Čerstvý šedesátník a známý brněnský muzikant i zpěvák Pavel Váně své vrstevníky lehce strčí do kapsy. Do redakce vkročí křepce, při povídání sálá nepřehlédnutelnou energií.
A na konec rozhovoru, který se točí kolem celoživotní existence s bigbítem, slavných projektů jako Dialog s vesmírem a kličkování mezi zákazy a cenzurou, tento jubilant se záviděníhodným optimismem konstatuje: "Můj profesní život plný drobných šikan a zásahů režimu je typickým příběhem tisíců podobných osudů. Já nebyl žádný disident. A ta svoboda, s níž jsem si vlastně dělal jen muziku, a co jsem chtěl, je při zpětném pohledu největší štěstí, které mne mohlo potkat."
No tak ať to rozšťouchnem. Co pro bigbíťáka a někdejší nespoutanou máničku znamená taková zubatá šedesátka?
Definitivně končí puberta. On to není žádný zlom. Je to spíše proces. Už jsem se na to číslo připravoval dlouho. Už padesátka nebyla z tohoto pohledu žádná sranda.
U sportovců a tanečníků se rádo mluví o profesní životnosti. Platí něco podobného i v muzice?
Naštěstí mám světové vzory. Třeba Rolling Stones. Britského bluesmana Johna Mayalla jsem viděl hrát bezmála v osmdesáti. A pořád byl výborný. Stále hraju. Mám ego v bavlnce, protože naše koncerty bývají vyprodané, vydali jsem reedice všech našich desek a naše vystoupení navštěvuje už třetí generace. Pokud je o rockera zájem, může fungovat.
Na co jste z vašich četných projektů, kapel a desek nejvíc hrdý?
Měl jsem štěstí, že s žádnou mojí kapelou jsem nebyl hitová sestava poplatná době. Dělali jsem si muziku, kterou jsem chtěl. Hned první deska Progress Organization se stala nahrávkou roku 1972. Do historie nejen muziky, ale možná i zdejšího divadla vstoupil Dialog s vesmírem.
Skočme do poloviny šedesátých let. Mladý gymnazista Váně už občas vystupuje s kapelou Fellows... Co vás vůbec přitáhlo k muzice?
Zřejmě to byl táta, který začínal hrát ještě ve swingové éře na bicí. Doma muzicíroval. Měl jsem tedy poměrně inspirativní zázemí pro budoucí hudební život. Trochu jsem brnkal na klavír a kytaru a s tátovými překlady poslouchal rádio Luxembourg.
Otec dřel angličtinu, aby po roce 1968 emigroval. Byli jste v kontaktu?
Jenom občas v písemném. Pendloval po Spojených státech a Kanadě. Komunisté mě ani nepustili na jeho pohřeb. Jeho američtí přátelé si mysleli, že jsem nevděčný syn a syčák, který ani nepřijede na funus vlastního táty. Bylo to v roce 1984 a já zažíval vrchol svých největších profesních problémů s režimem.
Vy jste se trhnout za hranice nechtěl?
Přemýšlel jsem o tom. Já ale koncem šedesátých let začínal na vysoké škole. A navrch nejsem člověk do emigrace. Připadám si kosmopolitní, ale zároveň i docela rodinný typ, a tak to později už ani nešlo.
V roce 1966 jste dostal lano k tehdy už poloprofesionálním Synkopám. Jaké byly ty začátky?
To období už bylo ve znamení pravidelných vystoupení s honorářem asi osmdesáti korun. Přineslo taky první nahrávky v rozhlase, televizi a především dnes téměř nepředstavitelnou popularitu. Po koncertě na jevišti často zůstávala hromada svršků, podprsenky, kalhotky. A před šatnou čekal hysterický dav fanynek.
Tyhle ročníky gymplu jsem v lavici tak trochu prospal. Byla to taky doba prvních festivalů, jako jsou Jazzuniverziáda v Českých Budějovicích, Brněnská beatová liga nebo 1. Beatfestival v Praze. My jsme vyhrávali jednu soutěž za druhou. Docela jsem se otrkal a taky trochu naučil aranžovat vokály. Později jsem to využil i v dalších kapelách.
Jak si vysvětlujete ty hromady spodního dívčího prádla na jevišti?
Šedesáté roky byly prostě takové. Já byl u Synkop docela mlaďoch. Pavel Pokorný šel na vojnu a vzali mne na výpomoc. Stačí si ale vzpomenout na šílenství z koncertů Beatles, kteří byli občas vidět třeba na rakouské televizi. Třeba to ty naše fanynky odkoukaly...
No ale angažmá u Synkop představoval také slavný song Válka je vůl, kde jste zpíval sólový part. Připomeňme tento hit s textem Franty Jemelky a muzikou Oldy Veselého...
Byla to slavná písnička speciálně v Brně. Válka se tady říkalo i povinné vojenské službě. Proto to dostalo i druhý, stejně důležitý význam. Každý se snažil odpírat vojnu. Našel jsem si cvokařskou diagnózu a získal modrou knížku. Bez ní by mne snad ani do žádné kapely nevzali. Bylo to velmi složité. Kdo dostal na bednu modrou knížku, nemohl mít třeba řidičák a byl by při přejíždění po štacích vyřízený. Já nakonec získal i ty papíry.
