi do hledáčku dostane i Kongresové centrum. Snažím se si tu pomyslnou mapu vrýt do paměti, abych ji mohla vytáhnout, až zase někdy budu bloudit po okolí.
Nemohu si nevšimnout ani venkovní posilovny, která je umístěna v ďolíku mezi stromy. Jakmile se kopec méně svažuje, prosmýknu se uličkou mezi stromy a několik z těch báječných strojů vyzkouším. Pak se vracím na hradby a volným krokem pokračuji až k restauraci Na Hradbách.
Na Hradbách. Pivnice s obří zahrádkou, ze které je výhled na polovinu města. K točenému pivu si tu můžete dát dobroty z grilu, něco sladkého na zub, ale také pálenku nebo rum.
Proseděla jsem zde nejedno odpoledne a večer a mé vzpomínky jsou opředeny starými známostmi nejen z punkových koncertů, které jsou dnes bůhvíkde. Nostalgie mě však ujišťuje v tom, že toto místo je skvělé jak na setkání s kamarády, tak i na rande s námořníkem.
Pomalu je čas se s tímto místem opět rozloučit, takže se vydávám hlavní turistickou trasou k Leopoldově bráně a dál k Jedličkovu ústavu. Kousek za infocentrem sejdu po malých kamenných schodech a projdu tunelem, který ústí do ulice U Podolského sanatoria. Mířím z kopce dolů a kochám se výhledem na zarostlou stráň pod tenisovými kurty. Jsem jen kousek od oblíbené pražské památky, ale nepotkám ani živáčka.
Ani v ulici Pod Vyšehradem, kde je velmi pěkná zástavba se spoustou zeleně. Nejkrásnějším objektem celé ulice je však opravený kostel sv. Michaela Archanděla, ke kterému patří původní dřevěná zvonice. Stojím a pozoruji přes plot stavbu, která jako by se zastavila v čase. Zvuk troubícího auta mě ale vrátí zpět do reality. Jsem jen pár metrů od rušné ulice. Na ní začíná zase ten všední svět.
Podívejte se do Kovařovicovy vily
23. září 2017 |
