Její hrob na brněnském Ústředním hřbitově zdobila překrásná plastika významného německého sochaře Carla Wolleka z Brna, stalo se z něj poutní místo a chodily se k němu modlit milenecké dvojice. Po druhé světové válce a vyhnání německých obyvatel byly však její život a smrt vymazány z historie, hrob zničen a náhrobek se sochou ležící ženy přemístěn na židenický hřbitov, kde byl použit ke zcela jinému účelu, totiž jako památník leteckého bombardování Brna se jmény židenických obětí.
Také jméno Henriette, vyryté původně na podstavci sochy, bylo překryto novým nápisem „Zahynuli při náletu 25. 8. 1944. První nálet na Brno“. Jako by po německých obyvatelích Brna nesměly ve městě, kde mnohá staletí žili, zbýt nakonec ani jejich hroby.
Redakce MF DNES před časem pátrala po osudu a smrti té, jíž byl určen náhrobek poctěný v roce 1910 dokonce prestižní vídeňskou sochařskou cenou. Přes oslovení četných historiků se zdálo, že stopa je ztracená, nakonec se ale záhadu rozřešit podařilo.
Sochař a Henriette
Kdo byl sochař Carl Wollek, jehož mecenášem se stal významný brněnský továrník Friedrich Wannieck, je vcelku známo. Kromě hrobu Henrietty proslul svým sochařským podílem na Německém domě na dnešním Moravském náměstí, zbořeném v srpnu 1945, či sochařskou výzdobou bývalé podoby dnešního Domu umění.
Vědělo se také, že na rychle se rozrůstajícím Ústředním hřbitově se plastika objevila kolem roku 1910. Na kamenné tumbě bylo vyryto pouze křestní jméno Henriette, tedy bez příjmení, data narození, úmrtí či čehokoliv dalšího, což možná k mystickým představám zvláště lákalo. Stejně jako půvabná ležící bronzová socha dívky zachycené ve spánku či smrti.
Z hrobu záhadné patronky milenců udělali po válce památník obětí náletu |
„Wollek vytvořil náhrobek pro mladou brněnskou dívku, kterou samotnou položil na katafalk,“ popsala plastiku Pavlína Fraňková ve své diplomové práci Carl Wollek (1862–1936), moravské práce a sepulkrální tvorba z roku 2006. „Nedílnou součástí je tumba s pouhým uvedením křestního jména dívky, což je u náhrobních nápisů výjimečné, ale tato jednoduchost dodává náhrobku jako celku romantický nádech a je pro Wolleka typická,“ napsala ve své práci autorka, která sice podnikla četné kroky ke ztotožnění zemřelé, ale bezvýsledně. Zjistila alespoň, že socha byla vytvořena v roce 1909, ale v matrikách zemřelých z let 1908 a 1909 žádnou Henriettu, které by mohl být hrob určen, nenašla.
Rozluštění v novinách
To se povedlo až nyní. Jméno zesnulé odhalil Rostislav Nebola, autor brožury Brno, jak je možná neznáte z roku 2010, původním povoláním chemik, ale dnes především obětavý fanda brněnské historie. „A to díky kolegovi Jiřímu Skoupému, který objevil švabachem psaný novinový článek z novin Tagesbote ze 23. dubna 1910, kde se píše, že Carl Wollek obdržel ocenění c. a k. ministerstva školství a kultury za svoji plastiku Náhrobek, vystavenou na brněnském Ústředním hřbitově jako pomník paní Henriette Smutny,“ svěřil se.
Dokument o tom, kdy a na co zemřela Henriette Smutny.
V dalších historických análech, jako jsou matrika, sčítací operáty a další brněnský německý tisk, se pak díky celému jménu daly najít podrobnější údaje.
„Zmíněná paní se narodila jako Henriette Pöschek 10. dubna 1866 v Mukačevě v Uhrách,“ dopátral se Nebola. „Ve svých dvou letech se v roce 1868 ocitla v Brně, kde pak byla evidována při sčítání lidu roku 1870. Žila v rodině Johanna a Marie Prokop v Jízdárenské ulici 21 na místě dnešního Justičního paláce,“ dokládá zápisem ze sčítacích operátů.
