Jedna z hlavních ulic v metropoli Mexico City nese jméno Tomáše Garrigua Masaryka. Od roku 1999 v ní stojí i socha prvního československého prezidenta.
„S naším tehdejším a doposud nejoblíbenějším prezidentem Benitem Juaresem byli výborní přátelé, oba chtěli dobro pro lidi. Opravdu toužit po návštěvě České republiky jsem ale začal po olympiádě v Naganu, kde Češi vyhráli v ledním hokeji nad Ruskem,“ zaujatě vypráví Hilde Aleman.
Narodil se v čtyřsettisícovém městě Cuernavaca. Ve dvaadvaceti dokončil studium herectví a rozhodl se zkusit štěstí v USA. „Měl jsem svůj americký sen. Absolvoval jsem spoustu castingů na filmy, reklamy, billboardy a dostal šanci pracovat na několika věcech,“ líčí své herecké začátky.
Hilde AlemanOsmatřicetiletý Hilde Aleman pochází z mexického města Cuernavaca, kde žije jeho matka a sestra. Otec zemřel před pěti lety. Bratr žije s přítelkyní také v Brně. Po dokončení herectví na univerzitě se odstěhoval do USA, kde se pokoušel prorazil jako herec. Později herectví a jazyky začal učit. V Brně žije od roku 2007. Čistého času je to zhruba pět let, protože se na delší dobu vracíval domů. Má dítě s rakouskou expřítelkyní. S kolegy v Brně provozuje jazykovou školu TeachMe, kde uplatňují netradiční výukové metody. Studenti společně vaří, chodí na výlety, hrají hry a ocitají se i v dalších běžných situacích. „I pro mě je to nejlepší způsob, jak se učit česky. Ne ve třídě, ale venku,“ přibližuje. |
Tipy na role dostával od svého agenta. „Je to velmi konkurenční prostředí. Musíte být na špici fyzické kondice, být zábavný, mít dobrou paměť, velké schopnosti. V Mexiku přijde na konkurz 300 lidí, v USA se jich o podobnou roli uchází tři tisíce. Je tam víc příležitostí i peněz, prosadí se ale zlomek lidí.“
Hektický životní styl ho po čase omrzel. „Rozhodl jsem se najít si stálou práci a učit činohru a jejím prostřednictvím taky angličtinu. To mě baví. Po letech zkušeností jsem došel k závěru, že učení jazyků je odlišné od studia čehokoli jiného, protože jazyk je především interakce,“ vypráví.
V Brně, kde s několika delšími přestávkami žije od roku 2007, se živí výukou španělštiny a angličtiny. K učitelství přičichl už v patnácti letech - jeho matka totiž pracovala jako učitelka angličtiny a ředitelka školy.
Na Moravu ho pozvala Brňanka, s níž se seznámil v Las Vegas.
„V žádné ze zemí, kterou jsem předtím navštívil, jsem se necítil jako tady. Česko je něco jako Mexiko v Evropě. Lidé jsou milí a vřelí. Možná ne hned ze startu, ale když je poznáte blíž, jsou opravdu přátelští. Taky máte osobní svobodu a klid, což je asi nejdůležitější,“ vypočítává.
České děti jsou skvěle vychované
Po odchodu z USA žil ještě s přítelkyní v Rakousku. Dítě po rozchodu zůstalo s matkou, snaží se ho vídat alespoň dvakrát měsíčně.
„Rakušané se cítí nadřazení. I v USA všichni něco předstírají, snaží se být někým, kým nejsou. Češi mají vždy nohy na zemi, nevznášejí se v oblacích, nemyslí si, že jsou lepší než ostatní, nebo to alespoň nepotřebují dávat všem najevo. Česká a mexická povaha jsou si podobné,“ usuzuje.
Kulturní rozdíl pociťoval hlavně v jiném vyjadřování emocí. Latinoameričané jsou hodně emotivní, rádi se vzájemně dotýkají a objímají. „Byl jsem třeba zvyklý líbat na uvítanou všechny ženy na tvář, potřást jim rukou a políbit je. Přišlo mi divné to tady nedělat, připadalo mi to neslušné. Tady se vítání a loučení často redukuje na ahoj,“ porovnává národní povahy.
