Jako jediné v této zemi dokázalo zcela viditelně propojit disent a s ním víceméně sympatizující obyvatele (nepěkně nazývané šedá zóna) s tehdejšími osvícenějšími politiky a představiteli oficiálních struktur.
Příběh Brněnského fóra přibližuje MF DNES v dalším dílu seriálu k letošnímu 30. výročí sametové revoluce.
„Cílevědomě a komplexně šlo o politické spontánní hnutí reagující na konkrétní brněnskou situaci,“ vzpomíná Jan Sapák.
Ten je dnes uznávaným architektem jak pro svou teoretickou práci, tak i pro navržené stavby – například dům Kapitol v Rašínově ulici. Právě Sapák přišel na podzim roku 1988 s myšlenkou hnutí, jemuž původně hodlal dát název Výbor na obranu Brna.
„S tím totiž souvisel i cíl povznést centralismem a jinými ústrky režimu utlačenou a deklasovanou atmosféru Brna tak, aby se oživila jeho přirozená role ve státě a na Moravě,“ vysvětluje architekt.
Hrozila zkáza parků i Pisárek
Sapák zdůrazňuje, že pro něj na to až druhotně navazovala konkrétní témata, která už tehdy vzbuzovala v Brně občanský odpor. Což ovšem také byla do té doby v Brně věc dlouho nevídaná.
Fotogalerie |
Šlo hlavně o projekt takzvané Rychlé tramvaje, která měla hlubokým zářezem pro kolejiště v podstatě kompletně zničit parky za Janáčkovým a Mahenovým divadlem. A také o podobně obludný plán dálničního přivaděče zvaného Pražská radiála, který měl řeku Svratku v Pisárkách uvěznit po obou březích mezi silničními estakádami s mnoha nadjezdy a podjezdy.
Právě proti radiále vznikly občanské petice převážně od obyvatel postižených území už v srpnu 1988.
„Z Veslařské ulice, která měla být stavbou Pražské radiály nejvíc postižena, se petice rozšířila do města a dostala se do Kamenné čtvrti,“ vzpomíná Václav Čermák, jeden z dalších aktivistů následného Brněnského fóra, jak právě v „bohémské Kamence“ se věci ujala místní základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) vedená sochařem Vladimírem Matouškem.
Fóra se ujali brněnští disidenti
„Protože u svých přátel jsem s návrhem na občanské hnutí nepochodil, na radu Petra Oslzlého, k němuž jsem docházel na brněnskou podzemní univerzitu, jsem se spojil s předním brněnským disidentem Jaroslavem Šabatou. A ten se tou myšlenkou nadchl,“ přidává další vzpomínku Sapák.
Brněnská fóra v roce 1989
|
„Za několik dnů nato jsme se sešli v bytě disidentky Jany Soukupové (autorky tohoto textu – pozn. red.) v Jaselské ulici, kde právě Šabata navrhl pro toto hnutí název Brněnské fórum,“ dodává Sapák další podrobnosti.
Postupně se kolem fóra sešly desítky dalších sympatizantů. Jak kolem ČSOP z Kamenné kolonie (například Antonín Kašík, Petr Čapek, Jiří Šigut, Petr Fridrich a jiní), tak z řad progresivních brněnských architektů (Petr Hrůza, Petr Pelčák či Petr Peňáz nebo Ivan Wahla), dále lidé kolem Petra Oslzlého z Divadla na provázku a mnozí další.
Určitou pomoc znamenaly také články tehdejších redaktorů Ladislava Vencálka ze Svobodného slova a Jiřího Růžičky z Rudého práva, kde o snahách Brněnského fóra vyšly alespoň kratičké informační texty.
Druhá schůze se kvůli StB musela přesunout
Státní bezpečnost se akcím snažila samozřejmě zamezit. Konání prvního Brněnského fóra v kohoutovickém C-klubu, které se odehrálo v dubnu 1989, její příslušníci ještě zabránit nezvládli.
Ale druhé fórum se muselo ze sálu C-klubu zavřeného z „technických důvodů“, které měla StB ve zvláštní oblibě, přesunout na velkou pisáreckou zahradu Václava Čermáka.
Komunistické moci nemohlo být jedno, když v C-klubu zazněla například tato slova Vladimíra Matouška o prohlubující se ekologické krizi: „Pro Brno můžeme udělat nejvíc, když poznáme a pravdivě popíšeme jeho stav, navrhneme reálnou možnost řešení. Najdeme cestu ke svým poslancům. Budeme usilovat o informovanost veřejnosti, tvořit otevřené vztahy mezi lidmi rozdílných názorů.“
To muselo stranickým špičkám za normalizačního bezčasí znít opravdu podvratně.
Primátorovi se vysmáli
Další fóra brojící proti Rychlé tramvaji a Pražské radiále proběhla v sále tepláren na Špitálce a v Domě umění, kde vznikly i petice adresované místopředsedovi tehdejší vlády Bohumilu Urbanovi. Podepsalo je 320 občanů, což byl na tu dobu neuvěřitelný počet.
Po prázdninách se 25. září konalo páté Brněnské fórum ve Vysokoškolském klubu, kde o vztahu občanů a města přišel diskutovat dokonce i tehdejší komunistický primátor Josef Pernica. A měl to o to těžší, že na akci chyběl moderátor. Měl jím být divadelník Petr Oslzlý, jenže toho těsně předtím zadržela StB.
Pískot a výsměch si vysloužili zástupci radnice ovšem i kvůli svým deklarovaným oficiálním postojům a koženému slovníku.
Pro další, říjnové Brněnské fórum stihli architekti Hrůša a Pelčák dokonce natočit film, který srovnával bydlení v prvorepublikových brněnských domech s katastrofálně odbytými panelovými byty.
Bohužel tyto kazety včetně záznamů všech fór, které na videokameru pořízenou za peníze Nadace Jana Husa natáčel neúnavný Aleš Záboj, se po listopadu 1989 podařilo zřejmě nenávratně ztratit někde v okruhu tehdejšího Divadla na provázku. Listopadové Brněnské fórum pak předběhly události 17. listopadu a konečná změna poměrů.
