Po deseti letech života v Česku jezdí za prací do bohunické nemocnice i v zimě klidně na kole. Tam a zpět domů urazí přes třicet kilometrů. Šlapání do pedálů má jako odpočinek. „Černochů tady na kole moc nejezdí, takže si u toho připadám výjimečně,“ líčí usměvavý lékař srozumitelnou češtinou.
Pochází z přímořského Lagosu na jihu Nigérie, kde žije 20 milionů obyvatel. V celé zemi pak 170 milionů lidí. „Rodiče chtěli, abych odešel z domu co nejdřív, tak je to u nás zvykem. Už v patnácti mi řekli, že mě za dva roky někam vyhodí. Tady lidé žijí s rodiči do 30 i 40, hlavně u chlapů to nechápu,“ pozastavuje se.
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům. |
Jak sám říká, pochází z netypicky africké rodiny, má totiž jen dva mladší sourozence. „Rodinám v Africe se běžně rodí sedm i víc dětí. Otec je praktický lékař a vycházel vždy z toho, že může mít jen tolik potomků, kolika zvládne zajistit vzdělání. Propaguje u nás antikoncepci a plánované rodičovství,“ přibližuje.
Věty formuluje opatrně, hovoří soustředěně, pomalu a s důkladným rozmyslem.
„I já jsem chtěl vždycky studovat medicínu. V Nigérii je dost problematické dostat se na univerzitu a školné je drahé. Tehdy, v roce 2004, jsme s taťkou našli inzerát od krajanky, která studovala v Česku. To bylo poprvé, co jsem o této zemi slyšel,“ přiznává osmadvacetiletý muž, kterému přátelé a kolegové neřeknou jinak než Džejdý nebo Ade.
Doktorem se Babajide Adedokun mohl stát i na univerzitě v americkém Massachusetts, kam ho také přijali. Čtyřicet tisíc dolarů školného ročně ale bylo příliš. „Tady to vyšlo rozumně,“ vysvětluje.
Získat důvěru pacientů? Těžší než pro Čechy
Matka se s jeho ukotvením v Evropě ze začátku smiřovala těžko. Usadit se v Brně totiž neplánoval, rok před koncem studií ale potkal svou budoucí manželku - zdravotní sestru. „Původně jsme chtěli jet pracovat do ciziny. Nakonec jsem si našel práci tady a nyní máme malou dceru,“ popisuje nositel neobvyklého reinkarnačního jména, jehož význam česky překládá jako „děda se vrátil“.
Babajide Adedokun
|
Přiznává, že získat si důvěru českých pacientů je pro něj daleko těžší než pro české doktory. Spousta lidí k němu přichází s obavami z komunikační bariéry.
„Když mě vidí v ordinaci, začnou pochybovat, jestli jsem schopný a umím česky. Čeština je těžká, ale dá se naučit. Rozumím všemu a píšu líp, než mluvím. Takže když mám problém něco vyslovit, napíšu to. Vždycky se snažím být milý a opravdu pečlivě dopředu studuji dokumentaci, abych věděl, co má pacient za diagnózu, zkrátka se zajímám,“ vysvětluje.
Právě lidským a individuálním přístupem získává u pacientů body. „Měl jsem jednoho s vážnou diagnózou. Nechtěl mým zjištěním věřit a trval na vyšetření odborníkem. Pak přišel s tím, že jsem měl pravdu a omluvil se. Teď jsme v podstatě přátelé,“ líčí lékař zkušenost ze své praxe.
V Nigérii podle něj lékaři pracují i 80 hodin týdně a jsou velmi špatně placení, kolikrát navíc hradí pomůcky a léky ze svého. „Lidé si v Česku zbytečně stěžují, zdravotnický systém je tady perfektní. U nás je to katastrofa, pojištění není povinné, lidé většinou péči platí rovnou, pokud na ni mají. Lékaři tam musí mít k lidem soucit, otec už kolikrát léčil a operoval zadarmo,“ popisuje.
Nebude poznat, kdo přišel legálně a kdo je uprchlík
V Nigérii nebyl deset let, rodiče ho ale v Brně při svých cestách po Evropě navštívili několikrát. „Neměl jsem peníze vracet se domů, na severu jsou navíc nepokoje a problémy s islamistickými extremisty Boko Haram. V Brně je opravdu klid. U nás je život strašně rychlý a mezi lidmi jsou velké rozdíly - žádná střední třída, jen bohatí a hodně chudí,“ líčí mladý lékař.
Zprávy o dění ve své vlasti bedlivě sleduje. Je zvědavý, co pro napůl křesťanskou a napůl muslimskou zemi udělá nový prezident. „Jsme okradený stát, Nigérie i celá Afrika, po odchodu kolonizátorů nemáme nic, je to začarovaný kruh. Člověk nemůže najít konkrétní kořen toho problému,“ přemítá.
Rozmístění uprchlíků v Evropě je pro něj smutný příběh. „Za pár let bude těžké rozlišit, kdo sem přijel za studiem či jinak legálně a kdo se sem dostal jako uprchlík. Chápu, že někdo má doma občanskou válku a brání se tím, že může přijít o život, ale to není stoprocentní důvod pro ilegální emigraci,“ myslí si.
Překvapilo jej, jak jsou Češi přátelští a vstřícní. „Nevím, jakou zkušenost mají ostatní, ale já jsem se tady do žádných problémů nedostal. Neměl jsem konflikt s rasistou, nikým na ulici, lidi jsou hodní, usmívají se, manželčina rodina je úžasná včetně matky policistky. Zlepšila mé mínění o policii celkově,“ směje se.
Jak chutná jeho oblíbené africké jídlo fufu - vařené knedlíky z maniokové mouky s omáčkou - už si ani nevzpomíná. Na české jídlo a pivo si musel zvyknout.
„Češi jsou skvělí, ale podle mě pijí až příliš alkoholu. Spolužáci mnohdy celý den studovali v knihovně a pak celou noc propili. To mě štvalo, kolikrát jsem musel domů sám. A pořád jsem si nezvykl na pivo, nemusím ho, mám malou toleranci a rád se kontroluji,“ uzavírá.
