Jeho čtyřicetitisícové rodné město Östersund zná svět především díky pořádání závodů v rychlobruslení a biatlonu. Severní švédský region, kde leží, je zhruba stejně velký jako celé Česko, avšak žije tam pouhých 120 tisíc lidí.
Johan Nilsson zamířil do Brna za dědou, který je dvacet let ženatý s Češkou a je pro něj velkým vzorem. Zprvu mu pomáhal ve firmě, nyní už pracuje pro vícero podniků. „Pomáhám jim ze zahraničí dovážet věci potřebné pro podnikání,“ přibližuje sebejistý mladý muž, který přijel především s odhodláním splnit si své sny.
Školu neměl rád, přesto nosil dobré známky, aniž by se kdy učil na písemky. A aby se mohl co nejdřív odstěhovat z domu, začal už při studiu gymnázia pracovat. Na univerzitu nepokračoval. Místo toho vyhledával kurzy ekonomiky, finančnictví a marketingu.
„Vždy jsem byl individualista, co chce věci dělat po svém. Nikdy bych neplýtval tři roky časem na studium věcí, které se učit nechci. Věděl jsem, co bych rád dělal a co k tomu potřebuji znát, tak jsem se na to zaměřil. Studuji každý den,“ připouští nositel snad nejběžnější kombinace mužského jména a příjmení ve Švédsku.
V jeho vlasti podle něj na vysokoškolském vzdělání tolik nesejde. Naopak v Česku se trochu přeceňuje, jak vypozoroval z reakcí okolí. „Tady se to čeká, takže se cítím trochu divně. U nás si všechny společnosti daleko víc cení pracovních zkušeností v oboru než titulu.“
Typický Švéd, jak ho popisuje Nilsson, své dítě podporuje, aby si našlo vlastní životní cestu. „Nechává mu volnost. Nevyvíjí tlak, aby získalo vzdělání, což je podle mě naprosto úžasné. Otec nesmutní, že jsem nešel na univerzitu. Nikdy mě za to nikdo neobviňoval,“ přibližuje a zamyšleně se škrábe na čele.
Kdy vyknout? Hranici nepoznám
Jedna z prvních věcí, které si po přistěhování všiml, bylo to, že se na sebe cizí lidé v českých ulicích neusmívají.
„Švédové se smějí o hodně víc, jsou na sebe příjemnější a myslí to upřímně. Obsluha v restauraci musí být milá a usměvavá. Zdejší zákaznický servis je mezi přistěhovalci velké téma, ale lepší se to. Nové podniky otevírají lidé, kteří vědí, jak to funguje v zahraničí, a tím pomalu tlačí ke změně i ostatní. Miluju život v Brně, je tak explozivní.“
Johan NilssonČtyřiadvacetiletý Švéd pochází z města Östersund. Z domu odešel ještě před osmnáctými narozeninami. Má dva mladší sourozence - sestru a bratra. Na vysokou školu z gymnázia nepokračoval. Rok pracoval v Austrálii, nyní už skoro dva roky žije v Brně, kde se živí jako dovozce na volné noze a k tomu založil komunitu pro rozjíždění nových podnikatelských projektů. Má asi sto členů, kteří se scházejí jednou či dvakrát za měsíc, sdílejí nápady, debatují o problémech. |
Bydlí s českou přítelkyní, která učí jazyky na univerzitě. Přestože spolu mluví švédsky, češtinu mladý podnikavec nezavrhl a dře, aby se ji naučil. „Ne, prosím ne,“ vyhrkne česky v reakci na dotaz, zda tedy můžeme přejít z angličtiny do češtiny.
Nejvíc se potýká s vykáním, od něhož se ve Švédsku upustilo v 50. letech minulého století.
„Pro Švédy je důležité nemyslet si, že jsou lepší než kdokoli jiný. Každý dělá maximum, aby byl v tomhle ohledu co nejpokornější. Proto je pro mě velmi obtížné tohle uchopit. Nevím, kde je hranice. A taky nechci mít s nikým formální vztah, chci se přátelit,“ vysvětluje.
