Osmadvacetiletá Novozélanďanka je pět let vdaná za svého spolužáka ze střední školy. „Manžel pracuje pro novozélandskou softwarovou společnost FNZ, která má v Brně pobočku. Když mu v ní nabídli práci, neměli jsme ponětí, kde město leží,“ líčí anglicky usměvavá rodačka z Nelsonu.
Než dorazili na Moravu, procestovali kus světa. Její bratr s manželkou žijí v New Yorku, a tak putovali měsíc po Spojených státech. Zdrželi se také v Londýně, Itálii, Dánsku a Finsku. Od Brna mnoho nečekali a částečně počítali s tím, že pojedou dál, pokud se jim město nebude líbit.
„Když jsme sem dorazili, na první pohled jsme si Brno zamilovali. Měli jsme opravdu nízká očekávání. Fotky, které jsme si předem prohlíželi, nevypadaly nic moc. Skutečnost byla o moc lepší, nádherné budovy a architektura, byli jsme opravdu příjemně překvapení,“ přiznává blondýnka.
Sarah Sears
|
Ve Wellingtonu vystudovala lingvistiku a předškolní vzdělávání a následně pracovala pro společnost zajišťující rodinám chůvy.
„Po příjezdu do Brna jsem si založila profil na webu zaměřeném na hlídání dětí. Hned druhý den mě oslovila česká rodina, jestli k nim přijdu na večeři. Hlídám jejich tři děti, vařím pro ně, peču a matce pomáhám i s anglickou pracovní korespondencí,“ vyjmenovává s nadšením v hlase.
V tak malém prostoru lidé žijí?
Ve státní školce na Novém Zélandu má jeden učitel obvykle na starosti nejvíc deset dětí, v soukromé pak ještě méně. Český zákon přitom připouští až 28 dětí na jednoho pedagoga v mateřince. „Nový Zéland má jeden z nejlepších vzdělávacích systémů pro předškolní děti na světě. Rozmlsala jsem se tam.“
S manželem bydlí v bytě v těsném sousedství lužáneckého parku. „Cože, tady lidé žijí? Taková malá sprcha? Tomu jsme se po příjezdu hodně divili. Překvapilo nás, že do bytu 1+kk se vměstná i celá rodina. U nás se staví převážně prostorné domy s velkými zahradami,“ srovnává kulturu bydlení.
Především v Aucklandu, největším městě Nového Zélandu, je velmi nákladné pořídit si vlastní dům. „Byty a domy jsou tam mnohem dražší než tady. Životní náklady obecně jsou mnohem vyšší, i když to vztáhnete k výši platů. Všichni a všude tam jezdí autem, tady je veřejná doprava o moc lepší a levná.“
Když už přece jen Novozélanďan cestuje hromadnou dopravou, má ve zvyku rozloučit se s řidičem a zamávat mu. „Když vystupujete z autobusu, jdete dopředu, poděkujete řidiči a zamáváte mu. Takhle to chodí v celé zemi. Musela jsem se donutit to tady nedělat, asi by to vypadalo dost divně,“ vzpomíná na první týdny života na Moravě.
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům.
|
Zvyk má podle ní původ v přátelské národní mentalitě. „Někoho ta vřelost až šokuje a může mu připadat přehnaná. Jdete na výlet a všichni se vzájemně zdraví. Nepodobá se to české kultuře, kde lidi spěchají a koukají bokem nebo do země. Když u nás na ulici do někoho vrazíte, omluví se, i když za to nemůže. Tady do vás někdo strčí a neřekne nic, ani se neotočí. Nepovažuji to za hrubost, myslím, že je to součást kultury,“ uvažuje.
Češi jsou velmi přímí, vypozorovala. „V angličtině plýtváme slovy, používáme mnoho takových, která řeč akorát načechrají. Češi říkají věci přímo, to mám ráda, nedochází k nedorozuměním. Víte hned, co si o vás myslí, jaký z vás mají pocit. Třeba Novozélanďan číšníkovi neřekne, že mu nechutná pití, bude mu tvrdit, že je skvělé. Čech rovnou opáčí, vezměte si to zpátky,“ porovnává.