Vy jste využil návratu Pavla Pokorného z vojny a odešel ze Synkop. Začal jste se věnovat trochu tvrdší muzice a přišel rok 1968, kdy jste se Zdeňkem Klukou založili posléze velmi populární kapelu Progress Organization...
Mezitím přišli Rusové, nastoupil jsem na psychologii na filozofickou fakultu. Vím, že jsem díky tomu věděl, že v těch úspěšných reklamách musí drnčet hlásky jako r či g. Pak si to lidé pamatují. No a vznikl Progress Organization.
A posléze vyšla také vaše slavná první deska Barnodaj. Dá se zavzpomínat také na ni?
Bylo to zčásti na motivy starořeckých bájí. Dodnes, kdo desku Barnodaj slyší nevěří, že ten zvuk je z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Myslím, že nejen v té zremasterované edici je to nadčasová věc.
V srpnu 1969 jste ovšem byl za protisovětské demonstrace zatčen, a nakonec se dokonce ocitl ve vazbě v Bohunicích, a to až do podzimu. Co jste těm socialistickým mocipánům provedl a proč vám našili tolik měsíců?
Bylo to opravdu tvrdé. K demonstraci k prvnímu výročí okupace jsem se přitom připletl náhodu. Vystoupil jsem v centru z tramvaje a kolem se zrovna řítil kordon policajtů honících protestující. Přicvakli mne želízky ke kandelábru a chytali další. Pak mne odvezli na Běhounskou, kde do mne mydlili dvě hodiny tím stylem, až jsem měl zlomených několik žeber, otřes mozku a byl celý fialový. Pak mne převezli do Bohunic. Tam to bylo šílené. První noci bylo v celách pro pět lidí namačkáno lidí třeba třicet. Rozdali nám deky, do kterých ještě nasypali slzný prášek. Spalo se vestoje. Pak je začali postupně propouštět.
No ale vy jste zůstal za katrem přes dva měsíce...
Zmydlili mne takovým způsobem, že viděli nutnost, abych se nejdříve dal trošku dohromady. Dostal jsem po týdnu regulérní vazbu. Přidalo se k tomu, že táta byl emigrant. To byla také velká přítěž. Později jsem každoročně před srpnem byl šikanovaný policií. Na okrsku na Veveří mi vždy doporučovali, abych v tyto dny vypadnul z Brna. Při této radě mi vždycky dali trochu do držky.
Nejen fyzické, ale i umělecké srážky s režimem jste absolvoval ještě několikrát. Už dorostla generace dvacetiletých muzikantů, kteří si takový zásah do hudebního provozu nedokážou vůbec představit. Jak byste jim to prokleté slůvko zákaz a nepřízeň oficiálních míst vysvětlil?
Nikdo vám to oficiálně neoznámil. Po odchodu z kapely Progres 2 jsem využil svojí popularity v roli frontmana a založil novou, vlastní kapelu Bronz. Po slušném rozjezdu jsme se bohužel dostali do aféry v komunistickém plátku Tribuna. Vyšel článek nazvaný Nová vlna se starým obsahem a přinesl nepsaný zákaz mnoha tehdy úspěšných kapel, Bronzu taky. Skončilo to prakticky úplným zákazem. Padly nám naráz všechny koncertní šňůry. Čtrnáct pořadatelů nám napsalo, že ruší naše vystoupení z důvodu opravy topení či elektriky. Napsal jsem dopis ministru kultury. Jeho tajemník mi odpověděl, že vše prošetřil a vše je v pořádku.
V roce 1978 vznikl Progres 2 a první tuzemská rocková scénická audiovizuální opera Dialog s vesmírem. Této show jste odehráli neskutečných tři sta repríz a projekt přepsal dějiny tuzemské muziky. Jak byste ji dnes popsal publiku?
Šlo o muziku, projekce a vlastně příběh latentní emigrace. Kosmonaut využije příležitosti, nevrací se na Zem a hledá světy, kde by to fungovalo lépe. Byla to taková moderní Odyssea. Kosmonaut se zastavil na planetě heroinu či robotů. Tyhlety jednotlivé obrazy se propojily do fantastického spektáklu.
Fenomenální úspěch ale výrazně zhoršil váš vztah se Zdeňkem Klukou, který jste vyřešil až odchodem z Progres 2. Co se stalo?
Zdeněk byl kapelník a já frontman. Byl jsem asi více vidět. Novináři chodili víc za mnou. Dva kohouti na jednom smetišti. Musel jsem odejít, byl by to velký boj. Nevěděli jsme, jak důležité je mít oponenta.
Dnes vystupujete s akustickou sestavou VKV – Váně, Kopřiva, Vondrák, ale i s Bronzem či Progresem. Takže se vše v dobré obrátilo?
Jsme naprosto v pohodě, záště nás všechny už docela dávno přebolely. Občas dělám kapelníka i já, nebo kdo má zrovna více elánu a síly. Paradoxně Progres dnes hraje ve své nejsilnější sestavě. Jen vloni, když jsme si připomínali čtyřicítku, jsme museli v Brně přidávat koncert.
