Do cíle v Paříži dorazil první řidič, důstojník pruské armády Hans Köppen s vozem pozapomenuté značky Protos, 26. července 1908. Z prvenství se ovšem neradoval dlouho, kus cesty totiž jen vlakem a vyhnul se Aljašce a nakonec se dočkal penalizace.
Podle původních plánů měli soutěžící překonat přes 30 000 kilometrů z New Yorku do Paříže po vlastní ose, z Ameriky do Asie chtěli přejet zamrzlou Beringovu úžinu. Kvůli nepřízni počasí a třímetrovým sněhovým závějím sice organizátoři od tohoto plánu nakonec upustili, účastníci ale i tak museli během téměř půlroční cesty nejednou bojovat s rozmary přírody i techniky.
Nebylo výjimkou, že posádky strávily na jednom místě i několik týdnů, než dorazil potřebný díl. A není divu, vždyť v řadě měst a obcí zejména v tehdejším carském Rusku byly jejich vozy prvními automobily, které tam vůbec kdy zavítaly. Automobil byl často novinkou třeba i v Japonsku.
Kus domu uřízli
George Schuster, řidič amerického vozu Thomas Flyer, ve svých pamětech vzpomíná hlavně na úzké japonské ulice, na které jeho automobil málem doplatil. V jedné zatáčce se zaklínil tak, že mu nezbylo, než po svolení majitele a zaplacení slušného odškodného uříznout kus domu. O tom, jak pomalá a náročná byla v roce 1908 cesta kolem světa, svědčí i tempo, kterého se závodníkům podařilo dosáhnout. Přejet Japonsko na šířku zabralo Schusterovi celých pět dní, během kterých urazil jen 560 kilometrů. Ještě horší to bylo v carském Rusku, kde jezdci občas museli projet železničním tunelem, ačkoliv hrozila srážka s vlakem.
Z New Yorku do Paříže. Závod šílenců se jel půl roku, vítěz měl ztrátu čtyři dny |
Cesta z Vladivostoku do sibiřského Omsku zabrala šest týdnů, odtud do evropské části Ruska týden a Moskva přivítala unaveného Schustera až 20. července 1908. „Moskva za rozbřesku je úžasná, nikdy na ní nezapomenu,“ zapsal si toho dne do deníku. Času na obdivování krás dnešní ruské metropole ale neměl nazbyt, musel opravit velmi opotřebovaný vůz – už předtím dal jen s obtížemi do pořádku převodovku, poslušnost pomalu vypovídala i spojka. Američané ovšem věděli, že německá posádka poručíka Hanse Köppena má před nimi několik dní náskoku, a tak se bez zbytečného odkladu vydali na další cestu.
Třicet dní náskoku
Cesta do Německa a následně do Francie už byla „procházkou růžovým sadem“, za necelý týden byl Schuster v Berlíně. Do cíle v Paříži sice 26. června dorazil jako první Köppen, Američané ovšem neztráceli naději na celkové vítězství. Během americké etapy totiž získali právě na Němce 30 dní náskoku. Polovinu tvořila prémie za to, že jako jediní dojeli až na Aljašku ještě předtím, než byla odvolána cesta přes Beringovu úžinu. Zbylých 15 dní byl trest, který Köppen dostal za to, že ve snaze stihnout loď z USA do Ruska naložil na část cesty automobil na vlak.
Schuster do Paříže dorazil 30. července, před cílem ovšem musel překonat ještě dvě překážky. První z nich, zaplacení daně z paliva v nádrži, byla jednoduchá. Horší to bylo s četníkem, který odmítl pustit dál automobil s pouze jedním fungujícím světlem (druhé vozu rozbil holub při cestě Ruskem). Argument, že mají za sebou půl roku na cestě kolem světa, s přísným strážcem zákona nehnul. Nakonec Američanům pomohl kolemjdoucí cyklista, který jim půjčil svůj bicykl. Když ho namontovali na auto a vytvořili tak provizorní světlomet, byl četník spokojen a pustil vůz do Paříže.
Díky náskoku od pořadatelů byl Schuster nakonec vyhlášen vítězem závodu. Za 88 dní ujel po vlastní ose 21 500 kilometrů, o téměř 4 000 více než Köppen (dalších 81 strávil na moři). Denně urazil průměrně 250 kilometrů, nejdelší etapa ale měřila třikrát více. Závod dokončili z původní šestice ještě Italové, kteří do Paříže dorazili v září. Zbylé tři vozy, všechny francouzské, závod vzdaly. Asi nejpodivnější důvod odstoupení měla posádka vozu de Dion. Když dorazila do Ruska, prohlásil majitel továrny markýz de Dion, že už ho pokračování v závodu nezajímá, protože rok předtím jel z Pekingu do Paříže a další cesta přes Asii by už nepřinesla nic nového.
