Se svou českou přítelkyní se seznámil během působení v Bratislavě, kde jako devatenáctiletý získal po studiu baletní taneční školy v Montrealu angažmá. Po pěti letech na Slovensku se spolu s ní přesunul za prací do Brna.
„Vadilo jí, že jsem se smál její angličtině, takže se před čtyřmi lety zatvrdila a řekla, ať se teda koukám já naučit česky. To mi hodně pomohlo, abych se rozmluvil,“ přibližuje tanečník pomalejší češtinou s roztomilým přízvukem.
Sám se přitom s angličtinou jako dítě dlouho potýkal a doteď jsou pro něj cizí jazyky vždy tou největší překážkou v nové zemi. Ať mluví jakkoli, své francouzské kořeny zkrátka nezapře.
„Narodil jsem se v Paříži a vyrůstal jsem tam do svých deset let. Pak se naše rodina přestěhovala do Kanady, kde otec dostal práci,“ vysvětluje člen baletu Národního divadla Brno.
Protože Kanadu tvoří přistěhovalci z různých koutů světa, nebylo pro něj stěhování zpátky do Evropy žádným velkým šokem. „Vyrůstal jsem v kulturním mixu. V Montrealu je směs snad všech kultur, totéž v Torontu i Vancouveru. Je to mladá a křehká kultura, kde jsou lidé zvyklí na všelicos. Naopak pro mě bylo netradiční, když v Bratislavě všichni venku zírali na mého kolegu černocha,“ pozastavuje se se smíchem.
Arthur AbramŠestadvacetiletý tanečník se narodil v Paříži, když mu bylo deset, rodina se přestěhovala do Montrealu. V devatenácti šel za prací na Slovensko, nyní žije dva a půl roku v Brně, kde působí jako člen baletního souboru Národního divadla Brno. Tančí ústřední úlohu prince v baletu Black and White, v Louskáčkovi pak postavu mechanického vojáčka. Až kvůli věku skončí s baletem, rád by se věnoval focení, fyzioterapii či osteopatii. Má čtyři bratry a dvě sestry. Jeho přítelkyně Hana Švábenská je rovněž baletka. |
V Kanadě se prý téměř nesetkáte s diskriminací. „Tady to za pár let bude taky tak, vývoj jde správným směrem. Překvapilo mě, že i když Češi stejně jako Slováci na cizince nejsou zvyklí, protože v desítky let uzavřené zemi si na ně mohli vskutku zvyknout jen těžko, jsou poměrně otevření a bez předsudků.“
Lidé ochotně pomohou, cítím se jako doma
Kanaďany považuje ve srovnání s Čechy za nadmíru slušné a způsobné. „Čekají ve frontě na autobus či metro úplně v klidu, nastupují jeden po druhém, nikdo se necpe. Evropský, tedy i český způsob nastupování je o tlačení se, lidé do sebe strkají lokty, aby byli uvnitř první,“ porovnává se smíchem.
Přestože je v Kanadě velmi vysoká životní úroveň, považuje obě země za srovnatelně příjemné pro život. „Kanada a Česká republika jsou dvě země, kde je svoboda skutečná a není to jen prázdný pojem. Jsou to jiné světy, ale přesto jsou v zásadě podobné, tam i tady je všechno možné. Ve Francii ne, tam člověk musí mít kontakty a známosti.“
Francouze považuje za sobce a oportunisty. „Samozřejmě ne všichni jsou takoví, ale mé zkušenosti jsou špatné. Snaží se vás zbavit, místo aby pomohli. Tady skutečně není nic, co by mi vadilo, v obchodě vám ochotně pomohou, v divadle to funguje, prostě se tady cítím dobře, jako doma,“ připouští.
Rozdíl ve kvalitě spolupráce s českými kolegy a zahraničním zbytkem souboru, který dohromady čítá pětačtyřicet členů, nevnímá. „Není to o národnosti, je to vždy o člověku. Samozřejmě jsem se setkal se špatnými Čechy i Slováky, ale to nevypovídá o celku, blbci jsou všude.“
Všiml si, že Češi jsou zruční, mají dobré nápady a na spoustu věcí si vystačí sami. „Lidi skutečně umí svoji práci, otec od přítelkyně vede malou firmu a přitom nabízí též služby jako velké podniky. Nehrají na kvantitu a kvalita je díky tomu senzační,“ přibližuje svůj pohled.
Čeho si velmi cení, je česká otevřenost a přímočarost. „Češi na sebe nejsou falešně laskaví a ohleduplní, nechodí okolo horké kaše. Nejednají v rukavičkách, ale na rovinu. Není to jako s rádoby přáteli, kteří vám do obličeje řeknou něco a za rohem si šuškají něco jiného. Tohle je pro mě hodně důležité, že se nebojíte říkat věci, jak jsou.“
České publikum dokáže ocenit hloubku
Matka zprvu nesdílela jeho nadšení pro návrat do Evropy. „Sama hledala svobodný systém za oceánem a teď nás vidí utíkat zpátky do dle jejího mínění úzkoprsé společnosti. Přitom Česko nezná. Ví ale, že jsem tady spokojený. Komunikace s rodinou není moje silná stránka, jsem špatný syn, zavolám skoro jen tehdy, když je problém,“ směje se.
Když se vrací do Kanady, nově vnímá některé věci jako divné. „Celý ten americký konzumní životní styl, kdy potřebují velká auta, která žerou nafty jako malý tank, pro mě je to bezohledné a není to dobře. Já mám rád lokální věci a tady je navíc vidět snaha o přechod na alternativní pohony či energii.“
Trénuje šest dní v týdnu i sedm hodin denně a kvůli práci musí dodržovat životosprávu. Taky si už raději odpustí jízdu na kole či lyžování, aby se nezranil. „Jednou jsem spadl z kola a doteď to cítím v kyčli,“ přibližuje mladý muž, který si svou životní dráhu tanečníka zvolil ve dvanácti letech.
Aplaus ve stoje má pro něj v Česku daleko větší cenu než za oceánem.
„Tady totiž skutečně znamená, že jste odvedl dobrou práci. Čeští diváci daleko víc vycítí uměleckou hodnotu a ocení kvalitu, jsou náročnější. V Americe hodně jedou muzikály, které jsou akorát o tom, vytřískat co nejvíc emocí. Češi mají rádi citlivější věci, umí ocenit naši práci a hloubku díla,“ uzavírá.
