Pro obyvatele Mariupolu je dnes kvůli neustálému ruskému bomdardování nemyslitelné opustit kryty.
„Lidé žádají o humanitární pomoc, ale hlavně o pitnou vodu,” říká Olena, která popisuje, co se dozvídá od své rodiny a známých, když se jí povede se s nimi spojit.
 |
Ve městě prý byl s pitnou vodou vždy problém, jelikož zde jsou hned dvě slévárny a voda je kontaminovaná. S továrnami měli místní také běžně problémy.
„Když se v továrně stala nějaká nehoda a došlo ke znečištění vzduchu, lidem se to většinou snažili zatajit. Až když jim děti ve škole začaly omdlévat, tak jsme se teprve dozvěděli, že bychom měli zůstat doma se zavřenými okny,” popisuje Olena.
Olena se přistěhovala do Česka v roce 2015, když jí bylo necelých 18 let. Rodina ji sem poslala, aby ji uchránila před dlouholetými konflikty a nepokoji, které se odehrávaly na Donbase. Dva roky před odchodem do Česka žila i v Charkově na východě Ukrajiny.
„Máma se sestrou nás tam posílala ke známým, protože se bála, že v Mariupolu to nebude bezpečné kvůli separatistům,” vzpomíná a denně se snaží získat co nejvíce informací o situaci v Mariupolu. I proto, že její rodina stále neodjela.
Bomby padají co čtvrthodinu
„Ze začátku hodně lidí, včetně mé rodiny, opustit město nechtělo, protože netušili, jak strašné to bude. Neměli informace a nyní už je pozdě,” říká Olena.
Ruské tanky teď ostřelují místa, kterými sama denně procházela, kde studovala a kde žila. „Největší boje se odehrávají přímo v mé ulici, aktuální situace je taková, že každých 15 až 20 minut přeletí letadlo a shazuje nad nimi bomby,” vypráví.
O koridory, které měly umožnit civilistům opustit město, usilovali Ukrajinci bezúspěšně přes deset dní. Ruská armáda navíc zablokovala vjezdy do města minami a betonovými bloky. Není tak technicky možné, aby se k místním dostaly například autobusy.
Lidé se tedy rozhodli utíkat na vlastní pěst. „Toto úterý odjelo tímto způsobem přes čtyři tisíce osobních aut. Rodině mé kamarádky, která také žije v Brně, se povedlo utéci a už je dvacet kilometrů od Mariupolu, tedy v bezpečí,” sděluje.
Kvůli špatné přístupnosti se do města nemohou dostat ani větší auta s humanitární pomocí. „Sleduji dobrovolnickou jednotku u nás na sociálních sítích, která se snaží informovat o situaci. Naposledy posílala už jenom prosby o pomoc. My posíláme peníze a jídlo, ale přestávám v tom vidět smysl, protože se tam stejně nemůže dostat,” popisuje Olena. „Cítím se bezmocně, zvlášť když slyším o dětech, co jsou nemocné a nemají léky,” říká.
O otci nic neví téměř tři týdny
Svému otci se Olena od 1. března nemůže dovolat. Bydlí totiž na straně města, která je již obsazena ruskými vojáky. „Nevím, jestli žije, nemám žádné zprávy,” sděluje Olena.
„V Mariupolu je nyní signál už jen na jednom místě, takže když se někdo dovolá domů, očekává se, že to, co se stalo ve světě, sdělí ostatním. Máme i několik skupin, kde si posíláme aktuální fotky a informace,” líčí.
Skrze tyto skupiny se Olena dostává k fotografiím a videím, kde jsou vidět mrtví povalující se v ulicích, hořící domy nebo nevybuchlé rakety napůl zabořené v betonu.
Počet mrtvých se podle ní odvíjí od toho, kolik těl napočítají vojáci na ulicích. Podle dat, co jsou přístupná, přesáhl již dva tisíce obětí. „Nejsou tam ale započítání ti, kteří jsou pohřbeni na dvorech sousedů nebo v sutinách bombardovaných domů. Reálné číslo je tak třikrát větší,” poznamenává.
Pokud se situace zlepší, jedu pro ně, hlásí
Sestře, která s matkou žije v centru města, se dovolala naposledy 8. března ráno. „Prosily o pomoc, nemají jídlo ani vodu. Prosily, ať sdílíme, co se tam děje,” říká Olena. „Nejvíce se bojím o svého synovce, kterému bude 1. dubna 10 let,” doplňuje.
Lidé, kteří mají ve městě příbuzné, sami organizují záchranné akce. „My jsme o tom také přemýšleli, ale problém je, že ani nevíme, ve kterém krytu jsou. K mé rodině se nyní dostat nedá, protože jsou schovaní v centru. Ale z okrajů města záchrana asi je reálná,” míní Olena.
„Jakmile zjistím, že se boje přesunuly někam jinam, tak určitě pro rodinu pojedu,” dodává.