Ze začátku pochyboval, že si zvykne pít tolik piva, kolik za večer zvládnou jeho čeští přátelé, aniž by se opili. „Ale hrozně mi chutná, takže to není opravdový problém,“ směje se.
„Švédové nepijí tak často, ale když na to jednou za čas přijde, nalijí toho do sebe až příliš a pak se v barech perou. To jsem tady ještě neviděl, protože Češi jsou na alkohol mnohem víc zvyklí, v malém pijí skoro pořád, takže se pod vlivem lépe kontrolují,“ srovnává.
Mimo svou práci se věnuje projektu, který pomáhá lidem rozjet podnikání. Sám také připravuje založení firmy zaměřené na zavádění inovací a nápadů v oboru klimatu, výroby a uchování energie.
„Češi se hodně podceňují, mají nízké sebevědomí a pochybují o sobě. Myslí si, že nejsou dost dobří, aby něčeho dosáhli, a že si to vlastně nezaslouží. Úspěch ostatních si zdůvodňují štěstím nebo tím, že se narodili v dobré rodině. To je blbost,“ hodnotí českou povahu.
A dodává, že právě tohle je třeba přehodnotit. „Mluvil jsem s holkou, co vyrostla na vesnici se třemi sty obyvateli a teď vede úspěšnou kavárnu. To je cíl mého projektu, inspirovat lidi, aby opustili bublinu a následovali své sny. Spousta lidí fantazíruje o tom rozjet něco svého, ale mají z toho strach. Měli by si uvědomit, že mohou cokoli, stačí chtít,“ popisuje svůj postoj.
Švédsko je podle jeho slov v mnoha ohledech socialistická země, kde panuje silný pocit komunity a všichni se navzájem usměrňují, aby nevybočovali z řady.
„Mám rád českou osobitost, kdy si děláte věci po svém, aniž by ostatní měli potřebu se do toho vměšovat. Švédsko je skvělé a pro ostatní je to perfektní místo k životu, ale není to ideální prostředí, když chcete budovat něco nového. Cením si toho kontrastu mezi Švédskem a Českem. Na obou stranách to funguje jinak, přitom velmi dobře.“
Důvěra v ostatní pokulhává
Česko považuje za jednu z nejliberálnějších evropských zemí v kontextu toho, že dokud nikomu neubližujete, můžete si dělat téměř cokoli. Češi si však podle něj vzájemně málo věří a jsou k ostatním podezřívaví. Taky je často slýchá mluvit o strachu z krádeží.
„Ve Švédsku si lidé mnohem víc věří. Neznamená to, že můžete nechat telefon na stole a odejít, ale Švédi raději budou věřit a spálí se, než aby nevěřili nikomu. To myslím říká o rozdílnosti povah hodně, i když je Švédsko v tomto svým způsobem unikátní,“ popisuje.
Odcházet do práce i z práce za tmy, jak je tomu ve Švédsku polovinu roku, jej ubíjelo. „Když slunce vychází jen při obědě, je to na houby. Bylo to depresivní, ale spoustě lidí to vyhovuje. Takové ty řeči o vyšší sebevražednosti s tmou spojené nejsou tak docela pravda. Lidé akorát potřebují jíst víc vitamínu D, protože ho mají nedostatek,“ uvádí na pravou míru.
Za humorné považuje, že si Češi tahají do země arabskou kulturu v podobě čajoven a vodních dýmek a přitom jsou většinově proti multikulturalismu.
„Spousta lidí ví o tomhle fenoménu vše a stejně je xenofobní k imigrantům. Já s dětmi imigrantů vyrůstal, v některých částech Švédska je podíl dětí cizinců ve škole i 50 až 70 procent. Je to jednoduché, když se budete k lidem chovat přátelsky, budou se chovat přátelsky k vám,“ je přesvědčen.
Co v České republice nedokáže pochopit, je nízká účast ve volbách. „Když budete ve Švédsku sedět s partou přátel a řeknete, že nejdete volit, bude to skutečně ta nejdivnější věc na světe,“ uzavírá.
