„Co máte za pivo?“ Táže se devětadvacetiletá Srbka obsluhy podniku, kam jsme si přišly popovídat o jejích dojmech z jihomoravské metropole, do níž se před rokem a půl přestěhovala za prací. „Tak já si dám becherovku a vodu,“ otočí křehce vypadající žena po několika vteřinách a překvapí tím servírku.
Do Česka poprvé přijela za studiem před více než třemi lety. „Do Prahy jsem se dostala díky magisterskému programu Erasmus Mundus IMETE. Jeho specifikem je, že během dvou let studujete svůj obor ve třech státech. Před příjezdem do Česka jsem studovala v Nizozemsku a po odjezdu pak v Belgii,“ přibližuje sympatická dívka.
Během tehdejšího studia na univerzitě dostala brigádu v brněnské firmě ASIO zabývající se čištěním odpadních vod, kde jí po ukončení školy nabídli práci. A protože Srbsko sužuje vysoká nezaměstnanost, neváhala.
„V Srbsku je velmi těžké najít jakoukoli práci, obzvlášť ve výzkumu či specializovaných oborech, mimo fakultu je to téměř nemožné. Neříkám, že zde máte jistotu práce, ale je zde řada nabídek a příležitostí. Byla jsem ohromená, když kolega, který dostal výpověď, našel během dvou měsíců nové místo. O tom si průměrný Srb může nechat akorát zdát,“ přibližuje mixem češtiny a angličtiny.
Během studií dostala příležitost dva měsíce se podílet na genetickém výzkumu v Brazílii. Nyní má v práci na starosti české i evropské projekty, do zahraničí proto stále poměrně často pracovně cestuje. „Jako inženýr navrhuji čistírny, jak budou fungovat, kombinujeme různé technologie podle požadavků zákazníka,“ popisuje obsah své práce.
Na imigračním mluvili jen česky
Na Brně si cení klidu, čistého vzduchu i pořádku. „Asi nevidíte, jak uklizenou zemi máte ve srovnání se Srbskem či Belgií. Skvělé je i to, že klidně můžete jíst pořád v restauracích, i když nevyděláváte majlant. Jenom v Česku je pivo levnější než voda, levnější než v Bělehradu!“ pochvaluje si.
Po zkušenostech ze zahraničí nedá dopustit na brněnskou hromadnou dopravu i její provázanost s městy v okolí. „Organizace vaší dopravy je nejlepší, jakou jsem v Evropě potkala. Papírové jízdní řády jsou tak dobře napsané, že je pro cizince opravdu jednoduché se tu orientovat a pohybovat. Doprava je rychlá, ne drahá. Už nemusím jezdit na kole, bez kterého to na západě nešlo,“ směje se.
Aleksandra Bogdan
|
Do rodného Bělehradu se vrací zhruba jednou za půl roku. „Nejhorší bylo papírování a vyřizování na úřadech. Práci v Česku jsem dostala v červenci, ale pracovat jsem mohla začít až příští rok v březnu, tak dlouho trvalo vyřídit doklady. Je tristní, že na imigračním úřadě nikdo neřekne slovo cizím jazykem,“ podivuje se.
Kromě přátel a rodiny jí v Brně chybí opravdu dobrý zábavní klub. „V Metru to nevypadá zrovna skvěle, ale atmosféra je tam asi nejlepší z brněnských klubů. Sono sice vypadá dobře, je nové, ale nikdo tam nechodí,“ všimla si.
Z domova je zvyklá na ruch hlavního města i na to, že všechno funguje 24 hodin denně. „Problém Brna je zkrátka to, že není Praha,“ směje se. „Brno je o víkendech prázdné. Fascinuje mě, že se všichni sbalí a jedou pryč, strávit víkend aktivně mimo domov. V Srbsku zůstávají lidi doma a uklízí. Nejsme zvyklí užívat si tyto krátké dovolené,“ srovnává.
Její srbský přítel dodělává v Belgii doktorát, vídají se jednou za měsíc. „Čeští chlapi se oblékají sportovněji a uvolněněji než Srbové. Je vtipné, když se někdo do divadla obleče velmi slušivě a pak přijde do práce ve velmi krátkých šortkách. U nás se to považuje za nevhodné,“ přibližuje.
Stále dokola poslouchat sirény je nepříjemné
Jako cizinka v Česku nikdy nebyla terčem nenávistných projevů. „Češi možná nejsou super nápomocní, ale ani nepříjemní. Možná je to i proto, že jsem ze Srbska a máme k sobě blízko. Srbové jsou větší nacionalisté, nejsme zvyklí na cizince, moc se k nám nehrnou,“ porovnává národní povahy.
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům. |
„Lidé se na mě dívají divně, protože mluvím špatně česky, když třeba řeknu špatně slovo a dělám zmatky. Kolegové ví nejvíc, jak to se mnou někdy vypadá, ale jsou skvělí, mají trpělivost. Když někam volám, záleží hlavně na ochotě druhého člověka naslouchat a pochopit,“ míní.
Mezi utečenci a lidmi, kteří jdou za hranice studovat či pracovat, je podle ní velký rozdíl. „Dokážu si představit, jak ti lidé žijí, jaké hrozné věci se v mnoha zemích dějí, určitě je nemůžeme odsuzovat za to, že utíkají jinam. Myslím, že je to přirozené, že nechtějí a nemohou zůstat a hledají něco lepšího,“ uvažuje.
Bylo jí dvanáct, když NATO bombardovalo Srbsko ovládané Slobodanem Miloševićem, aby zastavilo vraždění a vyhánění kosovských Albánců ze země.
„Nejtěžší byla válka pro matku, která zůstala v Bělehradě a po celou dobu konfliktu a bombardování pracovala. Mě a sestru poslala k prarodičům na vesnici, kde to bylo bezpečnější a neděly se tam takové hrůzy. Tehdy jsme neměly skoro dva měsíce školu,“ vzpomíná na těžké období. „Z blízkých kamarádů naštěstí nikdo nezemřel. Doteď jsou ale vidět zničené budovy a zůstává radiace.“
Je pro ni zvláštní, slyšet každý měsíc ve městě sirény. „U nás se rozhoukaly, jen když šlo do tuhého, ani po válce podobné testování varovného systému nemáme a je to dobře, protože si myslím, že většina lidí by to nechtěla slyšet znovu a znovu. Napoprvé mě to vyděsilo, bylo to nepříjemné, nevěděla jsem, o co jde. Přece jen je to znamení, že se blíží něco zlého,“ uzavírá.
