Přestože redakce oslovila řadu historiků, kteří se zabývají tehdejšími dějinami Brna, žádný o Henriettě či tehdejších „svatých poutích“ k jejímu náhrobku nic bližšího netuší. Záhadný příběh tak nabízí více otázek než odpovědí. Tak pěkně od začátku...
Obrovské moře zaniklé či zanikající historie se váže právě k německým obyvatelům města. A že jich nebylo málo. Vždyť podle úředního sčítání z roku 1900 žilo v tehdejším Brně téměř 69 tisíc Němců a „jen“ 38 tisíc českých obyvatel.
Všechno se definitivně změnilo s druhou světovou válkou, po jejímž konci byli Němci z města násilně vystěhováni a o jejich podílu na brněnských dějinách i reáliích se navíc dlouhá desetiletí mlčelo. Jako by tu nežili, nepodnikali, nestavěli, nemilovali a neumírali...
I proto dnes už jen málokterý Brňan ví, kdo byl Carl Wollek a mladičká Henriette, jíž uznávaný sochař stvořil půvabný a oceňovaný náhrobek. Velkou zásluhu na odkrývání historie děl od toho německého umělce má Pavlína Fraňková, jež se jeho moravské tvorbě věnovala na Masarykově univerzitě v diplomové práci z roku 2006.
„Brünner Bildhauer – titul brněnský sochař provázel Carla Wolleka po převážnou část jeho umělecké kariéry,“ píše o brněnském rodákovi.
„Vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal nenávratné zpřetrhání vazeb s rodným městem. Ve 30. letech 20. století se již setkáváme se sochařem sudetoněmeckým, ale Carl Wollek nadále zůstává v povědomí moravského umění jako sochař narozený v Brně. Navíc lze jen stěží zapomenout na umělce, který ve svém rodném městě zanechal monumentální sochařskou výzdobu Německého domu a Domu umělců,“ připomíná Fraňková Wollekův sochařský podíl na tehdejších významných budovách.
Co však zvláště proslavilo sochaře žijícího zhruba v místech dnešní galerie Vaňkovka, a to v činžovním domě postaveném Friedrichem Wannieckem, jenž byl rovněž iniciátorem a mecenášem společenského i kulturního života tehdejšího Brna? Byly to právě náhrobky a sochařská výzdoba hrobů.
Ostatně továrník Wannieck, který nadaného umělce vůbec průběžně podporoval, byl údajně zadavatelem jedné z nejkrásnějších takovýchto prací pro hrob mladé dívky Henriette, která zemřela někdy kolem roku 1908 a byla pochována na rychle se rozrůstajícím Ústředním hřbitově založeném o čtvrt století dříve.
První a nejmystičtější dílo
„Pro samotného Wolleka nebyly náhrobní pomníky pouhou zakázkou, ale možností přistupovat k jednotlivým úkolům individuálně a tvořivým způsobem,“ podotýká Fraňková a uvádí, že autor nestavěl „na ramena smrti žádné plačící anděly, ale hledal a snažil se zachytit ze života zemřelého jeho nejlepší hodiny a hádanku smrti přinášel skrze jemu vlastní mírnost a klid“.
Plastika pro zemřelou dívku byla jeho prvním náhrobkem a je dodnes také jeho nejtajemnější i nejmystičtější prací. Ve Wollekově nekrologu, který pro časopis Der getreue Eckart sepsala básnířka Ilse Ringler-Kellner spolu se sochařovou manželkou, rovněž básnířkou Nesti Lyro Wollek, se o tomto hrobě čtenáři můžou dozvědět: „K hrobce Henriette, tomu nejkrásnějšímu na brněnském Ústředním hřbitově, podnikají Brňané poutě jako do svatyně.“
Výzva čtenářůmTajuplný příběh Henriette zůstává v detailech skrytý i pro oslovené historiky, redakce MF DNES proto zkouší své čtenáře. Pokud o zemřelé dívce, jejím životě a okolnostech její smrti, pohřbení či uctívání víte cokoliv bližšího, napište prosím na jana.soukupova@mfdnes.cz |
A skutečně se traduje, že ke kamenné tumbě, na níž bylo vyryto pouze křestní jméno Henriette bez příjmení, data narození, úmrtí či jakékoliv další informace a na níž ležela půvabná bronzová socha dívky zachycená ve spánku či smrti, chodívaly milenecké dvojice a také další němečtí Brňané, kteří se zde modlili, či dokonce pořádali cosi jako lidové rituály.
„Carl Wollek vytvořil náhrobek pro mladou brněnskou dívku, kterou samotnou položil na katafalk. Postava je zahalena plédem, který zdobí květinový dekor. Tento secesní prvek se v různých obměnách objevuje na Wollekových bronzových plastikách často,“ popisuje plastiku Fraňková.
„Zpod přikrývky se rýsují křivky těla, ruce sepjaté na prsou, a vyvýšená tvář spolu s vystupující částí nohou harmonicky vyvažuje secesní plastiku. Nedílnou součástí je tumba s pouhým uvedením křestního jména dívky, což je u náhrobních nápisů výjimečné, ale tato jednoduchost mu dodává jako celku romantický nádech a je pro Wolleka typická,“ dodává autorka.
Ukradený náhrobek
A nezapomněla se zmínit ani o dalším – dnes už doufejme stěží uvěřitelném – osudu tajemného hrobu, tedy o krádeži oceňovaného náhrobku a jeho novém, velmi odlišném využití. Když byli totiž po hrůzných válečných událostech Němci z Brna v roce 1945 vyhnáni a jejich majetek rozkraden, málo úcty zbývalo také pro místa jejich posledního odpočinku.
V roce 1955 došlo i na krásný náhrobek Henriette, který byl z Ústředního hřbitova přemístěn na ten židenický, kde jej lidé můžou najít dodnes. Jméno Henriette z tumby ovšem zmizelo, bylo překryto deskou s nápisem „Zahynuli při náletu 25. 8. 1944. První nálet na Brno“.
Necelá čtyřicítka zde pohřbených židenických obětí leteckého bombardování, při němž Američané zasáhli kromě zábrdovické Zbrojovky i mnohé civilní cíle, je zde vyjmenována na vzadu osazené obdélné desce s kamenným křížem. „Již na první pohled je zřejmé, že náhrobek byl vytržen z kontextu, tento rozdíl ještě více prohlubuje možnost srovnání původního s nynějším,“ povzdechla si Fraňková.
Ta se velmi poctivě snažila dobrat i toho, komu byla plastika signovaná Wollekem a doplněná údajem o vytvoření v roce 1909 skutečně určena. Prošla i matriky zemřelých v letech 1908 a 1909, bohužel rovněž bezvýsledně. Nicméně odhalila při tom další zvláštní okolnosti.
„V každém případě převezení náhrobku po válce nebylo standardní, nynější pomník obětem leteckého bombardování v srpnu roku 1944 nemá v evidenci Ústřední správy hřbitovů číslo. Mnohem podstatnější je nicméně fakt, že neexistuje karta, která by měla sledovat genezi hrobu a podat informace o majitelích náhrobku, popřípadě zrušení hrobu a jeho novém odhalení,“ vypisuje autorka.
Dodává, že překrásné dílo, za nějž ostatně Carl Wollek dostal roku 1910 ve Vídni čestnou sochařskou cenu Rappell, „nepatří mezi čestné hroby města Brna, což je vzhledem k pietě a významu, které jsou ostatním pomníkům obětem druhé světové války přikládány, zarážející“. Pomník dokonce nemá ani památkovou ochranu...
