Tématu cizinci v Česku se sám dlouhodobě věnuje - točí o nich dokumenty. Objektem jeho zájmu se napoprvé stali přistěhovalci v Ostravě, kde tři roky bydlel.
„Šlo mi na nervy, že se všude jen chválí, dobré pivo a jiné superlativy. U nás doma rád od cizinců slyším, co děláme špatně, co nefunguje, v čem bychom si mohli vzít příklad jinde. Dokumenty o cizincích jsou buď extrémně pozitivní, nebo negativní. Chtěl jsem být zdravě kritický,“ vysvětluje devětatřicetiletý tvůrce.
Češi a Portugalci jsou si podle něj podobní. „Nejsme zásadně jiní. Portugalci jsou jako psi, štěkají, ale nekousnou. Češi spíš jako kočky - lísají se a pak seknou. Portugalci ze všeho dělají drama, pouští hrůzu už ze začátku. Češi temperament dlouho drží, než vypění,“ hodnotí národní povahy s použitím příměru ke zvířecí říši.
Vřelý vztah k fauně nezapře. „Ne, prosím, nezabíjet,“ vyhrkne, když se blížím prstem k mravenci lezoucímu po stole. Váží si české vstřícnosti k vegetariánům, k nimž se řadí. Oběd bez masa pro Portugalce neexistuje.
U krajanů má rád spontánnost. „Začnou se s vámi jen tak bavit, jako kdybyste se znali už deset let. Při cestě autobusem, v kuřárně na letišti, to se tady moc nestává,“ lituje.
Čechy popisuje jako přátelské a otevřené. Mezi cizinci prý ale dělají rozdíly podle toho, odkud přicházejí.
„Některé národy otevřenost místních tolik nepociťují. V ostravské hospodě jsem se normálně bavil s neonacistou, měl tetování SS a chlubil se dědou ve wehrmachtu. Se mnou byl v pohodě, protože jsem bílý a mluvím Česky. Za dva týdny pak zbil kamaráda z Tibetu, který tady učí filozofii, platí daně, vychovává děti, zkrátka se integruje. Jen proto, že vypadá jinak,“ podivuje se.
„Na cestách se mi po Brně stýská“
V Česku se ocitl, jak sám říká, vlastně náhodou. „Pracoval jsem jako asistent režiséra a do Prahy jsme přijeli točit reklamu. Kolega chtěl vzít na rande modelku, ale souhlasila jen pod podmínkou, že vezme nejlepší kamarádku, tak jsme vyrazili ve čtyřech. Oni nakonec nic a my jsme spolu dodneška,“ líčí perfektní češtinou osudové setkání.
António Pedro Nobre
|
Nejdřív za přítelkyní dojížděl. Pak dostal v Česku grant jako scénárista, a tak se přestěhoval. Dokumenty natáčí pro zábavu, živí ho tvorba reklamy a práce pro televizi. Nejlepší zakázky však doteď dostává ze zahraničí, domluví se totiž sedmi jazyky.
„Můj nejlepší kšeft bylo natáčení profilu francouzského choreografa Philippa Talarda, který v Národním divadle Ostrava nacvičil představení s desítkou vězňů. Mezi herci a tanečníky je díky oblečení nešlo poznat. Bylo tam víc policistů než lidí, bavila mě ta atmosféra,“ líčí Nobre, který točí třeba i videa pro festival Colours of Ostrava.
Ostravané jsou k cizincům tolerantnější než Brňané, vypozoroval. Ze severu se přesunul do Brna před dvěma lety. „Je tam imigrační mentalita, podobně jsem to cítil v New Yorku, všichni jsme odjinud, tak cizince vítáme,“ rozvíjí teorii. Přesto v Brně žije radši a postrádá ho na svých výpravách. „Mnohem víc mě baví tady žít. Je to krásné město plné vzdělaných lidí, má velké kouzlo. Ostrava je chudinka,“ líčí své pocity.
