Auta mne bavila od malička a závodění s nimi jakbysmet. Jako malý kluk jsem hltal vše, co bylo o závodění k mání, táta se mnou jezdil na závody a já měl své dětské hrdiny. Těmi největšími byli Břéťa Enge a Zdeněk Vojtěch, kteří s BMW 528i, později 635 CSi, patřili k absolutní špičce evropského závodění cestovními vozy. Tam se začala rodit moje celoživotní láska k mnichovské automobilce – s jejím autem závodili moji hrdinové, pánové Enge a Vojtěch.
Nenechal jsme si ujít žádnou reportáž v novinách o jejich působeni v mistrovství Evropy cestovních vozů. Pamatuji si, že ze závodů na starém brněnském okruhu byly vysílali i přenosy v tehdejší československé televizi.
Když v roce 1985 vyšla knížka Jana Kotrby Krotitelé benzinových koní, byla část o dvou chlapících z Liberce moje nejoblíbenější. Znal jsme dopodrobna všechny detaily o tom, jak Břéťa v roce 1982 v Brně s „bavorákem“ hořel. A jak mu kvůli tomu unikl historický úspěch českého týmu v Östereichringu (dnes Red Bull Ring), kde Zdeněk Vojtěch s náhradníkem Jo Gartnerem vyhráli závod mistrovství Evropy cestovních vozů v absolutní klasifikaci. V době, kdy startovní listina hýřila jmény bývalých, aktuálních i budoucích pilotů F1.
Automobilový závodník Břetislav Enge
Osud tomu tak chtěl, že jsem se v polovině 90. let dostal do světa závodění víc, než se mi kdy zdálo. Jeho syn Tomáš Enge už v té době závodil v Německu, nejprve ve Formuli Ford, později v F3. To už jsme se celkem dobře znali a díky Tomášovi jsem se potkal i s Břéťou, mým hrdinou z dětství.
Byl jsem tehdy dvacetileté ucho, začínal komentovat závody v TV a i to bylo jedno z témat našich povídaní. Břéťa vždy na rovinu řekl, co si myslí, co se mu líbí a co ne. Dokázal věcně zkritizovat i pochválit. Čas strávený s ním byl pro mne pokaždé něčím přínosný a především velice příjemný, líbilo se mi na něm, jak jej závodění a všechno kolem něj stále baví. A především, že i při tom všem co dokázal, byl pořád úplně normální prima chlap.
Nebo spíš velký kluk, který si pořád rád hrál. Jeho nadšení pro vše, co smrdělo benzinem, bylo záviděníhodné. Od závodních aut až po sněžné skútry. Nezapomenu na to, jak strašně pookřál, když oznámil, že bude jezdit rallye historiků se Škodou 130 LR. Stejně tak nezapomenu, jak si s úsměvem sypal popel na hlavu na Pražském rallyesprintu, kde po vlastní chybě trefil sloup přesně mezi světla.
Byl otevřený, nevymlouval se. Podobně si pamatuji bezpočet setkání v paddocku, když Tomáš závodil v F3000. Mimochodem, Břéťa byl asi jediný, kdo občas svéhlavého Tomáše dokázal usměrnit.
Během těch více jak 20 let, během nichž jsem měl možnost se při různých příležitostech s Břéťou Engem potkávat, dostával můj hrdina ze stránek časopisů čím dál tím více lidskou tvář a byl to člověk, kterého byla vždy radost potkat a povídat si s ním. Bylo mi velkou ctí a potěšením, Pane závodníku.
Břetislav Enge3. března 1950 – 14. září. 2020 V letech 1976 a 1977 skončil čtvrtý v Poháru míru a přátelství. Od roku 1978 závodil v ME cestovních vozů se Škodou 130 RS, kde nejčastěji tvořil dvojici se Zdeňkem Vojtěchem. V roce 1981 byl coby člen posádky Enge – Vojtěch – Šenkýř jedním z pilířů při zisku titulu mistra Evropy v hodnocení značek pro Škoda 130 RS. Kvůli rekonvalescenci nebyl u vítězství týmu Václava Bervida na Östereichringu, nejlepším výsledkem tak pro něj je druhé místo z Mugella a třetí z Tourist Trophy. Mimo jiné je také mistrem Evropy v závodech do vrchu. Poslední roky se věnoval závodění v rallye se Škodou 130 LR a Fordem Escort, které si sám připravoval. |
