To snad není možný! Jak může ten trouba jít po krajnici celý v tmavém, úplně neviditelný. Vždyť jsem ho málem přejel! Lidi fakt nemyslí, nadávám za volantem často. Pak vystoupím a běžím přes cestu vyzvednout balíček – celý v černém, neviditelný. Vůbec mě nenapadne, že jsem se právě z plechem obaleného řidiče stal lehce zranitelným chodcem. A že bych na sobě měl mít něco zářivého, nebo alespoň reflexního.
Taková metamorfóza potká každého řidiče, občas se musí stát chodcem. A zatímco asistenční systémy v autech jsou čím dál dokonalejší a dokážou ochránit posádku téměř stoprocentně, chodec je stále v roli otloukánka. Často doslova – jen loni zahynulo na českých silnicích 113 pěších. Většina, šedesát procent z nich, v noci. Mimo město. Čtyři z deseti řidičů přiznali, že oběť před srážkou neviděli.
Naopak ze strany chodců bylo nejvražednější tmavé oblečení a to, že náhle vstoupili do cesty. A i když polovina pěších zahynula vinou řidičů, není to žádná útěcha. Lepší je udělat všechno proto, abychom jako chodci přežili. Jestliže jsme coby řidiči museli absolvovat výuku na řidičský průkaz, chodci nic podobného vlastnit nemusí. Je to škoda, a tak jsme se pokusili s experty Besipu sestavit základní zásady pro „průkaz chodce“.
V jakých situacích jde chodcům nejvíc o život