Svatba se souhlasem
„Ve svých devatenácti a půl letech se Henriette 3. listopadu 1885 provdala za brněnského rodáka, obchodníka se dřevem jménem Hugo Smutny. Ten působil také jako zástupce přednosty odboru pro chudinu v brněnském zastupitelstvu a byl členem různých spolků. Zasloužil se mimo jiné o založení Moravské zemské knihovny,“ vypátral Nebola. A dodává, že právě v matričním záznamu o svatbě je Henriette Pöschek uvedena jako Prokop, adoptivní dcera výše zmíněného Johanna Prokopa. Zjistit se zde pak dá i to, že otec jejího muže Václav Smutný, jemuž patřil v Brně dům, ještě žil, zatímco Henriettina tchyně Franciska, rozená Hehsnerová, tehdy právě zemřela.
Henriettiny svatby se ale dožili oba její adoptivní rodiče. Ze záznamů také vyplývá, že když se malého sirotka ujali, byl její nevlastní otec Johann Prokop ještě obecním četníkem ve službě, zatímco když se Henriette vdávala, pracoval jako městský účetní. Matrika tu navíc odkrývá fakta o biologických rodičích nevěsty Henrietty. Narodila se jako dcera Jindřicha Pöschka, vrchního komisaře finanční stráže ve městě Saaz, nejspíš tedy Žatec na severozápadě dnešní republiky, a jeho ženy, která však patrně právě ve dvou letech své dcerky zemřela, takže polovičního sirotka se ujala brněnská rodina. V matričním záznamu pak najdeme též úřední souhlas s Henriettiným sňatkem, který musel před svědky podepsat adoptivní otec devatenáctileté, podle tehdejších regulí tedy ještě nezletilé nevěsty.
Dokument o svatbě Henriette
„Jako manželka Huga Smutného je Henriette zachycena ve sčítacích operátech z let 1890 a 1900,“ vypátral dále Rostislav Nebola, který zjistil i to, že také Henriette byla už od mládí aktivní v německých dívčích a dámských spolcích. „Od roku 1881 byla členkou městské komise pro užité umění a umělecká řemesla, v roce 1887 byla jmenována do správní rady Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a podílela se na výstavě ženských šperků v roce 1894,“ dokládá její veřejně prospěšnou činnost badatel.
Smrt a krásný hrob
A podařilo se objevit i záznam o jejím úmrtí, kde se píše, že zemřela 21. června 1904 ve svých 38 letech na infekční zánět páteře neboli spondylitis, aniž rodina stihla zavolat faráře k poslednímu pomazání.
Henriette Smutny bydlela na Glockengasse 3, tedy na dnešní Zvonařce, lépe řečeno poblíž nákupního centra Vaňkovka. V její blízkosti žil také sochař Carl Wollek, podporovaný a sponzorovaný zámožným podnikatelem Friedrichem Wannieckem, který postavil blízko své továrny i velký obytný dům. Ostatně Zvonařka, od roku 1870 tedy Glockengasse, se prý jmenovala právě podle Wannieckovy továrny, kde se daly odlévat i zvony.
Původní umístění pomníku Henriette na Ústředním hřbitově v Brně
Další zajímavostí je, že pozůstalý manžel Hugo Smutny je ve zprávě o Henriettině úmrtí uveden jako majitel domu, možná právě v místech dnešní Trnité, kde Wollek bydlel.
„Tři roky po její smrti vytvořil pak Carl Wollek její náhrobek,“ dokládá Nebola fakt, že si tuto nádhernou práci s drtivou pravděpodobností objednal právě tehdejší Wollekův soused nebo i majitel domu, kde žili, navíc movitý obchodník s dřívím Hugo Smutny. Ten pro svou o devět let mladší ženu nejspíš velice truchlil.
