Za svým českým partnerem dorazila v únoru 2012 do sněhem přikrytého hlavního města v největších mrazech. „To musí být omyl,“ říkala si, když kapitán letadla hlásil před přistáním pozemní teplotu minus dvacet stupňů.
Třicetiletá An Gui pochází ze středočínského města Si-an, proslaveného nedaleko stojící terakotovou armádou i tím, že je počátečním bodem Hedvábné stezky směřující do Středomoří.
„Hodně velká zima u nás znamená minus tři až osm, chladněji nebývá. Hlavně jsem se ale chystala na kulturní a jazykový šok,“ popisuje, zatímco podává ročnímu synovi plyšového medvěda.
S manželem se seznámili v Číně, kam rodák z Českých Budějovic a student mezinárodních vztahů přijel před šesti lety do školy. Oba hledali přes internet partnera na mluvení. Vzájemná pomoc s čínštinou a angličtinou vyústila ve vztah.
V Praze se An Gui rok intenzivně učila česky, krátce po zásnubách se v Česku vzali. „Bylo to narychlo bez hostů jen s rodinou, chtěli jsme speciální datum 4. ledna 2013. Když ho čínsky vyslovíte, zní to, jako byste řekli větu: ‚Budu tě celý život milovat‘. Se svatbami se v Číně tento den doslova roztrhl pytel,“ přibližuje.
V červnu pak následovaly další dvě svatby, tentokrát už s příbuznými a hosty. Tradiční v Číně v čínských lidových krojích a česká na zámku Hluboká. Když manžel dostal práci jako specialista na vztahy s Čínou na jihomoravském hejtmanství, přestěhovali se po třech letech v Praze do Brna.
An GuiTřicetiletá Číňanka pochází z města Si-an v provincii Šen-si. Vystudovala bakalářskou matematiku a výpočetní techniku, během magisterského studia se zaměřila na obchod a management a také získala mezinárodní certifikát pro výuku čínštiny jako druhého jazyka. Jako čerstvá absolventka pracovala jako asistentka učitele na čínské univerzitě. Vdala se za Čecha, kterého poznala během jeho studijního pobytu v Číně. Má dvě starší sestry, rodiče jsou v důchodu. Momentálně je na mateřské dovolené, na Masarykově univerzitě učí čínštinu. |
„Už před porodem jsem pracovala jako učitelka čínštiny v Praze, teď rozjela na zkoušku kurzy čínštiny i Masarykova univerzita. Je předpoklad, že bude kvůli obchodům i turismu populárnější se tímto jazykem domluvit, když odsud nově začal létat přímý spoj do Číny,“ vysvětluje obstojnou češtinou.
České děti mají volnost a mohou mít názor
Češi nejsou podle matematičky tak uspěchaní jako její krajané. Udělají si čas, aby si v klidu vypili kávu, přečetli noviny a o víkendu vyrazili s dětmi na výlet. Přikládá to i tomu, že nepracují téměř non-stop jako velká část Číňanů.
„Máte skutečně hodně svátků a volna. Unavení Číňané mají málo času na děti a o víkendu obvykle doma odpočívají. Nanejvýš vyrazí někam s kamarády. Číňané pracují celý rok kromě dvou týdnů během oslav Nového roku, kdy jakoby zešílí, hodně se cpou a pijí,“ přibližuje kulturní zvyklosti.
Alkohol je v Číně téměř výhradně součástí výjimečných příležitostí a oslav. „Tady je pivo jako voda, lidé ho mají každý den a jsou na to zvyklí. Je mi skutečně nepříjemné, když brzy ráno potkám na zastávce opilce, to u nás běžné není. A je mi tady smutno z toho, že hodně těhotných žen kouří,“ podivuje se.
Čínské matky jsou s miminem na mateřské nejdéle půl roku, pak své ratolesti svěří prarodičům a vracejí se do práce. „U nás se nikam nedostanete s kočárkem, ani do hromadné dopravy, dítě musíte nést v náručí. Místa je málo a lidí spousta, takže klidně někde uváznete,“ přibližuje.
Nesouzní s čínským vzdělávacím systémem, kdy je na děti od malička vyvíjen velký tlak a vědomosti jim vtloukají už od tří let.
