Ve zvonici na Svatém kopečku v Mikulově visí zvon, na nějž se zvoní při slavnostních příležitostech už od roku 1768. Visel tu i v době, když si z kampanily udělala za minulého režimu stanoviště a hlásku Pohraniční stráž.
„Je odsud rozhled široko daleko. A to se jim samozřejmě hodilo. Mělo to tu být pro všechny, kteří by snad chtěli opustit socialistický ráj, neprodyšné,“ popsal spisovatel Rudolf Ströbinger ve svém románu Vražda na zámku Mikulov.
A i když v knize jde čistě o fikci, popis zvonu coby němého pozorovatele činnosti pohraničníků je ryze pravdivý.
Mikulovská kampanila, sestra kostela svatého Šebestiána na vrcholu Svatého kopečku, přitom zdaleka není jedinou historickou památkou, která za minulého režimu sloužila pohraničníkům v „boji proti narušitelům“ i honbě za těmi, kdo se snažili přes hranice dostat za lepším životem.
Díky své poloze poblíž hranic s Rakouskem se do hledáčku vojáků dostaly dnes tolik obdivované stavby Lednicko-valtického areálu vybudované knížecím rodem Lichtenštejnů.
Pozorovatelna za větru vrzala
Součástí přísně střeženého pohraničního pásma byla například kolonáda Reistna u Valtic. Ze střechy stavby v podobě řeckého triumfálního oblouku je vidět daleko do krajiny. Také proto nad klasicistními sloupy vyrostla na konci šedesátých let minulého století dřevěná pozorovatelna – takzvaná hláska.
„Za dobrého počasí z ní byly vidět i Alpy. Když foukal silný vítr, pozorovatelna tak vrzala, že to nahánělo strach. A tak jsme scházeli na kolonádu, kde sloužil voják, který pozoroval vzdušný prostor,“ zavzpomínal na webu Vojensko.cz, kde se vzájemně kontaktují někdejší vojáci základní služby, Slovák podepsaný Gonc. Na Reistně sloužil v letech 1966 až 1968.
Pohraniční rota odtud střežila víc než jedenáct kilometrů hranice. I přes dokonalý výhled, který jim Reistna nabízela, se v tomto úseku v únoru revolučního roku 1989 podařilo hranici překonat jisté Brigitě Vavříkové.
„Byl z toho tehdy velký průšvih. Dodnes si pamatuji, jak major lítal jako šílený po rotě a řval ‚máme díru‘,“ zmiňuje se tehdejší člen roty Martin.
Podle břeclavského historika a dlouholetého ředitele Státního okresního archivu Břeclav Emila Kordiovského podobná hláska jako na Reistně vyrostla také na Pohansku u Břeclavi.
Zahřát se nedalo ani pod dekou
Pohraniční stráž využívala i samotný empírový zámeček, který lokalitě vévodí. Vojáci sem chodili na snídaně, obědy a večeře. A zázemí měli také na nedalekém zámečku Lány, který nechal postavit v letech 1810 až 1812 kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna. Sídlo pohraniční roty zde bylo až do 70. let. Pak přišla desetiletí chátrání.
Až po revoluci, kdy přešel zámeček do soukromých rukou, začal majitel zdevastovaný objekt rekonstruovat. Dnes je znovu na prodej. Realitní kancelář jej nabízí za 17 milionů korun.
Jen o kousek dál sídlila rota pohraničníků v takzvaných ruských domech. O jejich původu ví dnes už málokdo. Vrátit bychom se museli do roku 1873, kdy se ve Vídni konala světová výstava a ruský car Mikuláš na ni vezl dva složené dřevěné ruské domy.
Na výstavě byly typické stavby, podobné domovu pohádkového Mrazíka, opět složeny. Po ukončení výstavy byly dovezeny do obory Soutok mezi Břeclaví a Lanžhotem.
Velký dům se zde nacházel až do roku 1946, kdy byl zbourán. Malý stojí dodnes a je znám pod názvem chata Dúbravka. Rota pohraničníků se po těchto stavbách jmenovala Ruské domy.
„Neskutečné množství komárů, kteří byli všude a nebylo se před nimi kam schovat, neustálé celoplošné záplavy, kdy jsme i v zimních měsících museli chodit do služby ve vysokých rybářských gumovkách místo v potřebných teplých filcákách. Po celonoční službě se pak nedalo zahřát ani v posteli pod dekou v přetopené místnosti,“ vzpomíná na službu v ruském domě někdejší pohraničník Franta.
Zámeček na hranici byl zcela rozebrán
Stovky vojáků, kteří historickými objekty prošli, se na památkách zákonitě musely podepsat. Zvláště v době minulého režimu, která opravám historických objektů nepřála.
„Není to tak, že by vojáci tyto stavby devastovali. Ale samozřejmě nebyly příliš opravované a docházelo v několika případech k necitlivým stavebním úpravám, například stavění různých příček,“ říká historik Emil Kordiovský.
Vůbec nejvíc na své umístění v pásmu železné opony podle něj doplatil Katzelsdorfský zámeček u Valtic. „Ten byl zcela zničen a rozebrán, protože byl bezprostředně na hranici. Cihly si odtud odvezli lidé z Valtic,“ popisuje historik.
Oficiálním důvodem pro zboření byl „špatný“ stav zámečku a zabránění přespávání „protikomunistických živlů narušujících státní hranici“.
