Z diplomové práce Blanky Maškové citovalo hned několik odborníků. „Nikdo mě nepodrazil,“ říká. Až se objevil případ Jiřího Pernese
Ze srovnání obou textů je zřejmé, že Pernes ukradl Maškové nejen cenná zjištění, mnohdy zkopíroval celé její věty i s poznámkovým aparátem (poznámky pod čarou).
Plagiát, který až loni pomohla odhalit studentka filozofické fakulty v Brně, byl posledním hřebíkem do rakve ředitelování Jiřího Pernese v Ústavu pro studium totalitních režimů (čtěte více).
„Je to spravedlivé,“ říká o jeho odchodu z prestižní funkce pětasedmdesátiletá Blanka Mašková. „Je to vlastně badatelská práce, a tedy totéž, co on v knížce o Lidových novinách nakamufloval,“ řekla.
Viděla jste se někdy s Jiřím Pernesem? On se totiž hájil tím, že vám za využití vaší diplomové práce děkoval.
Neviděla. Nikdy. Ani mi nesdělil, že něco psal. Kdybych neměla známé v těchto institucích, kterým mě asi bylo líto, tak ani nedostanu tu jeho knížku k přečtení.
Argumentoval také, že vás uvedl v seznamu literatury.
Do seznamu literatury mě samozřejmě uvést musel. Musel uvést nějaký dík, který je drobným písmem v úvodu knihy. Moje práce má 400 stran a on si z toho spokojeně vybíral. To se nedělá. On prostě musí uvést citace. A to udělal asi jen u čtvrtiny citátů. Většinou to dělal tak, že třeba uvedl dvě věty, ty dal do uvozovek, dolů napsal citát z Blanky Maškové, načež pokračoval další tři stránky, jako by to bylo jeho.
Jak jste na plagiát přišla?
Měla jsem nějaké signály už dávno. V Moravském zemském muzeu byl šéfem literární části dnes už zesnulý, vynikající člověk Jiří Hájek. Když si Jiří Pernes mou práci vypůjčil, byl ředitelem, tak si mohl půjčit všechno, tak mi zavolal a říká: Podívej, já jsem musel půjčit Jiřímu Pernesovi tvou diplomku. Dělal jsem to nerad, říkal, asi už něco tušil. Až to bude mít napsané, tak si to porovnej, říkal. Jenže to už bylo dost pozdě.
Ve kterém to bylo roce?
Jeho knížka vyšla v roce 1993, tak snad v roce 1992 nebo na začátku roku 1993. Co se týče mé části, tak mu to moc času nezabralo. Já jsem dělala badatelskou práci dva roky. A on tu mou část dělal možná pár týdnů, víc ne. No a knížka vyšla, on mi to nesdělil, já jsem ho neviděla. Až mi to pak dali, ať si to porovnám. Ale zatímco on dával tu knížku, když vyšla, vlivným lidem a institucím, tak mně nic. Takže já to nevěděla. Tenkrát jsem psala fejetony a občas reportáž pro jedny noviny. A když jsem se tam jednou stavovala v administraci, tak mi tam paní říkaly, že mají tu knížku. Že jim ji Jiří Pernes dal a dokonce podepsal. A že si to mám porovnat. Nevím, odkud to věděly. Takže to šlo zase odjinud, tak možná, že pan Pernes má takovou pověst, ale třeba ne. Třeba jen to tak bilo do očí. Moje práce byla některým lidem relativně známá.
Jak to?
Troufla jsem si totiž v roce 1958 odevzdat práci o novinách, které byly zakázány. Někteří redaktoři byli uvěznění, jiní bez práce, já jsem s nimi pak hovořila, když se vrátili z vězení. Tehdy za mnou stál dnes už zesnulý profesor Závodský. Váhala jsem, ale on mi řekl, že si to na fakultě zodpoví. Když jsem práci odevzdala, tak všichni říkali uznale, ano, velká diplomka, badatelská práce. Ale bokem jsem se dozvěděla, že se oponenti báli si to vzít. Nechtěli mi ublížit, ale nechtěli taky napsat nějaký krásný posudek oponentský, aby neměli nepříjemnosti. Já jsem byla napůl v klidu, napůl rozčilená. Pak to dali Olegu Susovi, ten už také bohužel nežije, a ten mi dal jedničku.
Proč jste se rozhodla psát o tak náročném tématu?