„Děti chodí ze školy v pět, až když jdou rodiče z práce, k tomu mají i deset úkolů denně. Aktovku ani neunesou, a tak většina jezdí s kufrem. Pak ještě musí do kroužku, který však není pro zábavu, ale zase k přípravě na budoucí povolání, protože jsou opravdu těžké přijímačky na univerzitu a je vždy výhoda umět něco navíc. Tady má dítě nesrovnatelně lepší život, volnost a čas na hraní.“
Sama měla mládí nalinkované rodiči, a tak chce svou úlohu matky pojmout jinak. „Od pěti do šestadvaceti let jsem se nezastavila. České děti jsou mnohem sebevědomější, rodiče i učitelé se jich ptají na názor, i když jsou ještě malé. V Číně dětem akorát přikazují, udělej to, udělej tohle, ve jménu lásky jim všechno naplánují až do dospělosti a myslí si, že je to pro ně to nejlepší,“ popisuje.
Hodně gestikulujete a dáváte najevo emoce
Souhlasí s názorem, že si Češi nepřiměřeně mnoho stěžují. Hodně během hovoru gestikulují a dávají velmi nápadně najevo své emoce, když se hlasitě smějí nebo dokonce pláčou na veřejnosti.
„Naše kultura nás učí neukazovat silné pocity veřejně, štěstí ani smutek. Jsme naučení jít raději plakat domů. I když jste hodně nešťastní a ve velkém šoku, tak to držíte. Číňana na ulici moc plakat neuvidíte. Když se Číňanovi něco hrozného stane, prostě to přijme s tím, že je to život a nelamentuje jako Čech, že to takhle nejde, že je to nefér a bude si někam stěžovat,“ srovnává povahy.
Spousta negativní energie, kterou Češi chrlí kolem sebe, však podle ní neznamená, že jsou tak moc nespokojení. „Teď už to chápu, že potřebují akorát něco ventilovat, ale málokdy si opravdu myslí, že je jejich život skutečně tak moc špatný,“ dodává.
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jakpřivykali odlišné kultuře a zvykům.
|
Obdivuje nádherně zdobené a barevné moravské kroje. „Taky bych chtěla mít jeden, ale prý si ho nejde jen tak zajít koupit do obchodu a je potřeba nechat ho ušít na míru,“ směje se.
Čínskou polévku doma nesnídá, zvykla si na chleba. Naopak manžel se jako správný Číňan naučil po ránu vypít sklenici teplé vody. Doma spolu hovoří čínsky, když potřebují řešit něco složitějšího, přecházejí do angličtiny.
Nebaví mě stále obhajovat svou zemi
Vytáčí ji, když se jí tady pořád ptají na čínskou zahraniční politiku, především na Tibet a Tchaj-wan. „Nerada to řeším. My jako občané nemáme detailní informace. Raději vždy začnu mluvit o něčem jiném, když na mě někdo tlačí. Češi jsou na to citliví, manžel mi vysvětloval, jak to máte s nutkáním pomáhat po světě,“ říká.
Přechází do angličtiny a připomíná, jak jednou dostala v obuvi slevu, když oponovala prodavači, který se zajímal o „strašlivý život v Číně“.
„Nebaví mě svou zemi pořád obhajovat. Je to propaganda. Tady se mluví o Číně ve spojitosti s nízkými mzdami a že tam lidé vůbec nežijí. Tak velká země ale má i lepší stránky. U nás zase slyšíme, že se v Evropě a Americe střílí na ulici, všude je marihuana a k tomu problémy s alkoholem a hazardem.“
Čínská politika jednoho dítěte ustupuje (psali jsme o tom zde), což je podle ní sice dobře, protože ubývá pracujících lidí a přibývá důchodců, na druhou stranu Číňané podle jejího mínění mít více dětí mnohdy ani nechtějí.
„Mít dítě je hrozně drahé, tady máte finanční podporu státu během školy, platí dítěti zdravotní pojištění a podobně. U nás to musí všechno platit rodiče. Zvykem také je, že když má dítě svatbu, dostane od rodičů dům či auto, takže když máte víc dětí, jste ve složité situaci. Dáte jednomu, musíte dát i dalšímu.“
