Alexandra Dubčeka zrovna zvolili generálním tajemníkem, když parta osmi Čechoslováků zkraje ledna 1968 opustila evropské břehy a vydala se do egyptské Alexandrie. Čekala je skoro devítiměsíční cesta napříč kontinentem do nemocnice Alfreda Schweizera v gabonském Lambaréné, kam expedice vezla zdravotnický materiál, a zase zpátky do Evropy. Nakonec nic nevyšlo podle plánu. V Gabonu ani pak při návratu domů z Afriky v noci z 20. na 21. srpna.
V úterý kolem jedenácté večer pohraničníci z Cínovce posílají do Prahy zprávu o tom, že státní hranice překročila cizí vojska. Československý rozhlas už o invazi ví od večera z dálnopisů. Od středečního brzkého rána 21. srpna 1968 zpravodajská hlasatelka Kamila Moučková neúnavně informuje o tom, kde po republice se střílí. Dopoledne se krátce odmlčí televize i rozhlas.
V marseillském přístavu je zatím klid, osmička kamarádů strávila první noc na evropské půdě po skoro devíti měsících. Je vyčerpaná, má za sebou několikero zatčení, bojůvky na hranicích Súdánu a Etiopie, přejetí Pekelné stezky z Tanzanie do Zambie i pohled na zkázu Biafry v Nigérii. Oddech nepřichází. Marseillští dokařští dělníci jim buší na dveře tatrovky s pokořující zprávou.
„Řekli: ‚Jste okupovaní‘. A takhle nás Evropa zase přivítala,“ vzpomíná po padesáti letech Jiří Stöhr, kameraman expedice a protřelý dobrodruh. Na chvíli se odmlčí, skoro jako by tomu doteď nemohl uvěřit. Když se o dvacet let později vydává na toho času ostře sledovanou expedici Tatra kolem světa, vyjíždí za socialismu a vrací se na jaře 1990 do svobodné země. To už tuší, že jakmile někam vyjede do světa, v Československu se přepisuje historie.
Jenže v srpnu 1968 se domů vracelo obtížněji. „Šli jsme do města a tam jsme viděli na barácích veliké nápisy Russia Go Home,“ vypráví bezprostřední zážitky z Marseille jeho souputník Petr Bartůněk, tehdy student medicíny a strůjce expedice do Gabonu. Bartůňka a spol. Francouzi naložili do antonů a hodiny je drželi na policejní stanici, měli za to, že štětku s barvou měl v ruce jeden z nich. Studenti se báli nejhoršího. Volali na univerzitu, chtěli pryč. „Trvalo hrozně dlouho, než uznali, že jde o nedorozumění,“ vysvětluje Petr Bartůněk.
Jiří Stöhr kýve hlavou, živě na to pamatuje. Je šťastný, že se nic nestalo jeho kamarádům ani filmovému materiálu, který 36 tisíc kilometrů vezl savanou i pouští. Vznikl z něj dokumentární cyklus, který pak odvysílala Československá televize. „Přijel jsem a v téhle atmosféře jsem dělal osmnáctidílný seriál. Byly s tím velké problémy,“ říká. Zároveň je rád, že obrázky z němé kamery a šumivý ruch z magnetofonu na obrazovky dostal. Z expedice Tatra kolem světa sestříhal na Barrandově dva celovečerní filmy, ale nikdy potom už je neviděl.
Ne vždy se dařilo. S technikou byly často problémy, třeba na vrcholu kilimandžárského masivu Uhuru. Kamera dotočila, zbyly jen fotografie. Studenti na nejvyšší horu Afriky vystoupili 30. března ve tři čtvrtě na devět ráno. V Československu pučelo pražské jaro a Ludvíka Svobodu zrovna zvolili prezidentem. Novináři bořili cenzurní ledy, společnost se poprvé od února 1948 zhluboka nadechovala. Mluvilo se o politických procesech, o přestavbě socialismu. Ožilo umění, kultura. Ten obrázek smetla jedna srpnová noc roku 1968.
„Občas se mě lidé ptají, jestli zase náhodou nepojedu pod Kilimandžáro,“ směje se Jiří Stöhr a připojuje svahilský překlad vrcholku Uhuru – česky znamená symbolicky právě svobodu. K nejvyšší hoře se i s kamerou vrátil Stöhr od té doby jen jednou, v prosinci 1989. Tehdy zvolili prezidentem Václava Havla.
