„Hrkat a klapat jsme jako kluci u nás ve Vavřinci chodili celá dědina, stejné to bylo všude v Moravském krasu. V Blansku se podle dostupných materiálů naposledy klapalo v roce 1939, pak už byl zákaz shromažďování a po válce už to nikdo neobnovil. Tak jsme se o to pokusili my,“ popisuje vedoucí skautského střediska Světla Jan Pořízek.
Klapání má nahradit zvonění kostelních zvonů, které odletěly do Říma. Klape se od Zeleného čtvrtka až do Bílé soboty. „Na Zelený čtvrtek si připomínáme Ježíškovo uvěznění, na Velký pátek ukřižování, na Bílou sobotu vzkříšení. Zvonění je radostná událost, proto jsou zvony utichlé. Právě klapání má připomínat zvuk kladiva při ukřižování, klapalo se vždy v hodinu smrti Krista, v pátek ve tři hodiny odpoledne, ale po celou dobu i ráno, v poledne a večer,“ vysvětluje blanenský farář Jiří Kaňa.
Snaha navázat na křesťanskou tradici ale v Blansku narazila, klapačům chyběly nástroje. Skauti proto poprosili místní, zda klapačky nenajdou doma. „Na faru pak někdo donesl klapačku z roku 1892. Byla podepsaná jmény a příjmeními starých blanenských rodů. Obešel jsem místní stolaře, aby nám udělali přesné repliky, buď se mi ale vysmáli nebo chtěli zaplatit astronomické částky,“ líčí Pořízek.
Nakonec pomohli učni z letovické Masarykovy školy práce, kde Pořízek vyučuje. Rukojeti klapaček vyrobili z hokejového dřeva, kovadlinku z buku a dubu tak, aby vydržely několikahodinové klapání. Loni, kdy šly městem poprvé asi tři desítky skautů ze střediska Světla, jim učni dali třicet klapaček, letos přidali další bezmála tři desítky. V pátek se totiž do ulic vydají i skauti ze střediska Srdce na dlani, v sobotu by krojovaný průvod měli doplnit i zájemci z řad místních.
Krev a puchýře nevnímali
„Klapat budeme ve tři hodiny odpoledne, kdy Ježíše Krista ukřižovali, a znovu po večerní mši ve čtvrt na devět. Za hodinu a čtvrt projdeme od kostela ke hřbitovu a zpět, celou dobu se klape přesně v rytmu raz-dva-razdvatři, ‚Um-řel Kristus Pán‘,“ vysvětluje Pořízek.
„Ruce na tu práci nejsou zvyklé. Loni se kluci nešetřili a bouchali tak intenzivně, až si udělali puchýře a dlaně měli samou krev, ani to nevnímali. Tak to má být, klapačky jsme ani nechtěli lakovat, rukovítka mají být jen od potu a od krve klapačů,“ pochvaluje si skautský vedoucí.
Místní skauti už jsou znalci klapání. Zatímco klapačky připomínají zvuk kladiva na kříž a záleží na síle úderu a rytmu, rozšířenější jsou řehtačky neboli hrkačky, hrkající o dřívko. Ty mají evokovat „řehtání světa kolem“, zvuk, jak se ti kolemjdoucí posmívali Kristovi na Křížové cestě.
„V sobotu o půl osmé zveme každého, kdo udrží klapačku nebo řehtačku v ruce, vyrážíme od kostela přes zámecký park, u kříže vzpomeneme na své předky, půjdeme před radnici ke koníkům a tam vzdáme holt místním sedlákům, u kostela pak klepači dostanou ráječkovský chléb a bylinkový čaj slazený medem,“ doplňuje letovický učitel.