Dělala jsem češtinu, literární vědu, ruštinu a francouzštinu a odmalička naši odebírali Lidové noviny, takže jsem je znala. Ale těch padesát ročníků, nebo kolik jsem musela stejně projít stránku po stránce. Seděla jsem nad tím v univerzitní knihovně strašně moc. Byly to takzvané hradní, Masarykovy noviny a vědělo se, že je to trošku intelektuálské, ale zase i pro lid. Navíc jméno Arnošt Heinrich bylo známé tím, a to mě hrozně zaujalo, že on vlastně položil základy moderního žurnalismu u nás. Do redakce přivedl bratry Čapky, Eduarda Basse, Těsnohlídka, na stránkách Lidových novin vznikla Liška Bystrouška, zaměstnal vynikající výtvarníky. Zavedl tam dokonalou reportáž, do té doby byla u nás ubohá. Tak ještě Neruda býval dobrý...
Z čeho jste při psaní vycházela? Jaké jste měla prameny?
Lidové noviny měli v Univerzitní knihovně v Brně. Já jsem ročník po ročníku, den po dni tyto noviny podrobně procházela. Dělala jsem si výpisky, fotila jsem si to. Byla to dřina, ale bavilo mě to. Ovšem to by bylo jen takové popisné. Pak jsem se tedy domluvila v Praze v Památníku písemnictví. Byli velice ochotní vyjít mi vstříc. Říkali „přijeďte, my tady máme ještě nezkatalogizovanou pozůstalost bratří Čapků, Basse, dopisy Masarykovi“. Ty byly jen tak naházené na hromadě ve studovně, v ruce jsem měla Masaryka, Beneše. A měli tenkrát příkaz, že mě tam musí zamčít. Jinak bych si mohla vzít haldu dopisů a jít. Jako student jsem neměla moc peněz, abych tam byla dlouho, tak jsem tam byla deset nebo čtrnáct dní. Oni byli tak hodní, že mi to pak ještě poslali do Brna, do Univerzitní knihovny. To bylo úžasné tenkrát. No a kromě Lidových novin jsem přepsala hodně novin z té doby, protože tam byly vzájemné vazby, reakce. Trvalo mi to dva roky. I když samozřejmě v těch dvou letech jsem ještě musela dělat státnice, zkoušky. Navíc se práce psala na psacím stroji, s přepisovánímmi pomáhali přátelé, rodina.
Používali vaši diplomovou práci jako zdroj i jiní lidé od té doby?
Ano, určitě tak pět šest. Ale byli vždycky tak slušní, že si zjistili telefon nebo adresu nebo mě i znali, kde pracuji. A zeptali se, jestli mohou. A já samozřejmě svolila. Věděla jsem, že mě uvedou. Nikdo mě nikdy nepodrazil. Ale Jiří Pernes asi sázel na to, že se k tomu nikdy nedostanu. Já jsem se to přitom dozvěděla hned, ale byla jsem z toho tak znechucená, že jsem to nechala plavat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Až to zjistila při psaní své práce o Leoši Janáčkovi a Lidových novinách studentka Libuše Janáčková a upozornila na to v úvodu. Byla taková charakterní, že to řekla. Ona taky asi není moc ráda, že je kolem toho šrumec.
A co budete dělat teď?
Nebudu nic dělat. Už jsem na to stará. Vnoučata mě umluvila, ať udělám rodinnou kroniku, tak jsem se do toho pustila.
jiří pernes v ústavu zůstal Jiří Pernes stál v čele Ústavu pro studium totalitních režimů pouhých šest týdnů. Za tu dobu se kolem jeho osoby objevilo několik skandálů. Zaměstnanci ústavu požadovali jeho odvolání a vypsání nové soutěže. Dodatečně se objevilo podezření, že opsal dvě ze svých knih. A tak z funkce ředitele musel odejít. Přesto však Ústav pro studium totalitních režimů neopouští. Nový ředitel Zdeněk Hazdra Pernesovi nabídl místo historika. „Docent Pernes toto místo přijal,“ potvrdil mluvčí ústavu Jiří Reichl. Než Jiří Pernes nahradil bývalého ředitele Pavla Žáčka, působil v několika českých muzeích. Vedl Historické muzeum ve Slavkově u Brna a Moravské zemské muzeum v Brně. Pracoval také v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. V Brně vystudoval český jazyk, muzeologii a dějepis. O dějinách Československa také přednáší studentům. V roce 1996 neúspěšně kandidoval za ODA do Senátu. Dnes je členem politické strany Moravané, za niž kandidoval v roce 2009 do Evropského parlamentu. Pernes čelí podezření, že opsal celé pasáže své knihy Svět Lidových novin 1893-1993 z diplomové práce studentky brněnské univerzity Blanky Maškové z roku 1958, aniž by jí autorství textů přiznal. Pochybnosti panují i kolem jeho další knihy Až na dno zrady: Emanuel Moravec. (lel)
