Auto skoro hotové, přípravy na slavnostní odjezd od Rudolfina taky. Do chvíle, než se na svou cestu kolem světa vydá z Prahy po třiceti letech další expediční tatrovka, zbývá týden. Je 15. února a do zpráv se dostává zmínka o prvním úmrtí na nový typ koronaviru ve Francii. Týdny opomíjené čínské téma staví do pozoru české úřady, zvlášť poté, co se rozhoří ohnisko nákazy v italské Lombardii.
Hranice ale zůstávají dál otevřené, Evropa si tehdy ještě stěží umí představit, do jaké izolace ji neviditelný zabiják za pár týdnů dostane. Proč tedy měnit plány. „Čím víc toho člověk zažije, tím více si rozšíří obzory,“ pronese směrem k rozhlasovým mikrofonům těsně před slavnostním au revoir Kateřina Božková, která se v příštích měsících stane pro tatrovku důležitou českou spojkou při vyjednávání s úřady a diplomaty. Tohle bude zkouška z nejtěžších.
Na konci února Tatra kolem světa 2 vyráží do světa. První kilometry dvounápravového modelu číslo 815 s obytnou hliníkovou nástavbou pro celkem dvanáct pasažérů vedou na Slovensko, následuje přenocování na balatonské pláži a odtud cesta do bývalé Jugoslávie a dál na Balkán. Někde tam tatrovku doženou první zprávy o nakažených v Česku. Koronavirová chapadla jsou delší, než si mnozí dokázali představit.
V jedné ruce teploměr, ve druhé samopal
S Petrem Holečkem, jedním ze zakladatelů expedice, jsme každý týden ve spojení, píšeme si, ale o koronaviru se zatím moc nebavíme. Probíráme spíš další epizodu uprchlické krize na řecko-tureckém pomezí, kvůli které raději cestovatelé objíždějí Thrákii přes Bulharsko a pokračují k Bosporu skrz Plovdiv. Do Turecka je cesta volná. Další zastávka: Istanbul. Na tamní letiště za cestovateli míří z Česka několik dočasných návštěvníků, lidí, kteří si cestu po Turecku v obytné tatrovce předem zaplatili.
Je to pro expedici velké shledání, první kontakt s domovinou po loučení u Rudolfina. Tatrovácká posádka nespěchá, dosyta si užije istanbulských bazarů, královsky rozmanitých tržišť, než vyrazí na poklidné šourání Anatolií. Jenže koronavirus si pauzu nedal, lomcuje s Evropou a výhružně se rozhlíží kolem. V ohrožení je i jihozápad Asie, takže tatrovka nakonec bere pobřeží Černého moře na severu Turecka šmahem a do dne se hlásí od gruzínských hranic. Cestovatelé se doslechli, že je vláda v Tbilisi brzy zavře. A taky že jo, naneštěstí pro výpravu se tak už dokonce stalo.
Na světě je toho času už půl milionu nakažených a křivka šplhá pořád výš. Expedice po vyčerpávajícím sprintu sbírá dech na úpatí mrazivého Zakavkazska. Horské silnice se ztrácejí pod mihotajícími se sněhovými jazyky a autem bičuje vánice. Potřebuju si tak jako každý týden zavolat s posádkou, teď je to ale naléhavější. Gruzie je zavřená, co bude dál? Petr Holeček už na palubě tatrovky není a za volant se už nevrátí, s Markem Havlíčkem, který s ním dával expedici na papíře dohromady, se nepohodli. Vytočím tedy Marka.
„Co teď?“ zajímá mě. „Jedeme dál,“ zní rezolutně. „To prostě k cestování patří.“
Zběžně ještě probereme témata pro živý vstup do rádia, na nic dalšího není čas. Na lince mě musí vystřídat velvyslanectví, je potřeba, aby se tatrovka hnula z místa. Ale kam? Pořádný plán neexistuje, původní mapu musí posádka přeškrtat a hledat novou, nezabarikádovanou trasu na východ. Expedice zatím zůstane v Turecku. Na pár týdnů, možná měsíc, uvidíme.
