Zážitek na celý život: zkusili jsme legendární Jawu Junák na okruhu

Letos slaví motocykl JAWA Junák, neboli JAWA 250 Junior, výročí 50 let. Vznikl v době, kdy se tato tradiční česká značka snažila držet krok se světovou špičkou. V té době ještě pošilhávali japonští konstruktéři po našich strojích, učili se a okukovali od našich českých inženýrů. My jsme jej vyzkoušeli na okruhu v Brně.

Závodní speciál se vyráběl malosériově přímo v JAWĚ ve Strašnicích v letech 1965 až 1967. Mělo se jednat o dostupný domácí stroj určený především pro mladé talentované závodníky, kteří měli za minulého režimu samozřejmě problém dostat se ke slušnému stroji. A proto tedy označení Junior nebo lidově také Junák.

Svou úlohu splnil Junák vrchovatě a mnoho jezdců na něm opravdu vyrostlo. Nedal se pořídit standardně v obchodě, ale měli jej k dispozici soutěžní jezdci značky a mimo to byla motorka k dispozici také klubům Svazarmu. Na světovou špičku už bohužel zcela nestačila, ale přesto s ní dosáhli naši jezdci zajímavých úspěchů - například šestého místa ve Velké ceně Belgie. V domácím mistrovství na Junáku soupeřila naše špička a jsou s ním spojena jména jako Šťastný, Staša, Baláž nebo Špak. Vzhledem k vyrovnanosti strojů to byly opravdu zajímavé závody. Technika byla srovnatelná a nutila tak jezdce růst, zdokonalovat se a dostávat ze sebe maximum.

Technicky vycházela JAWA 250 Junior ze soutěžního speciálu určeného pro „šestidenní“ (týmová motocyklová soutěž). Srdcem celého motocyklu byl osvědčený jednoválcový vzduchem chlazený motor o objemu 250 ccm. Pro výrobu motoru byly použity lehčí slitiny a stroj disponoval pětistupňovou převodovkou.

Revoluční banánový rám

Revoluční byl prohnutý rám do tvaru banánu se zavěšeným motorem. Díky tomu získal motocykl svou druhou přezdívku – banán. Dostupnost motorky byla jedním z nejdůležitějších aspektů, a proto se snažili konstruktéři použít maximum sériových dílů. Například vidlice byla použita sériová z JAWY 634, standardně byly osazeny bubnové brzdy o průměru 180. Vzadu soutěžní 180 z JAWY a vpředu motokrosová 180 z Čezety. Přední brzda byla sice jednoklíčová, ale postupně si je závodníci předělávali na dvouklíčové, které brzdily o poznání lépe.

On vlastně celý motocykl byl spíš takový základ, který si jezdci postupně vylepšovali, a tak dnes jen těžko najdete motorku v sériovém stavu. Sympatické je, že v té době to na rozdíl od současnosti nebylo tolik závislé na penězích, ale na invenci, šikovnosti a nadšení.

Stroj, který jsme mohli díky majiteli Vladimíru Faloutovi testovat, měl namontovánu dokonce čtyřklíčovou soutěžní brzdu JAWA. A ani zadní tlumiče nezůstaly sériové a byly nahrazeny tlumením, které je možné dle potřeby nastavit. Přední tlumení zůstalo sice originál JAWA, ale jak pan Falout a jeho mechanik pan Křížek říkají: „Od té doby, co mi je poladil legendární pan Chalupník, fungují úplně jinak - samozřejmě lépe.“ Tento konkrétní stroj disponuje výkonem 36 koní a pohotovostní váhou přibližně 100 kg.

Motorku jsme si mohli prohlédnout a osahat, ale díky majiteli a mechanikům Honzovi Němcovi a Mariánu Jarošovi z Vintage garage, kteří stroj připravili, taky vyzkoušet. Jak prozradil Honza Němec, s tímhle strojem moc práce nebylo, stačilo poladit brzdy a vyčistit nádrž a karburátory.

Premiéra na brněnském okruhu

Junák jsme měli možnost vyzkoušet přímo na závodní trati - na Brněnském automotodromu. Přiznávám, že s podobnými stroji mám poměrně málo zkušeností a padesát let starou motorkou jsem na okruhu řídil prvně. I když jsme motor před vyjetím na trať zahřáli, bylo potřeba „vrkat“ plynem a udržovat ho v otáčkách.

Uječený motor budí dost respektu, takže při vyjetí na trať se ve mně pere strach s radostí i vzrušením. Říkám si, že opatrně obkroužím pár kol, jenže motoru jízda v nízkých otáčkách příliš nechutná, takže tohle předsevzetí mi vydrží asi tak dvě až tři zatáčky a začínám tahat za plyn.

Motor má proti současným motorkám dost vibrací, ale v otáčkách mezi šesti a sedmi tisíci se splaší a s Junákem začíná být hodně velká zábava. Motor chce zkrátka točit k maximálním otáčkám, protože se z nízkých probírá pomalu a neochotně.

Samozřejmě sedím na veteránu, takže mám obavu z brzd a jdu na ně o trochu dříve, než jsem zvyklý ze současných motorek. Něco málo už jsem na veteránech najezdil, takže vím, že největší limit jsou většinou právě brzdy.

Jenže přichází velké překvapení - čtyřklíčové brzdy fungují fantasticky, musím sice vynaložit trochu více síly na brzdovou páčku, ale troufám si říct, že tyhle bubnové čtyřklíčové brzdy se dají srovnat s kotoučovými. Kdo ty brzdy nezkusil, tak neuvěří.

Handicap dohání v zatáčkách

Motorka je oproti moderním sportovním strojům se svými sto kily celkem lehká, navíc nemá velký výkon a na rovinkách nedosahuje takových maximálních rychlostí, takže si musím v hlavě přenastavit brzdné body a nakonec brzdím mnohem později, než jsem ze současných motocyklů zvyklý.

Na rovinkách mi sice chybí rychlost a současné motorky mě předjíždějí, ale mnoha z nich to vracím v zatáčkách, kde mi nižší váha dovoluje výrazně rychlejší průjezdy. Proti dnešním strojům je tahle jawa nejen lehčí, ale i výrazně menší a nižší. Do zatáček padá až příliš ochotně a působí až vratce. Tvrdé je nejen sedlo, ale i celý podvozek.

Po pár minutách se s motorkou dobře sžívám, nacházím si brzdné body, zjišťuji na jaký převodový stupeň se do které zatáčky pustit a celkově začínám junákovi víc věřit. Tohle není pohodlná mašina na nedělní projížďku, ale čistokrevný závoďák, který vám dává skvělou zpětnou vazbu. Svezení na něm je obrovský motocyklový zážitek, na který se nezapomíná.