Někdy se v mnoha z nás probouzí touha věřit v něco pěkného, ve vyšší řád a v to, že svět ještě není tak špatný, jak se může zdát. Kde ale leží hranice mezi vírou a rozumem? A proč všichni lidé, včetně ateistů, v něco věří? „Za svou praxi jsem se nesetkal s člověkem, který by nevěřil v nic. Podle výzkumů je v České republice největší počet něcistů z celé Evropy, tedy osob, které uvádějí, že věří v ,něco‘,“ vysvětluje psycholog a teolog Vladimír Svoboda.
Víra v nás... Kde se bere? To kdyby někdo věděl, dostane Nobelovu cenu. Z pohledu věřícího člověka ji do nás vložil Bůh a z jeho vůle věříme. Pokud se týká vědeckého pohledu, byl nástup náboženství zachycen někdy před 400 až 300 tisíci lety. Antropologové za důkaz považují začátek pohřbívaní u Homo sapiens sapiens (a u jejich tehdejších souputníků, neandertálců, pozn. red.). Předchozí druhy člověka to nedělaly.
Na hrobech předků pak prováděli rituály, které jim měly přinést úspěch a štěstí. Tak se z původně animistických (animismus – víra v duše a duchovní bytosti, pozn. red.) a polyteistických náboženství (víra, že existuje více bohů, z nichž každý má na starosti něco, pozn.red.) přešlo k monoteismu, tedy k jednomu moralizujícímu, vševědoucímu a trestajícímu Bohu.
Přechod k monogamii byl holou nutností, neboť se počty bojovníků rapidně snižovaly kvůli neustálým hádkám a bojům o možnost reprodukce se ženami.
Vladimír Svobodapsycholog a teolog
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