A ve chvalozpěvu pokračuje: „Neznám lepší hospodu než U Zlaté konve, kde v pátek hraje bendžo a harmonika, všichni jsou opilí, číšník už ví, že chci svůj chléb s tvarůžky, svého Draka a nivové koule, ani se už neptá. Naopak se diví, když chci něco jiného,“ směje se.
Portugalci prý svoji zemi označují jako zadek Evropy. „V Česku se mi líbí, jak je celé protkané železniční sítí. Navíc odtud mám blízko do všech koutů kontinentu. Hodně cestuji, za prací i soukromě, třeba domů do Lisabonu se vracím i dvakrát do měsíce, stále tam mám kšefty,“ popisuje.
Prohnilé lumpy viděl patnáctkrát. Kvůli češtině
Oceňuje, že Češi reagují na politiku. „Že problémová politická strana propadne ve volbách, jako posledně ODS. U nás to tak nefunguje, stále hlasujeme pro dvě strany potížistů, bývalý premiér je ve vězení a jeho strana asi vyhraje příští volby. Čtyřicet let balancujeme mezi dvěma nekompetentními stranami. Víc než půlka lidí ani volit nechodí,“ srovnává.
Díky daru pro učení jazyků a filmům s českým dabingem chytal češtinu už po pár týdnech. „Sledoval jsem filmy, které jsem dobře znal - třeba Špinaví, prohnilí lumpové a další. Viděl jsem je třeba desetkrát, patnáctkrát, sice jsem si pak připadal jako autista, ale hodně mi to pomohlo,“ přibližuje svou studijní strategii.
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům. |
Zná to i mimo Moravu, hodně času strávil v hlavním městě. „Fandím Bohemians a miluju rodilé Pražáky, jsou skvělí. V Brně mi vadí, že lidé nejsou zvyklí uhýbat na eskalátorech, často totiž pospíchám a běžím,“ vypráví s úsměvem.
„Česko má ve srovnání s ostatními málo problémů“
Češi jsou podle něj v nynějším situaci kolem uprchlíků paranoidní. „Někteří cizinci přijdou proto, že chtějí pracovat, začít nový život a můžeme od nich taky získat. Nejen kulturně, mnozí z nich třeba Čechy i následně zaměstnají. Ve vietnamských obchodech Češi nezřídka pracují,“ připomíná.
Mnozí zdejší lidé se podle něj schovávají za patriotismus, který hraničí až s extremismem. „V Česku je opravdu málo islámu a už se proti němu demonstruje. Co kdyby tu byla situace jako v Berlíně nebo ve Vídni? Pak chytnou pár desítek ilegálních imigrantů, z nichž většina tady ani nechce zůstat, a zase se demonstruje. Nechápu tu paranoiu. Je jich tu pár a takové drama. Tato země má velmi málo problémů ve srovnání s ostatními,“ dodává.
Aktuální problémy jsou dle jeho mínění způsobeny intolerancí a ignorancí.
„Fotbal je sportovní událost, ale někteří lidé z ní udělají válku. Češi musí pochopit, že stejné je to s extremisty a islámem. Islámský stát okupuje oblasti s ropou, s plynem a profituje z toho. Na útoky používá chuligány, kriminálníky, gangstery. To není o islámu, tito lidé už byli kriminálníci předtím, třeba jako v případě útoku na Charlie Hebdo,“ odmítá náboženské předsudky.
Sám si představuje nerad, že se někde natrvalo usadí. „Nelíbí se mi představa zakořenění, toho, že je někde má poslední zastávka. Tady snad bude, ale mám rád pocit, že třeba ještě budu žít deset let v Nepálu, když na to budu mít chuť. Rád si nechávám otevřené dveře. Máme tu byt, ale to není překážka. Ten se dá pronajmout a děti vzít s sebou do batohu,“ představuje si.
