„Udělejte prosím vás ten rozhovor hezký, aby byl důstojný. Jinak by mě starej pán v noci strašil,“ požádal po rozhovoru dvaasedmdesátiletý Pavel Rusín. Obložen podepsanými knihami a desítkami dopisů z Maranella vyprávěl hodiny o své vášni pro Ferrari a o tom, jak se dostal zpoza železné opony až do kanceláře zakladatele sportovní ikony. „A to mi ještě spousty materiálů, které jsem zapůjčoval, nevrátili,“ dodal k našim udiveným pohledům na obsáhlou historii komunikace s Enzem Ferrarim.
Jak to celé začalo?
Vidím to jako dnes. Koupil jsem si knížku o Enzovi Ferrarim. Vydalo ji Naše vojsko někdy tak v šedesátém osmém. Hodně to na mě zapůsobilo, a tak mě napadlo poslat ji panu Ferrarimu k podpisu. Představuju si, jak tu českou knížku o sobě otevřel a asi si řekl: „To jsou zoufalci v tom Československu.“ Ale poslal mi ji nazpět a našel jsem tam jeho malý podpis. Fialovým inkoustem, což pro něj bylo charakteristické.
Jakým jazykem jste si psali?
Já mu psal německy.
Když Italové vidí, že člověk je auty doslova postižený, tak to berou.