Mezitím bude posílat zprávy a reportáže domů z Malé Asie. Kousek orientálního světa do karanténní šedi v Česku. „Jako původní expedice,“ směje se Marek. Má pravdu, tohle spojení od sebe sice dělí třicet let, teď je ale pevnější než kdy dřív.
Tam venku, kam Češi nemůžou
Krátká odbočka – když první expedice Tatra kolem světa vyrážela ze Staroměstského náměstí za hranice, byl tuhý, sněhem zavátý březen 1987. Slábnoucí Sovětský svaz se sžíval s ekonomickou perestrojkou a Gorbačovova politika glasnosti hlasitě volala po reformách zatuchlé komunistické strany. Generálního tajemníka KSSS v červnu téhož roku Ronald Reagan v historickém projevu před Braniborskou bránou vyzval, aby strhl zeď, která dělila nejen obě částí Berlína, ale když si pomůžeme metaforou, tak vlastně celý Západ a Východ světa.
Pořád ale v Československu vládla Husákova normalizační pravidla. Do zahraničí se jen tak někdo nepodíval, takže tatrovácká expedice si s pověřením státu vzala za cíl ukázat svět lidem, kteří ho nikdy neměli možnost vidět na vlastní oči. A když se teď, v roce 2020, zavřely hranice kvůli koronaviru, přišlo Markovi, že osudy obou tatrovek se tak nějak propojily. Už jsou to zase jen oni, za volantem sedmnáctitunového expedičního speciálu, kteří jsou „tam venku“, když Češi nikam nemůžou.
Tatra jede kolem světaSPECIÁL Reportáže z expedice Tatra kolem světa 2 čtěte na Cestování.iDNES.cz zde. |
Dva roky po Reaganově projevu v Berlíně, na konci léta 1989, byla původní tatrovácká expedice v Číně. Začínal revoluční rok. Z první linie tam výprava Čechoslováků pozorovala studentské demonstrace, které skončily až krvavým masakrem na náměstí Nebeského klidu. Jinde komunisté moc neudrželi – jako domino padaly režimy v Polsku nebo Maďarsku, v listopadu se splnilo Reaganovo přání a demonstranti kladivy a krumpáči probourali Berlínskou zeď. Když byla tatrovácká expedice na hranicích Zambie a Malawi, dozvěděla se o tom, co se děje v Praze.
„Pamatuji si, jak nás po jednom brali do takové chýše, vysvlékli mě do spodního prádla a z vedlejší místnosti jsem velice špatně – ale přece jen – slyšel rozhlas. Vyrozuměl jsem, že Jakeš odstoupil. A to byl pro nás rozhodující okamžik, moment převratu. Ne demonstrace, ale tohle,“ svěřil se Stanislav Synek, tlumočník původní expedice, v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Když Vladislavský sál zaplněný pokořenými komunisty zvolil 29. prosince 1989 Václava Havla prezidentem tehdy ještě stále Československé socialistické republiky, byla expedice na střeše Afriky – zdolala Kilimandžáro. Tenhle horský masiv s vrcholem Uhuru, což je svahilsky příznačně „svoboda“, hraje v tatrováckém příběhu velkou roli, ještě na něj dojde.
Návrat domů byl každopádně tehdy pro výpravu hořkosladký. Zmizely závory a smutné tváře, to bylo jasné plus. Jenže expedice, která vyjela za socialismu, už nikoho v novém, demokraticky založeném státě na jaře 1991 nezajímala. Na třicet let pak z paměti zmizely filmy, které jsme letos v únoru poprvé veřejnosti ukázali v historické budově Českého rozhlasu na Vinohradské třídě. Zájem byl obrovský. Před rádiem se tehdy mihla i tatrovka Marka Havlíčka a Petra Holečka. Tenkrát ladili poslední detaily před cestou.
