Ten orezlý a ukrajinskými necestami dobitý žigulík brzdí jen zvolna, první půlku dráhy pedálu se neděje vlastně nic, pak je došlap hodně měkký a zpomalení opatrné. Spojka zabírá dobře, šofér s ní dokáže citlivě pracovat. To z plynu zbyla jen kovová ohnutá tyčka. Lanko, za které tahá, drhne, takže pokaždé zabere a pustí benzin do karburátoru trochu jinak. Jednou je rozjezd hurónský, podruhé je div, že motor nechcípne. Řízení je ovšem horor, auto táhne chvíli doleva, pak zas doprava, volant má tak pětinu otáčky mrtvého chodu. Plný rejd raději nezkoušíme.
Pískově žlutý žigulík v „lepším“ provedení 2106 (podle zašlého štítku v motorovém prostoru snad z roku 1979) dovezl Čecha Josefa Pojera a jeho manželku Natali se synem do Česka. Ujeli v něm před válkou na Ukrajině.
