Bosňan pochází z města Bosanska Dubica u hranic s Chorvatskem. Pracoval tam jako manažer německé farmaceutické firmy, když jeho manželka našla inzerát agentury hledající kvalifikované pracovníky pro brněnskou pobočku IBM. Odpověď na žádost o práci přišla téměř obratem, oba přijali.
„Ještě se mě ptala, jestli to skutečně chci. Řekl jsem, jasně, vypadněme odsud a nerozmýšlejme se. Měli jsme dva měsíce na vyřízení víz a dalších nezbytností. Jeden pátek jsem skončil v práci a v pondělí už nastupoval v Brně do nové. Nikdy jsem rozhodnutí nelitovat,“ vypráví nyní už manažer programu Starcube fungujícího pod Jihomoravským inovačním centrem.
V práci pomáhá lidem s dobrými nápady rozjet podnikání v oblasti informačních technologií a biotechnologií.
„Pro mě to byla první velká životní zkušenost mimo Balkán. Manželka už předtím žila 3,5 roku během války jako uprchlík v Německu, takže byla lépe připravená,“ přibližuje pětatřicetiletý Čaušević.
Velká část jeho spolupracovníků byli cizinci, což zmírnilo šok z přestěhování. U českých kolegů zanedlouho postřehl, jak je vyvádí z míry, když jim někdo naruší privátní „bublinu“. Svou intenzivní gestikulací, hlasitostí a zápalem při vedení workshopů dokonce v některých vzbuzoval strach.
„Jednou si mě zavolala vedoucí a koukám, sedí tam s ní plačící kolegyně. Nevěděl jsem, v čem je problém, a ona, že jsem jí narušil osobní zónu. Přitom jsem ten den akorát řešil hodně věcí s jejím sousedem u vedlejšího stolu! A nebyly to vtípky ani osobní věci, které by mohly v otevřené kanceláři rušit, ale práce, kterou nevyřešíte přes mail,“ diví se dodnes.
Damir ČauševićPětatřicetiletý Bosňan se přestěhoval z města Bosanska Dubica do České republiky spolu s manželkou před osmi lety. Nejprve pracoval v IBM, nyní řídí projekt Starcube zaměřený na uvádění podnikatelských záměrů do praxe. Má šestiletou dceru. Jeho sestra žije 15 let v USA. |
Na Češích ho zarážejí i jiné intimní zvyky - pro něj nepochopitelně šetří na základních hygienických potřebách, často se soustředí na jednorázové požitky místo na kvalitu každodenního života a ze záhadných důvodů tolerují močení na veřejných místech.
„Nechci zobecňovat, ale znám hodně lidí, kteří si kupují nejlevnější mýdlo a toaletní papír a přitom dají obrovské sumy za lyžování v Alpách a dovolenou v Singapuru. Taky je zvláštní, když lidé, kteří mají skutečně fantastické platy, jezdí na oběd do bistra v Globusu,“ nechápe.
Silný odér parfému už dlouho nespojuje s čistotným člověkem. „Pracoval jsem s opravdu hezkou kolegyní, která to přeháněla s voňavkou. Bylo to otravné, tak jsem se zeptal, jestli má nějakou specifickou vůni. Odpověděla, že někdy prostě jen nemá čas dát si sprchu,“ kroutí s pootevřenými ústy hlavou.
Na zdejší kvalitu života byste měli být hrdí
Díky tomu, že do České republiky s manželkou přicházeli jako sezdaný pár a měli domluvenou práci, získali poměrně snadno trvalý pobyt. Domů za rodiči se obvykle vrací jednou za rok v létě.
„Měli byste být hrdí na kvalitu svého života, je šestkrát vyšší než v Bosně. V přepočtu na obyvatele máme větší administrativu než USA. Taky nám vládnou tři prezidenti - srbský, chorvatský a muslimský, kteří se po osmi měsících ve funkci střídají. No není to šílené? Politici mají obří platy, i třicetinásobek průměrného. Normální lidi přitom často nedokážou vyjít. Bosňáci žijící ve světě svým rodinám domů pošlou ročně 1,7 miliard eur,“ vypočítává Čaušević.
Čeština je šestý jazyk, kterým se domluví. Problematické hlásky piluje spolu s dcerou u logopeda. Při mluvení prý chybuje, takže se bavíme anglicky.
„Problém je, že čeština a bosenština jsou dost podobné, některá slova ale mají úplně odlišný význam. Zatímco pro nás jsou normální, v češtině jsou urážlivá či vulgární. Manželce jsem takto v tramvaji po našem řekl, aby se posunula, a všichni pasažéři se na mě pohoršeně otočili,“ líčí.
Češi podle něj jsou a i historicky byli geniální myslitelé. Velmi si cení jejich zvědavosti. „Vaše myšlenkové nastavení je zkrátka takové, že všechno je možné. Rádi objevujete, cestujete po světe, akorát někdo se tím možná až moc chlubí na Facebooku. Tomu říkám egoturismus,“ směje se.
Sousedské vztahy jsou chladné
Nerozumí zakořeněné podezíravosti lidí, kteří mají potřebu zamykat vchodové dveře do bytového domu, i když se bezpečně zaklapnou a zvenčí nejdou otevřít. Považuje to za následek komunismu, kdy se lidé museli mít před svým okolím stále na pozoru. Lituje také chladných sousedských vztahů.
„U nás je soused něco jako Svatý grál. Cokoli se stane, bude první, kdo vám pomůže. Potřebuješ pomoct vymalovat? Stačí říct. Nevím proč, ale můj první soused tady mě ani zdravit nechtěl. Ten nynější mi jednou pomohl zavézt dceru na pohotovost, za což jsem mu vděčný.“
V souvislosti s tím si chválí zdejší zdravotnický systém. V Bosně, jak říká, musíte k doktorovi vždy s naditou peněženkou, protože si rád přilepší i mimo oficiální ceník.
„Mají školy, ale nejsou zkušení. V Chorvatsku před časem doktor při operaci slepého střeva odstranil pacientovi špatný nerv. Poznamenal ho nadosmrti a konzilium řeklo, že není vinen. Pokud se čeští doktoři ve velkém odeberou na Západ, dá se očekávat, že do Česka přijdou tihle východní. Tomu by vláda měla předejít,“ varuje.
Současný přístup Evropské unie k uprchlíkům je podle něj neférový ke všem obětem války na Balkáně.
„Celou jsem ji prožil v Bosně. Žena musela odejít, ale nemohla opustit zemi, aniž by měla povolení. Z Bosny tehdy uteklo nejmíň milion lidí, ale všichni měli dokumenty a nikdo neprchal ilegálně. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale lidé, co bezhlavě utíkají ze Sýrie a Iráku, nejsou z velké části skuteční váleční uprchlíci,“ uzavřel.