Ťafka jménem koronavirus
Zpátky do současného Turecka. Svět má za sebou pěkně turbulentní březen a Tatra kolem světa 2 se vzdaluje od zavřených gruzínských hranic, aby se zbavila omrzlin v údolích. Na jihovýchodu míjí Ararat a sní o tom podívat se na něj taky z druhé strany – z Arménie nebo z Íránu. Jenže závora na hranicích je svěšená a pevně se opírá o kovový stojánek. Ne že by nešla prorazit, ale na maléry je ještě čas. Přijdou později. Tenhle průšvih s koronavirem zatím stačí. Kola sedmnáctitunového obytňáku se stáčejí k hranicím Sýrie. Narychlo vznikl aspoň nějaký scénář: dojet ke Středozemnímu moři, smočit nohy a počkat, až se přelije první vlna nákazy. Pak bude snad dostatek času skluz nahnat zpátky. Nějakou rezervu cestovatelé mají, první pevné datum na jejich cestě kolem světa svítí v kalendáři až někdy na podzim – to by měla parta dobrodruhů nalodit auto na trajekt ve Vladivostoku.
Cesta na východní okraj Asie bude ale ještě hodně dlouhá. Je začátek dubna a už tři týdny svět neřeší nic jiného než koronavirovou pandemii. Tatra zajíždí do Hatayské provincie, nejjižnějšího cípu Turecka, odkud to nejsou ani dvě hodiny do syrského Aleppa. Výprava nocuje v Iskenderunu, kde se v ulicích misí vůně do černa pražené kávy se štiplavou solí Středozemního moře. Idylku za tmy rozbije policejní hlídka. Modré barety mají spoustu otázek. V závěsu jsou navíc turečtí vojáci, v jedné ruce samopal, ve druhé teploměr. Turisté z Anatolie zmizeli s prvním koronavirovým alarmem, teď se tu ale potloukají nějací tatrováci ze střední Evropy a kdo ví, jestli nejsou náhodou nakažení.
„Je tu únavné,“ hlásí mi o pár dní později Marek. To už je expedice v Kappadokii. Do vyprahlého středu Turecka, na pláně plné lávových homolí, nad nimiž se obyčejně vznášejí pestrobarevné horkovzdušné balóny, výprava prchla před neodbytným zájmem tureckých úřadů. Je tu pusto, cizince tu neviděli týdny. Ulice jsou prázdné, obchody zavřené. Po okolí se potuluje jeden osamělý velbloudář, v zapadlé dílně vytesané do skály leští Turek s bílou kšiltovkou na hlavě onyxové vejce. Víc nic. Bez turistů jsme nahraní, sborově odpovídají místní na otázku, jak že se jim to „za té korony“ daří.
I posádka cítí, že přišel čas sednout si a probrat, co se kolem děje. A hlavně co bude dál. Nouzový scénář vzal za své, Středozemnímu moři dala posádka vale a teď se plahočí sice pohádkovou krajinou, kterou má jen a jen pro sebe, ale nemůže to tak táhnout do nekonečna. Vyhlídky jsou mizerné: je půlka dubna a situace ve světě se ani náhodou nelepší. Koronavirem se nakazily už dva miliony lidí, Evropa vybudovala na svých hranicích neprostupný val, Spojené státy už v počtu nakažených překonaly Itálii. Letadla nelétají, lidé dřepí doma na gauči v trepkách a pozorují v televizi, jak poprvé od druhé světové války dostala tahle planeta ťafku, ze které se ne a ne vzpamatovat.
Dějiny píše Kilimandžáro
„Ani trochu se nebojíte?“ ždímu z Marka po telefonu nějaký záchvěv emocí. Nedokážu pochopit, že se z toho všeho ještě nesesypal. V posledních týdnech ho opustila půlka posádky, v noci se nevyspí kvůli ustavičným policejním kontrolám. Lidé si na cestovatele ukazují, volají na ně armádu. Každý si při téhle krizi hlídá svůj vlastní píseček. A on stejně projel bez větších problémů tureckým Kurdistánem a teď míří napříč Malou Asií k Černému moři.