Zklamalo ji ale chování vůči zákazníkům. „Prodavači se nezajímají. Možná je to pozůstatek komunismu, kdy nepotřebovali hledět na co nejvyšší výdělek. Někde vypadají, že je tím štvete, když chcete něco koupit,“ kritizuje.
Novozélanďané mohou platit téměř všude kartou. „To tady až tak běžné není, někde chtějí i vysoké sumy hotově. Lidem s peněženkou naditou bankovkami říkáme cashcowboys,“ směje se.
Nezvyklé je pro ni vejít do zakouřeného podniku, na Zélandu je kouření v restauracích zakázané. Na ulicích ji rovněž zaujalo, jak Brňané způsobně čekají na červenou. „Bojí se, že by mohli dostat pokutu. U nás se nečeká, všichni přecházejí silnice, jak se jim zachce.“
Na záchod do parku? Byla jsem v šoku
První Čechům blízká jídla, která uvařila, byly halušky a makový štrúdl. Nyní dodává brněnským kavárnám australské lamingtons, dezert zvaný Pavlova, ale i známější muffiny, cupcakes a cookies. Doma pořádá hodiny pečení.
Přestože by se mohlo zdát, že ke svým aktivitám češtinu nepotřebuje, opak je pravdou. Jazyková bariéra ji omezuje i při vaření a pečení.
„Postrádám to, že přijdu do supermarketu, znám všechny značky a vím přesně, co kupuji, protože snažit se domluvit v obchodě někdy může být skutečně frustrující. A co teprve kupovat jízdenku na nádraží nebo vyřizovat něco na poště. Když úředník zjistí, že nemluvím česky, vykašle se na mě,“ říká Sarah Sears.
Kamarádka, kterou doučuje angličtinu, ji proto na oplátku seznamuje s češtinou. Jazyk chytá i od dětí. „Zpočátku jsem měla pocit, že si nikdy nezvyknu, že je čeština zkrátka příliš těžká. Ale i když vím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, už to není jen směs zvláštních zvuků, něco už rozumím,“ říká.
S manželem původně plánovali zůstat dva roky. „Teď myslím, že zůstaneme déle. Dokážu si představit, že bychom tady měli i děti.“
„Nový Zéland je poměrně nová země, nemáme úchvatnou historickou architekturu, jako je ta zdejší. Budovy jsou tam moderní, všude kolem voda. První, na co jsme si museli zvyknout, že nemůžeme jít na procházku k moři. Miluji vánoční grilování na pláži,“ přibližuje s entuziasmem.
Nezapomenutelný zážitek má ze dne, kdy v Brně poprvé hlídala v parku děti. „Holčička začala říkat ‚kaka‘, ale nevěděla jsem, co chce. Pak si začala sundávat boty, kalhoty a ponožky. Byla jsem v šoku, když jsem pochopila, že chce jít v parku na velkou! Naštěstí jsme doběhli domů. Pak mi matka vysvětlila, že vyčůrat na kanál či na trávu se děti dávají běžně,“ vypráví.
Ještě větší šok zažila na procházce s přáteli. „Viděli jsme bezdomovkyni, jak tlačí rovnou na cestě. Když nás spatřila, ještě nám u toho řekla ‚ahoj‘. Byli jsme naprosto konsternovaní,“ líčí.
Se zájmem sleduje v médiích vývoj způsobu informování o uprchlické krizi.
„Šokovalo mě, že se Česko k přijímání uprchlíků staví tak nepřístupně. Možná je to zase pozůstatek komunismu, že se Češi chovají ke své zemi takto ochranářsky. Nebylo běžné, aby jen tak někdo přijížděl a odjížděl, a 25 let od revoluce není mnoho. Rozumím tomu, že přijmout lidi s jinými kulturními návyky je těžké,“ uzavírá.