Nezvykl si ani na to, že Češi „moc mluví“. „Povídají si o kamarádech, když u toho nejsou, prostě drbou. Pomluví vás i proto, že máte zaneřáděný počítač, jako třeba teď já,“ směje se a ukazuje na skvrny na svém laptopu. „V Mexiku samozřejmě taky probíráme ostatní, ale hlavně kvůli velkým věcem. Třeba když někdo podvádí partnera. Nikdy bychom nepomlouvali kvůli nechutnému počítači.“
Mexičané si podle něj berou hodně osobně veškeré projevy antipatií vůči své vlasti. „Další typická vlastnost je, že neumí říkat ne. Někdo vám na sto procent něco slíbí a až pak napíše, že to neklapne. Skvělé ale je, že si ze sebe umí dělat legraci. Všichni si ze sebe vzájemně utahují,“ přibližuje.
Česky se učí „za pochodu“ od přátel, pořídil si také tlustou učebnici češtiny, takže to důležité říct dokáže. Přiznává však, že po několika prožitých trapasech je při jejím používání obezřetnější. Spolu hovoříme anglicky. Příval slov přeruší až dotaz, co v Brně živelného Mexičana zaskočilo.
Po pár vteřinách zamyšleného škrábání na bradě ale vyhrkne: „Svoboda! Bylo pro mě hodně divné vidět totálně opilou holku ve dvě ráno klopýtající ulicí. Nikoho to nezajímalo, nikdo nic neřekl. Jinde si jako holka tohle těžko dovolíte. Třeba v Mexiku vám v takové situaci hrozí znásilnění. V tomhle ohledu je to tady nesrovnatelně lepší,“ míní.
Na rozdíl od rodičů z jiných zemí ti čeští podle Hilde Alemana nerezignovali na výchovu. Svým potomkům se skutečně věnují a snaží se jim vštípit morálku i zásady chování.
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům. |
„Když učím děti z jiných zemí, většinu času zlobí, české děti jsou vychované. Ano, zlobí taky, ale oproti malým Američanům nebo Mexičanům jsou zlatí. Všechno tam nechávají na institucích, na školách a učitelích, kteří ale rodinu nikdy nemohou dostatečně nahradit. Pak mají tyto děti problémy s identitou, společenským chováním, porušují zákon,“ soudí.
Přijde řeč na to, že vztáhnout v zájmu výchovy ruku na dítě v některých zemích znamená být jednou nohou v kriminále. „Tady jsem skutečně viděl rodiče dítě venku trestat, jinde tohle moc nezažijete a když jo, lidi už volají policii. To je přece šílenost a extrém,“ vzpomíná na Ameriku i další svá předchozí bydliště.
Práce je, ale kvalita života se nelepší
V Mexiku děti s rodiči zpravidla žijí až do svatby. „Pro mámu je divné, že nejsem doma. Chtěla by mě přijet navštívit. Když už jsou rodiče starší, zase žijí oni s vámi a staráte se o ně. Jezdím domů každého půl roku. Tamní jídlo mi opravdu chybí,“ rozplývá se při vzpomínce na burritos, tostadas a quesadillas. V Česku postrádá hlavně bujaré mexické večírky a několikadenní oslavy tradičních svátků.
Zato si chválí, jak je Brno kulturně rozmanité a daří se v něm novým uměleckým stylům. „Všechno se mění a zdokonaluje. Vždy, když se vrátím domů, vidím pořád to samé. Pokrok je, ale ne umělecký. Moje město ohromně roste průmyslově, míří tam hodně peněz a investic. Ale nejde o posun v oblasti zlepšování kvality života lidí, jen o to, zajistit lidem práci. Té je tam dost,“ přibližuje.
Vláda je největší problém, který Mexiko dle učitele má. „Je to krásná země se spoustou kontrastů a zdrojů. Jsou to ale lidé, kdo ji tvoří, jsou velmi tradiční, přátelští, zruční a chytří a užívají si života. Musí ale bojovat proti vládě, která se snaží ukrást všechny peníze a zdroje pro sebe, prodat ji cizím investorům. Nic jiného ji nezajímá. Proto lidé utíkají do USA,“ konstatuje.
Rozdíl mezi migrací z Mexika do USA a z Afriky do Evropy je ale podle něj zřetelný. Chudí Mexičané slyší na lákadla v podobě módních výstřelků typu Xbox a iPhone, které si nemohou dovolit.
„V Mexiku je chudoba, ale ne hlad. Mexičané migrují jen proto, aby vydělali peníze, a zpravidla pak chtějí zpátky domů. Sice si zvyknou na tamní životní styl, ale nikdy z nich nebudou Američané. Je to pro ně ohavná země, kde nemáte svobodu. Velkou roli hrají silné rodinné vazby. Většina lidí migrujících z Afriky do Evropy podle mě čelí skutečným hrozbám - pronásledování, společenským problémům, bojí se o život. Je to pro ně opravdu nutnost,“ zamýšlí se nad uprchlickou otázkou.