„Bojím,“ přiznává otevřeně, ale jakoby to stejně nebyla žádná věda. „Nejvíc se bojím trudnomyslnosti. Že se zlomí psychika posádky, která tu zbyde. Že člověk přestane věřit.“ Podle mě tomu ale sám moc nevěří, posádce je nějaká krize zatím očividně šumafuk. Někteří si kvůli karanténním opatřením prodloužili svou dočasnou cestu do Turecka už o několik týdnů a domů se zatím nechystají. Cílem je Gruzie, anebo Rusko, kdyby se našel trajekt, který by tatrovku dopravil z nějakého severotureckého přístavu přes Černé moře. I proto se tatrovka teď vrací na sever země. Počká tam, jak se bude situace vyvíjet.
„Pořád jsme ale šumaři,“ šklebí se ještě Marek a zase vzpomínkou utíká k tomu, co před třiceti lety zažívala na cestách původní expedice. Má pravdu, první tatrovka se dostala do spousty jiných prekérních situací. Na víc než týden ji zatkli v Guatemale, po tragické nehodě přišla o kamaráda v Pákistánu. Pak celá ta eskapáda v Číně a všelijaké další stopky, zbrzdění a komplikace. Navíc Marek Havlíček a spol. přese všechny potíže čelí zatím jen momentálnímu kolapsu světa, který se patrně brzy obnoví do své původní podoby.
To tatrovácká expedice se v roce 1990 vracela do úplně jiného Československa. Svoboda střídala totalitu. Vtipné je, že to pro kopřivnické expediční speciály nebylo vůbec nic nového – dějová linka „tatra vyjede za hranice a něco se stane“ psala už několikáté opakování. Stejný osud, jen v opačném gardu, totiž potkal už výpravu, která v roce 1968 vyrazila s Tatrou 138 na cestu do gabonského Lambaréné. Parta studentů, mezi nimi shodou okolností opět Jiří Stöhr, tam v roztomilém náklaďáčku vezla zdravotnický materiál. Cestou si mimochodem taky udělali odbočku na Kilimandžáro. A to až pěkně na vrchol. „Po návratu jsme zjistili, že v tu hodinu, co jsme byli na Kilimandžáru, byl zvolený Ludvík Svoboda,“ vyprávěl Jiří Stöhr před lety ve vysílání Radiožurnálu. Zase ta svoboda.
Tehdy tatrovka opouštěla národ, který si začal lízat rány z krutých padesátých let. Československo ale brzy znovu padlo do spárů Moskvy. Expedice Lambaréné se tehdy vracela z Alžíru přes Středozemí moře. Do Marseille doplula 20. srpna 1968. To ráno je probudili dělníci v docích. Zabušili jim na tatru a zahřměli: Jste okupovaní! „A takhle nás Evropa zase přivítala,“ vzpomínal Stöhr. Celý příběh čtěte zde.
Tatry jedou kolem světa
|
Kilimandžáro je pro české dějiny magickým místem, a ne vždy hýřilo „svobodou“. Když tu byli Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem, krátce poté došlo doma ke komunistickému puči, o kterém se oba cestovatelé dozvěděli až později v Belgickém Kongu. A o výstup na nejvyšší bod afrického kontinentu se pokusil dávno předtím, zkraje třicátých let, i zoolog Jiří Baum. Tehdy měl na úpatí zaparkovanou Tatru 12. Když se v roce 1938 do Afriky vrátil s Tatrou 72 a manželkou Růženou, z Jihoafrické republiky pozoroval, jak v Mnichově rozhodli „o nás, bez nás“. Domů se pár vrátil dva dny před okupací (více čtěte zde).
Uháníme!
Současná tatrovácká expedice si tuhle osudovost uvědomuje. Ke Kilimandžáru to sice mají cestovatelé ještě dost daleko, ale už v jihozápadní Asii posádka poznává, že vyjet s tatrou do světa není jen tak. Vždycky se něco stane. A ten rozptyl je pořádný – od nástupu Hitlerových nacistů k moci po propuknutí koronavirové pandemie.
