Po stránce všech filmových řemesel si Šarlatán zaslouží respekt, od vedení herců v čele s Ivanem Trojanem a jeho synem Josefem Trojanem až třeba po detailní práci se světlem. Agnieszka Hollandová je zkrátka precizní režisérka; málem se zdá, že až příliš.
Vypráví totiž tak pečlivě, že prakticky nezbývá místo na překvapení, tajemství, na rafinovanou hru s divákem. Jedinou záhadou zůstává až do konce reálný hrdina příběhu, lidový léčitel Jan Mikolášek, jehož osud zahrnul tisíce vděčných pacientů i vězení.
Film sice naznačuje leccos o jeho „vnitřních démonech“, divák se může dohadovat, zda souvisejí s údajnými homosexuálními sklony pověstného diagnostika a bylinkáře, ale postupně jako by Mikolášek pouze sloužil úloze zajímavého pěšáka v kronice dvacátého století.
Jistěže je lákavé stavět vyprávění od traumat z první světové války přes prvorepublikový vzestup až k tanci mezi celebritami, ať už si zázračného léčitele povolávali pohlaváři nacistů nebo komunistů, ovšem kvůli metodě ve stylu Obsluhoval jsem anglického krále se Mikoláškova jedinečnost zploští.
Knižní epilog s uváděním na pravou míru pak výtečně ukazuje rozdíl mezi fikcí, kterou je třeba pro velké plátno náležitě zdramatizovat – i za cenu přepjaté hudby či naddimenzované délky, a prozaičtější skutečností. I když plnou pravdu o Janu Mikoláškovi se nedoví ani divák, ani čtenář.
