Film s Ivanem Trojanem v titulní roli natočila režisérka Agnieszka Hollandová. „Že můj text nehodila rovnou do koše a věnovala mu svůj čas, byla pro mě nesmírná pocta,“ líčí scenárista Marek Epstein.
V ohlasech na Šarlatána z Berlinale se dvě výhrady opakovaly. Vadilo, že se ani na konci neví, jestli byl génius, či podvodník. Ví to vůbec někdo? Víte to vy? Vidím, že na to půjdeme po našem. Než ale začnu film obhajovat, musím přiznat, že premiéra v Berlíně pro mě byl silný zážitek. Koukat na svůj film s patnácti sty cizinci ve mně budilo velké obavy. Ale lidi s filmem šli a měl jsem pocit, že tam snad nejsme úplně omylem.
Gratuluji, ale teď k výtkám. Půjčili jsme si postavu pana Mikoláška, protože nám přišla nesmírně vnitřně bohatá a zajímavá. Hraný film není a nemůže být rekonstrukcí lidského života, který se nevejde do dvou hodin. Ostatně ten Mikoláškův by se nevešel ani do deseti. Tvrdit, že právě takový Mikolášek byl, by bylo pokrytectví a lež. Chtěli jsme vyprávět příběh výjimečného muže. A tím byl bezesporu. Já nepochybuji o diagnostickém nadání, které měl. Prokazatelně pomohl stovkám tisíců pacientů.
Zároveň vedl složitý vnitřní život, jímž snad kompenzoval nevšední dávku dobra, co na něj osud naložil. Mockrát jsem přemýšlel, jak to napsat, aby mi Mikolášek jednou někde na Druhé straně nedal pár facek. Pořád si myslím, že hlavním motivem je hledání toho lepšího v nás. On hledal celý život a tím podle mě vítězil. Na druhou stranu, i kdyby scenáristy na věčnosti fackovali, co by se tam asi dělalo filmovým kritikům.
Někteří diváci zase tvrdili, že film až příliš zdůrazňuje Mikoláškovu sexuální orientaci. Hrála v jeho životě tak významnou roli?
Já bych film žánrově zařadil jako historický milostný thriller. Základní dramatický oblouk je postavený na vztahu Mikoláška a jeho míchače bylin. Mikolášek byl homosexuál, což bylo v jeho době nezákonné, nebezpečné a trestné. Podle mě existuje jedna láska člověka k člověku v mnoha nepodstatných odstínech.
Kdybyste si představila, že vztah je heterosexuální, nepřipadal by vám tak akcentovaný. V jedné fázi psaní jsme se pokusili opřít drama víc o soudní proces s Mikoláškem na sklonku 50. let. Vyšel nám z toho však příběh, který nás zdaleka tak nebavil. Jako bychom ho už někdy viděli. Že se energie vyprávění přelije z politicko–soudní roviny do osobní a milostné, do něčeho, co skoro každý zná, mi připadá jako bonus a nečekaný rozměr.
V čem se liší a shodují vaše verze s Mikoláškovými memoáry? Své Paměti přírodního léčitele napsal Mikolášek ke sklonku života a poprvé vyšly v 90. letech. Shrnují jeho osobní život z vlastní perspektivy. Přiznám se, že když mě šéfdramaturg ČT Jaroslav Sedláček oslovil s námětem o Mikoláškovi, byl jsem plný pochybností. Kniha pamětí byla to první, co jsem četl. A právě ten text ve mně vzbudil zvědavost.
Proč? Protože Mikolášek o sobě vyprávěl tak překrásně a pozitivně, až to bylo zneklidňující. Pak jsem se dostal ke vzpomínkám, které posbíral jeho vzdálený příbuzný. A najednou se začaly objevovat detaily, jež z prosluněného příběhu začaly tvořit drama. Jako světlo, které stejnou krajinu odhaluje z různých úhlů. Byl tady Mikolášek léčitel a dobrodinec, Mikolášek Bormannův lékař, komunistický prominent, sobecký milenec, odsouzený. A to už byl jen krůček k tomu sednout a pokusit se to pospojovat linkou příběhu.
Potkal jste Mikoláškovy pacienty? Věřili mu bezmezně? Do Jenštejna se svého času táhly kilometrové fronty pacientů. Předpokládám, že lidé, kteří čekali i několik dní, museli být vírou přímo posedlí. Mikolášek léčil i řadu uznávaných celebrit, lékařů, profesorů. Nikdy se nevydával za zázračného. Měl nadání k diagnostice z moči, jako vyučený zahradník měl i blízko k bylinám. Pak mohl efektivně pomáhat; zřejmě tak přesvědčivě, že se kolem něj rozprostřela aura nadpřirozena. Zároveň si na léčení postavil slušný byznys. Vyšetření a diagnózu prováděl zadarmo, byliny však prodával. Ještě v půli 50. let byl svým způsobem prvorepublikovým boháčem. Mluvili jsme s lidmi, kteří Mikoláška navštívili. Jejich vzpomínky byly rozdílné.
Prý ho zažila i herečka Jiřina Bohdalová? Byla tam se svou nemocnou matkou. Vyprávěla, že Mikolášek byl na maminku poměrně hrubý, až urážlivý. Naprosto přesně však určil její problém a pomohl jí.
Léčil spoustu mocných. Myslíte, že ve strachu o vlastní zdraví se vliv a postavení stírají, že před lékařem jsme si všichni rovni? Teď citujete Mikoláška. Ano, před Bohem a nemocí jsme si všichni rovni. Mikolášek víru ve zdraví a boží lásku spojoval. Duše je silná, je-li silná ve víře, a silná duše dá sílu tělu.
Scenárista je na izolaci zvyklý, tudíž jste i nouzový stav strávil psaním?Máte pravdu, byl jsem ušetřený nárazu do vlastní rodiny. Tím, že pracuju z domova a má milá je na mateřské, byla pro nás doba izolace snesitelná. V podivném bezčasí jsem se trochu věnoval lelkování v próze a přípravě série, kterou bychom chtěli pro ČT připravit s Jiřím Vejdělkem. Uvidíme. Doba je turbulentní. Všichni jsou doma a píšou.
Lidé se do kin vracejí pomalu. Kdo je může zlákat právě na Šarlatána?Mikolášek, Hollandová, Ivan Trojan a Juraj Loj. Netvrdím, že je to komedie, ale divák za své peníze dostane silný příběh, který ho hned neopustí. Mikolášek říká, že víra je půl úspěchu. My ji snad ještě máme.