Je konec května a já se na závěr každého telefonátu Marka Havlíčka ptám, jestli už výprava ví, kudy dál. Doteď si užívala pohostinnosti Turků na pobřeží Černého moře, ale v Malé Asii uvízla už na tři měsíce, za pár dní jí skončí povolený pobyt a bude muset chtě nechtě vyrazit. Anebo poprosit úřady, jestli by mohla zůstat déle. Jenže situace vypadá bídně: Gruzínci zatím hranice ne a ne otevřít a do Ruska se tatrovce moc nechce, Moskva hlásí nebývale velké přírůstky nakažených, což by volný pohyb v zemi mohlo dost zkomplikovat.
Pro sichr Marek volá na velvyslanectví a zjišťuje, kolik času navíc by cestovatelé v Turecku mohli získat. Ale protože se taky otevřela cesta do vysněného Íránu, snaží se narychlo sehnat elektronická víza. Znamenalo by to sice vzdát se původně naplánované cesty přes Gruzii do Arménie a Ázerbájdžánu, Írán je ale tak velký, že by v něm nebyl případně problém zůstat i nějaký ten týden navíc. Kdo ví, jak to s koronou bude dál.
„Víza hotová a uháníme na hranice!“ blikne mi na aplikaci WhatsApp vítězoslavná noticka od Marka. Obratem gratuluji. Rychlý přechod přes hranice se ale nekoná, nakonec celní procedury trvají celý den a jen co se posádka octne v Íránu a konečně vidí bájný Ararat z jeho východní strany, nastanou další problémy. Na stádo chundelatých ovcí před pětitisícimetrovým vrcholem je tak krásný pohled, že kameraman Michal to nevydrží a proletí se u hranic dronem. Kapesní helikoptéra je ale bohužel pro íránské bezpečnostní složky jako toreadorova červená muleta. Zvlášť když s ní kameraman krouží poblíž strategického cíle – přehradní nádrže.
Vmžiku jsou na místě policejní antony a posádku odvážejí k výslechu na stanici. Ve vazbě se tu kvůli podobným přestupkům čeká i několik týdnů, takže strach je na místě. Ostatně i před třiceti lety takhle původní tatrovácká expedice kolem světa skončila na pár dní za katrem, létala totiž rogalem u ruin mayského Tikalu, což policisté v Guatemale nemohli vydýchat. I když kdo ví, jestli to nebyl jen zástupný problém, přeci jen se Amerikou potulovala výprava ze socialistického Československa, to nebylo jen tak. Natož obvyklé.
Kameramanovi Michalovi se tak cestou na íránskou samotku nyní honí hlavou nejen vzpomínky na původní expedici, ale i černočerné myšlenky, co bude s tou současnou – chce vzít incident na sebe, ale policisty by to možná stejně nezajímalo. Na nejhorší nakonec nedojde, dobrodruzi dostanou napomenutí a můžou pokračovat dál. Téma pro pravidelnou středeční reportáž do rádia ale máme jasné. Ne každý den vás seberou v Íránu, takže na dálku prosím kluky o dojmy. Na co jste při zadržení mysleli? Báli jste se, že s cestováním je amen? Kromě koronaviru je tohle dosud nejsilnější moment výpravy.
Červen uteče a červenec vítá Tatru kolem světa 2 obrovskými vedry. Expedice má za sebou návštěvu Teheránu i pobřeží Kaspického moře. Venku se teplota šplhá ve stínu k padesátce a Írán se poslední týdny potýká s druhou vlnou koronavirové infekce – v zemi se nakazilo už přes čtvrt milionu lidí. Do toho jižní část Íránu na jaře zaplavily mraky kobylek z východní Afriky, které likvidují úrodu na polích po hektarech. A aby toho nebylo málo, západní oblasti směrem k Iráku vzplály lesními požáry.
Marka Havlíčka to už ani nepřekvapuje. Aby ne, když sám dobře ví, že kdykoli je tatrovka na cestě, něco se zákonitě musí přihodit. A to jsou teprve v jihozápadní Asii – co teprve až dorazí ke Kilimandžáru.
